Kapitola 22

Aron učí Lamoniova otce o stvoření, o pádu Adamově a o plánu vykoupení skrze Krista–Král a celý jeho dům je obrácen–Je vysvětleno rozdělení země mezi Nefity a Lamanity. Kolem roku 90–77 př. Kr.

  Nyní, zatímco Ammon takto neustále učil lid Lamoniův, my se vrátíme ke zprávě o Aronovi a o jeho bratřích; neboť poté, co odešel ze země Middoni, byl veden Duchem do země Nefi, dokonce do domu krále, který byl nad celou zemí kromě země Izmael; a byl to otec Lamoniův.

  A stalo se, že šel k němu do královského paláce se svými bratřími a poklonil se králi a pravil mu: Viz, ó králi, my jsme oni bratří Ammonovi, které jsi vysvobodil z vězení.

  A nyní, ó králi, ušetříš-li náš život, budeme tvými služebníky. A král jim pravil: Povstaňte, neboť vám dopřávám život a nestrpím, abyste byli mými služebníky; ale budu trvati na tom, abyste mne poučovali; neboť mne v mysli poněkud rozrušuje velkorysost a velikost slov tvého bratra Ammona; a přeji si zvěděti důvod, proč nepřišel z Middoni s tebou.

  A Aron pravil králi: Viz, Duch Páně ho povolal jinou cestou; odešel do země Izmael, aby učil lid Lamoniův.

  Nyní jim král pravil: Co jste to pravili o Duchu Páně? Vizte, právě to mne znepokojuje.

  A také, co to Ammon pravil – Jestliže budete činiti pokání, budete spaseni, a jestliže pokání činiti nebudete, budete posledního dne zavrženi

  A Aron mu odpověděl a pravil mu: Věříš, že jest Bůh? A král mu pravil: Vím, že Amalekité říkají, že jest Bůh, a já jsem jim dovolil, aby si stavěli svatyně, aby se mohli shromažďovati, aby ho uctívali. A jestliže ty nyní pravíš, že jest Bůh, viz, uvěřím.

  A nyní, když to Aron slyšel, jeho srdce se počalo radovati a pravil: Viz, tak jistě, jakože ty žiješ, ó králi, jest Bůh.

  A král pravil: Jest Bůh onen Veliký Duch, který přivedl naše otce ze země Jeruzalém

  10 A Aron mu pravil: Ano, on je oním Velikým Duchem a on stvořil všechny věci jak na nebi, tak na zemi. Věříš tomu

  11 A on pravil: Ano, věřím, že Veliký Duch stvořil všechny věci, a přeji si, abys mi o všech těchto věcech pověděl, a já tvým slovům uvěřím.

  12 A stalo se, že když Aron viděl, že král bude věřiti jeho slovům, počal od stvoření Adama, předčítaje králi písma – jak Bůh stvořil člověka podle svého vlastního obrazu a že mu Bůh dal přikázání a že kvůli přestupku člověk padl.

  13 A Aron mu vysvětloval písma od stvoření Adama a vyložil mu pád člověka a jeho tělesný stav a také plán vykoupení, který byl připraven od založení světa skrze Krista pro všechny ty, kteří budou věřiti ve jméno jeho.

  14 A protože člověk padl, nemohl se o nic sám zasloužiti; ale utrpení a smrt Kristova usmiřují jeho hříchy skrze víru a pokání a tak dále; a že on zlomí pouta smrti, aby hrob neměl žádného vítězství a aby byl osten smrti pohlcen v nadějích slávy; a Aron vysvětloval králi všechny tyto věci.

  15 A stalo se, že poté, co mu Aron vysvětlil tyto věci, král pravil: Co mám činiti, abych mohl míti tento věčný život, o němž jsi mluvil? Ano, co mám činiti, abych mohl býti zrozen z Boha, aby byl tento zlovolný duch vykořeněn z mé hrudi, a abych přijal jeho Ducha, abych mohl býti naplněn radostí a abych nebyl posledního dne zavržen? Viz, pravil, vzdám se všeho, co mám, ano, opustím své království, abych mohl obdržeti tuto velikou radost.

  16 Ale Aron mu pravil: Jestliže si to přeješ, jestliže se skloníš před Bohem, ano, jestliže budeš činiti pokání ze všech svých hříchů a skloníš se před Bohem a budeš ve víře vzývati jméno jeho věře, že obdržíš, pak obdržíš naději, kterou si přeješ.

  17 A stalo se, že když Aron pravil tato slova, král se sklonil před Pánem na kolena; ano, dokonce padl na zem a mocně zvolal řka:

  18 Ó Bože, Aron mi řekl, že jest Bůh; a jestliže jest Bůh a jestliže ty jsi Bůh, kéž by ses mi dal poznati, a já odložím všechny hříchy své, abych tě poznal a abych mohl býti pozvednut z mrtvých a býti spasen posledního dne. A nyní, když král pravil tato slova, byl sražen, jako by byl mrtev.

  19 A stalo se, že jeho služebníci běželi a pověděli královně vše, co se stalo králi. A ona přišla ke králi; a když ho viděla ležícího, jako by byl mrtev, a také Arona a jeho bratří, jak stojí, jako by oni byli příčinou jeho pádu, rozhněvala se na ně a přikázala, aby je její služebníci neboli služebníci královi jali a zabili.

  20 Nyní, služebníci viděli příčinu králova pádu, tudíž se neodvažovali vložiti na Arona a jeho bratří ruce; a prosili královnu řkouce: Proč nám přikazuješ, abychom tyto muže zabili, když viz, jeden z nich je mocnější nežli my všichni? Tudíž padneme před nimi.

  21 Nyní, když královna viděla strach služebníků, počala se také nesmírně strachovati, aby na ni nepřišlo nějaké zlo. A přikázala svým služebníkům, aby šli a svolali lid, aby mohli Arona a jeho bratří zabíti.

  22 Nyní, když Aron viděl odhodlání královnino, a protože také znal tvrdost v srdci lidu, bál se, že se jich shromáždí zástup a že mezi nimi bude veliký svár a nepokoj; tudíž vztáhl ruku a pozvedl krále ze země a pravil mu: Vstaň. A on se postavil na nohy, obdržev sílu svou.

  23 Nyní, toto se stalo za přítomnosti královny a mnohých ze služebníků. A když to viděli, velice se divili a počali se báti. A král předstoupil a počal je poučovati. A poučoval je natolik, že celý jeho dům byl obrácen k Pánu.

  24 Nyní, na přikázání královnino se shromáždil zástup a počala v něm býti veliká reptání kvůli Aronovi a jeho bratřím.

  25 Ale král se postavil mezi ně a poučoval je. A byli upokojeni vůči Aronovi a těm, kteří byli s ním.

  26 A stalo se, že když král viděl, že lidé jsou upokojeni, nechal Arona a jeho bratří vystoupiti uprostřed zástupu a kázati jim slovo.

  27 A stalo se, že král vyslal provolání po celé zemi, mezi veškerý svůj lid, který byl v celé jeho zemi a který byl ve všech krajinách okolo, což hraničilo až s mořem na východě a na západě a což bylo odděleno od země Zarahemla úzkým pruhem pustiny, který se táhl od moře východního až k moři západnímu a kolem hranic mořského pobřeží a hranic pustiny, jež byla na severu u země Zarahemla, přes hranice Manti u pramene řeky Sidon, a táhl se od východu na západ – a tak byli Lamanité a Nefité odděleni.

  28 Nyní, ona línější část Lamanitů žila v pustině a dleli ve stanech; a byli rozšířeni po pustině na západě, v zemi Nefi; ano, a také na západ od země Zarahemla, u hranic s pobřežím, a na západě v zemi Nefi, na místě prvního dědictví svých otců, tady na hranicích s pobřežím.

  29 A také bylo mnoho Lamanitů u pobřeží na východě, kam je zahnali Nefité. A tak byli Nefité téměř obklopeni Lamanity; nicméně Nefité obsadili všechny severní části země hraničící s pustinou, u pramene řeky Sidon, od východu na západ kolem okraje pustiny; na severu, až dosáhli země, kterou nazvali Hojnost.

  30 A ta hraničila se zemí, kterou nazvali Pustota, protože sahala tak daleko na sever, že dosahovala až do oné země, která bývala zalidněna a která byla zničena, o jejichž kostech jsme mluvili a kterou objevil lid Zarahemlův, jsouc místem jejich prvního přistání.

  31 A odtamtud přišli do jižní pustiny. Tak se země na severu nazývala Pustota a země na jihu se nazývala Hojnost, jsouc pustinou, která je plná všelikých divokých zvířat všeho druhu, z nichž část přišla za potravou ze země severní.

  32 A nyní, pro Nefitu to byla jen vzdálenost půldruhého dne cesty po hranici Hojnosti a země Pustoty od východního moře k západnímu; a tak byly země Nefi a země Zarahemla téměř obklopeny vodou a mezi zemí severní a zemí jižní byla malá úžina země.

  33 A stalo se, že Nefité osídlili zemi Hojnost od východního moře až k západnímu, a tak Nefité ve své moudrosti odřízli svými strážemi a svými vojsky Lamanity na jihu, aby ti tak nezískali více vlastnictví na severu a nemohli zemi severní obsaditi.

  34 Tudíž Lamanité nemohli míti více vlastnictví jinde nežli v zemi Nefi a v pustině okolo. Nyní, to byla moudrost Nefitů – jelikož Lamanité byli jejich nepřátelé, nechtěli jim trpěti, aby je sužovali ze všech stran, a také aby měli zemi, kam by mohli uprchnouti podle svých přání.

  35 A nyní já, dopověděv toto, se vracím opět ke zprávě o Ammonovi a Aronovi, Omnerovi a Himnim a o jejich bratřích.