Obrázek

young man kneeling with ping-pong paddle

Ilustrace David Malan

Zápas v ping-pongu, který jsem hrál se svým kamarádem Erfreym, přerušilo trojité zaklepání na vchodové dveře. Uslyšel jsem neznámý hlas, který měl v hiligayonštině, našem rodném jazyce, zvláštní přízvuk.

Erfrey pospíchal ke dveřím – očividně je očekával. „Pojď,“ řekl mi. „Chtěl bych ti představit své přátele!“

Měli na sobě bílé košile a kravaty a přišli učit Erfreyho mladšího bratra, aby ho připravili na křest. Mluvil jsem s nimi anglicky, což na ně udělalo dostatečný dojem na to, aby mě požádali, zda bych během jejich rozhovoru s Erfreyho bratrem mohl tlumočit.

Domníval jsem se, že budu hrát pouze roli pasivního tlumočníka. Ale ve chvíli, kdy jejich slova zapustila kořeny v mém srdci, jsem se stal aktivním účastníkem diskuse. Měl jsem nevysvětlitelný pocit, přetrvávající pocit štěstí, který jsem nikdy dříve nezažil.

Po této zkušenosti jsem misionáře požádal, aby učili mou rodinu. Ale když přišli, moji rodiče prohlásili, že v naší rodině žádný mormon nikdy nebude mít místo.

Chtěl jsem se dát pokřtít, a tak jsem začal uplatňovat svou víru. Postil jsem se a modlil. Usiloval jsem o to, abych jim byl příkladem.

O dva roky později se nakonec díky mé prosté víře a láskyplné podpoře Nebeského Otce tatínek v srdci obměkčil a podepsal souhlas s mým křtem. S radostí mohu říci, že mé svědectví o znovuzřízeném evangeliu je mým nejcennějším vlastnictvím.

Vždy pro mě bylo těžké přizpůsobit se nové situaci. Proto jsem ve chvíli, kdy jsem měla opustit Primárky a začít chodit do Mladých žen, byla nervózní. Nejprve mi program připadal zvláštní. V Mladých ženách to bylo úplně jiné – žádný čas pro zpěv písní, žádné společné zaměstnání. Během týdne jsme také mívali Vzájemné sdružení.

Přála jsem si zapadnout mezi ostatní a cítit se dobře, a tak jsem novému programu dala šanci. Hodně jsem se modlila a začala si zvykat na nový rozvrh a sbližovat se s ostatními mladými ženami.

Jak týdny míjely, začala jsem si uvědomovat, proč jsem součástí programu Mladých žen. Učila jsem se toho více o evangeliu, měla jsem každý týden více příležitostí zažít něco dobrého a mohla jsem jet do chrámu a pocítit Ducha Páně v Jeho domě.

Nyní jsem za Mladé ženy velmi vděčná. Jsem ráda, že jsem této změně dala šanci a že mi s tím Nebeský Otec pomohl.

Obrázek

good books

V osmé třídě jsem byla členkou čtenářského klubu. Setkávali jsme se každý měsíc, abychom diskutovali o určité knize, a na konci roku jsme mívali soutěž, kde jsme zjišťovali, který tým toho o každé knize ví nejvíce. Pravidlem, které se vždy dodržovalo, bylo, že se budou číst jen morálně nezávadné knihy.

Jednou, když jsem začala číst knihu na další měsíc, jsem měla pocit, že morálně nezávadná není. Ale musím ji přečíst, pokud chci, aby můj tým vyhrál soutěž. Nemohu je zklamat. Po několika dalších kapitolách byla kniha ještě horší. Nakonec jsem ji odložila. Bylo mi jasné, že ji číst nemohu – má duchovní čistota je důležitější než vyhrát soutěž.

Ale dělala jsem si starosti, jak to řeknu svému týmu. Večer před setkáním našeho klubu jsem se modlila k Nebeskému Otci o sílu to ostatním říct.

Den nato jsem měla velké obavy. Sedla jsem si k svému týmu. Po začátku schůzky jsem se chystala všem vysvětlit, že jsem tu knihu nepřečetla. Ale ještě než jsem to mohla udělat, vedoucí vstala a omluvila se. Vysvětlila, že knihu předtím, než ji přidala na seznam četby, nepřečetla, a neměla tušení, co v ní je. Řekla, že ji ze seznamu vyškrtne. Když jsem se vrátila domů, poděkovala jsem Nebeskému Otci.

Vím, že když žijeme v souladu s našimi měřítky, Pán nad námi bdí. Situaci pokaždé nevyřeší tak, jak to udělal v mém případě, ale dá nám vždy odvahu činit správná rozhodnutí.