Studie na téma Kniha Mormonova a DNA

Doposud shromážděné důkazy naznačují, že většina původních obyvatel Ameriky má v sobě do značné míry asijskou DNA.³ Vědci zastávají teorii, že v době, která předchází událostem zaznamenaným v Knize Mormonově, přešla poměrně malá skupina lidí ze severovýchodní Asie na americký kontinent po pevninském mostě spojujícím Sibiř s Aljaškou.⁴ Tito lidé se podle vědců rychle rozšířili a zaplnili Severní i Jižní Ameriku a pravděpodobně byli hlavními předky novodobých indiánů.⁵

V Knize Mormonově je jen málo přímých informací o kulturních kontaktech mezi národy, které popisuje, a ostatními, které možná žily poblíž. V důsledku toho většina prvních Svatých posledních dnů předpokládala, že lidé z Blízkého východu neboli západní Asie, jako byli Jared, Lehi, Mulek a ti, kteří je doprovázeli, byli prvními, největšími, či dokonce jedinými skupinami, které se na americkém kontinentě usadily. Na základě tohoto předpokladu kritici trvají na tom, že Kniha Mormonova nepřipouští přítomnost dalších velkých populací na americkém kontinentě, a že mezi novodobými domorodými skupinami obyvatel by tudíž měla být snadno zjistitelná DNA lidí z Blízkého východu.

Samotná Kniha Mormonova však netvrdí, že národy, které popisuje, představují buď převládající, či výlučné obyvatelstvo jimi zalidněných zemí. Ve skutečnosti kulturní a demografické náznaky v textu této knihy poukazují na přítomnost i dalších skupin lidí.⁶ President Anthony W. Ivins z Prvního předsednictva na generální konferenci v roce 1929 upozorňoval: „Musíme být opatrní, pokud jde o závěry, které činíme. Kniha Mormonova … neříká nic o tom, že by zde před [národy, které popisuje,] nikdo jiný nebyl. Neříká nic o tom, že poté nepřišly další národy.“⁷

Joseph Smith byl podle všeho otevřený myšlence, že docházelo i k jiným přesunům obyvatelstva než k těm, které jsou popsány v Knize Mormonově,⁸ a mnozí vedoucí a učenci z řad Svatých posledních dnů v průběhu minulého století došli k závěru, že text Knihy Mormonovy je zcela ve shodě s tím, že zde byly přítomny i jiné skupiny usazených obyvatel.⁹ Aktualizace úvodu ke Knize Mormonově z roku 2006 odráží toto poznání tím, že se v něm píše, že národy v Knize Mormonově patří „mezi předky amerických indiánů“.¹⁰

O četnosti smíšených manželství a rozsahu genetického mísení mezi národy zmiňovanými v Knize Mormonově či jejich potomky a dalšími obyvateli amerického kontinentu není nic známo, ačkoli je zjevné, že k určitému mísení docházelo, a to i během období, které pokrývá text této knihy.¹¹ Zdá se však jasné, že DNA národů zmiňovaných v Knize Mormonově představuje pravděpodobně jen zlomek veškeré DNA dávných obyvatel amerického kontinentu. Snažit se dnes nalézt a jasně identifikovat DNA těchto lidí možná znamená požadovat po populační genetice více, než co je schopna nám poskytnout.

Stručný přehled základních principů genetiky pomůže objasnit, jak vědci používají DNA při studiu dávných populací. Také poukáže na to, proč je na základě studia genetiky složité vyvozovat ohledně Knihy Mormonovy nějaké závěry.

DNA – sada instrukcí pro stavbu a udržení života – se nachází v jádru téměř každé lidské buňky. Je uspořádána do 46 útvarů nazývaných chromozomy – od každého rodiče pochází 23 chromozomů. Tyto chromozomy obsahují asi 3,2 miliardy instrukcí. Jakékoli dvě osoby mají společných přibližně 99,9 procent genetického uspořádání, ale tisíce drobných odlišností zodpovídají za nesmírnou rozmanitost mezi lidmi.

Genetické variace vznikají tím, co genetici nazývají náhodnými mutacemi. Mutace jsou chyby, k nimž dochází při kopírování DNA během tvorby rozmnožovacích buněk. Tyto mutace se časem akumulují tím, že se přenášejí z generace na generaci, v důsledku čehož vznikají jedinečné genetické profily. Vzorec dědičnosti prvních 22 párů chromozomů (nazývaných autozomy) je charakterizován neustálým promícháváním – polovina DNA od otce a polovina DNA od matky se spojí a vytvoří DNA jejich dětí. 23. pár chromozomů určuje pohlaví dítěte (XY mužské, XX ženské). Vzhledem k tomu, že chromozom Y mají pouze muži, syn tento chromozom dědí od svého otce v téměř netknuté podobě.

Lidské buňky mají DNA také ve svých buněčných organelách nazývaných mitochondrie. Mitochondriální DNA je poměrně malá – obsahuje přibližně 17 000 instrukcí – a dědí se do značné míry v netknuté formě od matky. Mitochondriální DNA matky se přenáší na všechny její děti, ale jen dcery předají svou mitochondriální DNA další generaci.

Mitochondriální DNA byla prvním typem DNA, jejíž sekvence byly prostudovány, a proto také byla prvním typem DNA, který genetici použili ke studiu populace. Tak jak se technické možnosti zdokonalovaly, analýza autozomální DNA umožnila genetikům provádět náročné výzkumy zahrnující kombinace několika genetických markerů.

Populační genetici se pokoušejí rekonstruovat původ, přesuny a vzájemné vztahy populací pomocí vzorků novodobé i dávné DNA. Zkoumáním dostupných údajů vědci určili kombinace mutací, které jsou charakteristické pro populace v různých oblastech světa. Specifické profily mitochondriální DNA a chromozomu Y se nazývají haploskupiny.¹² Vědci tyto haploskupiny označují písmeny abecedy.¹³

V současnosti se vědecká obec shoduje na tom, že velká většina původních obyvatel Ameriky patří do podskupin haploskupin chromozomu Y označených písmeny C a Q¹⁴ a haploskupin mitochondriální DNA označených písmeny A, B, C, D a X, které se všechny, jak se zdá, dostaly na americký kontinent prostřednictvím migrace z východní Asie.¹⁵ Pokračující výzkumy poskytují stále nové poznatky, které jednak zpochybňují, jednak potvrzují předchozí závěry.¹⁶ Studie provedená v roce 2014 například uvádí, že až jedna třetina DNA původních obyvatel Ameriky může mít svůj dávný původ v Evropě či v západní Asii. Na základě těchto důkazů vědci docházejí k závěru, že někteří Evropané či Západoasijci se stěhovali směrem na východ přes Asii a smísili se se skupinou lidí, která nakonec doputovala na americký kontinent tisíce let před událostmi popsanými v Knize Mormonově.¹⁷

V DNA novodobé domorodé populace se skutečně nacházejí další DNA markery z Evropy, západní Asie a Afriky, ale je obtížné posoudit, zda jsou důsledkem stěhování z předkolumbovské éry, jako jsou například stěhování popsaná v Knize Mormonově, nebo zda pramení z genetického mísení, k němuž došlo poté, co kontinent dobyli Evropané.¹⁸ Z části je tomu tak proto, že „molekulární hodiny“, které vědci používají k datování chromozomu Y a markerů mitochondriální DNA, nejsou dostatečně citlivé na to, aby dokázaly přesně určit časové období přesunů obyvatelstva, k nimž došlo před několika stovkami, či dokonce několika tisíci lety.¹⁹ Navíc v současnosti neexistují žádné molekulární hodiny pro úplné genomy.

Vědci nevylučují, že možná docházelo i k dalším přesunům obyvatelstva na americký kontinent, které probíhaly v menším měřítku.²⁰ Například genetická analýza zachovalého 4 000 let starého těla pravěkého Eskymáka v Grónsku, která byla provedena v roce 2010, vedla vědce k hypotéze, že kromě lidí z východní Asie přišla na americký kontinent i jiná skupina lidí.²¹ Populační genetik Marcus Feldman ze Stanfordovy univerzity o tomto výzkumu řekl: „Modely, které naznačují, že došlo jen k jediné jednorázové migraci, se obvykle považují za idealizované systémy. … Je možné, že k menším přesunům obyvatelstva docházelo po celá tisíciletí.“²²

Jedním z důvodů, proč je obtížné na základě důkazů plynoucích ze studia DNA vyvodit definitivní závěry ohledně národů popisovaných v Knize Mormonově, je skutečnost, že není nic známo o DNA, kterou na americký kontinent přinesli Lehi, Saria, Izmael a další. Dokonce i kdyby genetici měli databázi DNA, která se nyní vyskytuje mezi všemi skupinami novodobých indiánů, bylo by nemožné poznat, co přesně hledat. Je možné, že každý člen přistěhovaleckých skupin popisovaných v Knize Mormonově měl DNA typickou pro obyvatele Blízkého východu, ale je stejně tak možné, že někteří byli nositeli DNA, která je typičtější pro jiné oblasti. V takovém případě možná jejich potomci zdědili genetický profil, který by byl vzhledem k místu původu jejich rodiny neočekávaný. Tento fenomén se nazývá efekt zakladatele.

Vezměme v úvahu případ Dr. Uga A. Perega, populačního genetika, který je Svatým posledních dnů. Jeho rodokmen potvrzuje, že je potomkem několika generací Italů, ale DNA jeho genetické linie ze strany otce se nachází v podskupině Asiatů/původních obyvatel Ameriky v haploskupině C. To pravděpodobně znamená, že někde v rámci této linie došlo k případu migrace z Asie do Evropy, na základě čehož se v této linii objevila DNA, která není pro místo, odkud Perego pochází, typická.²³ Pokud by Perego a jeho rodina měli kolonizovat nějaký izolovaný kontinent, mohli by budoucí genetici, kteří by u jeho potomků provedli studii chromozomů Y, dospět k závěru, že původní osadníci daného kontinentu pocházeli spíše z Asie než z Itálie. Tento hypotetický příklad ukazuje, že závěry týkající se genetické informace určité populace se musí zakládat na jasném porozumění DNA zakladatelů dané populace. V případě Knihy Mormonovy nejsou jasné informace tohoto druhu dostupné.

U efektu zakladatele ale obtíže nekončí. I kdyby bylo s vysokou mírou jistoty známo, že vystěhovalci, které popisuje Kniha Mormonova, měli DNA, kterou by bylo možné považovat za typicky blízkovýchodní, je docela dobře možné, že se jejich genetické markery v průběhu uplynulých staletí nedochovaly. Ke ztrátě genetických markerů či k tomu, že je téměř nemožné tyto markery odhalit, často dochází na základě principů, které jsou vědcům dobře známé – patří mezi ně populační efekt hrdla láhve a genetický posun.

Populační efekt hrdla láhve

Populační efekt hrdla láhve představuje ztrátu genetické variace, k níž dochází tehdy, když v důsledku přírodní katastrofy, epidemie, rozsáhlé války či jiné kalamity vymře podstatná část dané populace. Tyto události mohou určité genetické profily drasticky zredukovat či zcela eliminovat. V takovýchto případech může populace znovu časem získat genetickou různorodost prostřednictvím mutace, ale velká část různorodosti, která existovala dříve, je nenávratně ztracena.

Obrázek

Ilustrace populačního efektu hrdla láhve

Kromě katastrofické války zmíněné na konci Knihy Mormonovy spustilo v 15. a 16. století právě takový kataklyzmatický řetězec událostí evropské dobývání amerického kontinentu. V důsledku války a šíření nemocí došlo u mnoha skupin původních obyvatel Ameriky k devastujícímu úbytku populace.²⁴ Jistý molekulární antropolog poznamenal, že toto dobývání „protlačilo celou populaci amerických indiánů genetickým hrdlem láhve“. A dospěl k tomuto závěru: „Toto zmenšení populace navždy změnilo genetickou informaci přeživších skupin lidí, čímž se komplikuje jakákoli snaha rekonstruovat předkolumbovskou genetickou strukturu většiny skupin obyvatel Nového světa.“²⁵

Genetický posun

Genetický posun znamená postupnou ztrátu genetických markerů v malé populaci způsobenou náhodnými událostmi. K vysvětlení tohoto jevu se často používá jednoduché znázornění:

Naplňte nádobu 20 kuličkami – 10 červenými a 10 modrými. Nádoba představuje populaci a kuličky představují lidi s různými genetickými profily. Z této populace náhodně vyberte nějakou kuličku, zapište si její barvu a vložte ji zpátky do nádoby. Každá vybraná kulička představuje narození dítěte. Vyberte z nádoby dvacetkrát nějakou kuličku, abyste simulovali narození nové generace v populaci. Druhá generace může mít totožný počet každé barvy, ale je pravděpodobnější, že se v ní bude vyskytovat nevyrovnaný počet těchto dvou barev.

Než začnete vytahovat kuličky představující třetí generaci, upravte poměr jednotlivých barev v nádobě tak, aby odrážel novou směs genetických profilů v genofondu. Když kuličky z nádoby budete vybírat dál, povede nyní nevyvážená směs k ještě častějšímu výběru dominantní barvy. Za několik generací bude mít tento „posun“ k jedné barvě téměř jistě za následek vymizení barvy druhé.

Obrázek

Ilustrace genetického posunu

Tento příklad ilustruje vzorec dědičnosti genetického materiálu v průběhu několika generací a ukazuje, jak může genetický posun mít za následek ztrátu genetických profilů. Efekt posunu je zvláště výrazný v malých izolovaných populacích nebo v případech, kdy se malá skupina, jež je nositelem určitého výrazného genetického profilu, smísí s mnohem větší populací odlišného původu.

Jedna studie z Islandu, jež v sobě spojuje údaje získané prostřednictvím genetického i genealogického výzkumu, ukazuje, že většina lidí, kteří dnes v této zemi žijí, zdědila mitochondriální DNA po jen malém procentu lidí, kteří tam žili před pouhými 300 lety.²⁶ Mitochondriální DNA Islanďanů, kteří v té době představovali většinovou populaci, se zkrátka kvůli náhodným účinkům genetického posunu nedochovala. Lze se domnívat, že velká část DNA národů popisovaných v Knize Mormonově se nedochovala z téhož důvodu.

Genetický posun má vliv zejména na mitochondriální DNA a na DNA chromozomu Y, ale vede také ke ztrátě variace u autozomální DNA. Když se malá populace smísí s velkou, kombinace autozomálních markerů typických pro menší skupinu je rychle překonána neboli pohlcena markery populace větší. Ve sloučené populaci se markery menší skupiny záhy stávají vzácnými a mohou v důsledku výše popsaného efektu genetického posunu a efektu hrdla láhve zcela vymizet. Promíchávání a přeskupování autozomální DNA z generace na generaci navíc vytváří nové kombinace markerů, v nichž převažující genetický signál pochází od větší původní populace. To může způsobit, že kombinace markerů charakteristických pro menší skupinu se natolik naředí, že je nelze spolehlivě identifikovat.

Autoři pojednání, které vyšlo v roce 2008 v časopise American Journal of Physical Anthropology, výstižně shrnuli dopad těchto vlivů takto: „Genetický posun měl významný vliv na [genetickou informaci původních obyvatel Ameriky] a společně se značným poklesem počtu obyvatel po kontaktech s Evropany změnil četnost výskytu haploskupin a způsobil ztrátu mnoha haplotypů.“²⁷ Může docházet k tomu, že genetické profily zcela vymizí, a kombinace, které kdysi existovaly, se natolik naředí, že je bude obtížné odhalit. A tak mohou být části populace genealogicky skutečně příbuzné s určitým jedincem či skupinou, ale přitom nemusí mít DNA, která je s těmito předky spojována. Jinak řečeno, původní obyvatelé Ameriky, mezi jejichž předky patří i národy popisované v Knize Mormonově, nemusí být na základě své DNA schopni tento příbuzenský vztah potvrdit.²⁸

Jakkoli by kritici i obhájci Knihy Mormonovy rádi využili výzkumu DNA na podporu svých stanovisek, tento důkazní materiál je zkrátka neprůkazný. O DNA národů popisovaných v Knize Mormonově není známo nic. A i kdyby takové informace známy byly, vzhledem k procesům, jako je populační efekt hrdla láhve, genetický posun či postkolumbovská imigrace ze západní Eurasie, je nepravděpodobné, že by bylo možné jejich DNA v dnešní době rozpoznat. Starší Dallin H. Oaks z Kvora Dvanácti apoštolů poznamenal: „Zastáváme postoj, že světské důkazy nemohou hodnověrnost Knihy Mormonovy ani potvrdit, ani vyvrátit.“²⁹

Pisatelé Knihy Mormonovy se především starali o to, aby předali náboženské pravdy a zachovali duchovní odkaz svého národa. Modlili se o to, aby záznam, který pořizovali, byl navzdory prorokovanému zničení většiny jejich lidu zachován a jednou pomohl znovuzřídit poznání plnosti evangelia Ježíše Krista. Jejich slib určený všem těm, kteří tuto knihu studují „s upřímným srdcem, s opravdovým záměrem, majíce víru v Krista“, zní, že Bůh jim „projeví [její] pravdivost, mocí Ducha Svatého“.³⁰ Pro bezpočet těch, kteří Knihu Mormonovu podrobili této zkoušce k ověření její hodnověrnosti, je tato kniha svazkem posvátného písma, jež má moc přivést je blíže k Ježíši Kristu.

Církev si váží příspěvku badatelů k vědeckému obsahu uvedenému v tomto článku; jejich práce je použita se svolením.

Původně publikováno v lednu 2014. Aktualizováno v dubnu 2017.

• Answering Gospel Questions [Odpovědi na otázky týkající se evangelia]

• Bible

• Book of Mormon [Kniha Mormonova]

• Book of Mormon Translation [Překlad Knihy Mormonovy]

• Jesus Christ [Ježíš Kristus]

• Joseph Smith

• Scriptures [Písma]

„When Lehi’s Party Arrived in the Land, Did They Find Others There?“ Journal of Book of Mormon Studies

„DNA and the Book of Mormon: A Phylogenetic Perspective“, Journal of Book of Mormon Studies

„The Book of Mormon and the Origin of Native Americans from a Maternally Inherited DNA Standpoint“, BYU Religious Studies Center