Dědečkovo obuvnictví

Obrázek

Abuelos Shoe Shop

Miguel otevřel dveře dědečkova obuvnictví. Cítil vůni kůže, se kterou dědeček pracoval. Měl tuto vůni rád.

„Ahoj dědo!“

Dědeček klečel na zemi a obkresloval na kus papíru chodidlo jednoho zákazníka. Nezvedl oči. Už neslyšel dobře.

Miguel se posadil na ponk. Zadíval se na hromádky vyřezané kůže. Představoval si, co dědeček z každého dílu pomocí kladívka a kleští vyrobí.

Ty nástroje připomínaly Miguelovi ještě něco jiného, co měl rád. Kdykoli pomáhal dědečkovi s úklidem, dostal od něho bonbon.

Ale teď měl hlad! Věděl, že si nemá brát dobroty bez požádání, ale zdálo se, že dědeček bude ještě nějakou dobu zaneprázdněn. „Možná, že čekat nemusím,“ pomyslel si Miguel.

Podal si ze skříňky sklenici s bonbony. Byla plná jeho oblíbených – těch sladce pálivých s příchutí chilli! Když sklenici otvíral, necítil se zrovna příjemně. Ale ty bonbony vypadaly tak lákavě. Rychle si dal jeden do pusy.

Zákazník brzy odešel. Dědeček vzal kus kůže a namočil ji do vody. Namočená kůže byla měkká a snadněji se s ní pracovalo.

Miguel spolkl bonbon jak nejrychleji mohl. Pak šel za dědečkem.

„Ahoj!“ řekl dědeček s úsměvem. „Jsem rád, že ses na mě přišel podívat.“

Miguel dědečka objal. Doufal, že dědeček nepozná, že jedl bonbon. Miguel odložil obavy stranou.

„Máš asi dnes spoustu práce,“ řekl a ukázal na hromady kůže. „Potřebuješ pomoct?“

„Jistě! Můžeš mi podat tamtu nit?“

Miguel sáhl pro dlouhý kus nitě. Natáhl ji mezi oběma rukama a škubl. Byla pevnější než čekal.

„Ta je ale silná.“

Dědeček se usmál. „Musí být, aby vydržela tak dlouho jako celá bota.“ Protáhl nit kůží. Pak se mu ve tváři objevil pohled, kterému maminka říkala pohled „moudrého dědečka“.

„Víš, měli bychom být jako tahle bota,“ řekl a přikývl.

Miguel se zadíval na kůži. „Hm. Jako tahle bota?“

„Ano. Musíme zůstat pevní. Jen tak se kvůli Satanovým pokušením nerozpadneme.“

Miguelovi v mysli probleskla vzpomínka na červený bonbon. Věděl, že o něm má dědečkovi říci.

Dědeček vzal z poličky jednu starou botu. „Vidíš tu velkou díru?“

Do té díry by se vešla téměř celá Miguelova ruka. „Ano.“

„Kdysi to byla jen malá dírka, která se dala snadno opravit. S opravou však nepospíchali a teď to bude daleko složitější. Špatné návyky a špatná rozhodnutí jsou jako ta díra. Nejlepší je, když se opraví hned.“

Dědeček opět pokýval hlavou a jeho moudrý pohled se opět změnil v úsměv. Povídali si dál, zatímco dědeček pracoval. Miguel přitom po celou dobu myslel na onen červený bonbon.

Když dědeček s prací skončil, Miguel mu pomohl s úklidem. Dědeček pak podal sklenici s bonbony.

V tu chvíli už to Miguel nevydržel. „Vzal jsem si jeden bonbon!“ vyhrkl.

Dědeček sklenici položil. „Co říkáš?“

Miguel mu pověděl, že si bez dovolení vzal jeden bonbon. „Promiň, dědo! Už to nikdy neudělám, slibuji!“

Dědeček Miguela vřele objal. Miguel se teď cítil mnohem lépe.

„Děkuji, že jsi čestný. To je pro mě důležitější než cokoli jiného.“

Po cestě domů měl Miguel pocit, jako by byl dědečkovým novým párem bot. Pevný a připravený do života!