Budoucnost naplněná nadějí

Starší Jeffrey R. Holland: Naši drazí mladí přátelé, ať jste kdekoli! Se sestrou Hollandovou považujeme za výsadu být zde dnes večer s vámi. I když většinu z vás po celém světě oslovujeme prostřednictvím zázraku moderních technologií, jsme rádi, že jste osobně přítomni i zde, na této univerzitě a v budově institutu náboženství, kde jsme s Pat zahájili své vysokoškolské studium, kde jsme spolu chodili a kde jsme se vzali.

Čekám na to, zda na někoho nepřišly mrákoty, když jsem zmínil manželství. Ale nepanikařte. Dnes večer nebudeme mluvit o manželství. Někteří z vás již sňatek uzavřeli, a pokud jde o vás ostatní, nechceme, abyste teď s křikem utekli pryč. Ale zmiňuji se o době, kdy jsme byli mladí dospělí, a o našich zamilovaných začátcích s myšlenkou, že pokud na podobném večeru, jako je tento, tehdy něco zasáhlo nás, tak kdo ví? Třeba něco zasáhne i někoho dalšího.

Je pravda, že spousta z vás, sester, nám řeklo, že někteří muži zasaženi být potřebují – a pokud ne Amorovým šípem, tak možná menší pickleballovou pálkou. Pokud dnes večer někde sedí nějaká mladá žena s mladým mužem, který právě tomuto popisu odpovídá, starší a sestra Hollandovi vám dávají svolení, abyste ho právě teď šťouchly loktem do žeber – dostatečně jemně, abyste tím vyjádřily lásku, a dostatečně ostře, abyste to vyjádřily jasně. Budeme rádi, když u vás takovéto šťouchnutí zafunguje tak, jak zafungovalo u nás, s výjimkou toho, že v našem případě to byl můj loket a žebra byla sestry Hollandové.

Letos v červnu to bude 60 let od doby, kdy jsme byli s Pat oddáni v chrámu St. George, necelý kilometr od tohoto univerzitního kampusu. Šest desetiletí strávených společně nám poskytuje vítanou příležitost rozloučit se s obdobím, které bylo pro mnohé obtížné a pro některé tragické. Postupně se dostáváme z pandemie covidu-19, ale tato rána téměř biblických rozměrů je v mnoha částech světa stále velmi skutečným problémem, neboť v průměru je v důsledku této nemoci denně hlášeno přes 1 700 úmrtí.¹ Tato pohroma si tak či onak vybrala svou daň – nejen pokud jde o fyzické zdraví, ale i o společenský, politický a ekonomický život téměř každého člověka na planetě.

Jiný druh pohromy je ten, který stále ještě probíhá ve východní Evropě, kde miliony lidí, včetně členů Církve, zažívají útrapy či vysídlení nebo pokládají samotný život kvůli konfliktu, o který nežádali a který si nezasloužili. Před několika týdny, když jsme se sestrou Hollandovou plnili církevní úkoly v Evropě, jsme se s několika těmito ukrajinskými uprchlíky setkali. Smáli jsme se, plakali a modlili se s těmi, kteří všechno opustili a uprchli jen s oblečením na zádech. Stejné emoce a zármutek jsme pociťovali kvůli našim věrným členům v Rusku, kteří jsou tímto konfliktem rovněž nevinně zasaženi. Kromě těchto tragédií vídáme na mnoha místech po celém světě také masové střelby (k jedné takové tragédii došlo před pouhým týdnem zde v jižním Utahu), nemorálnosti v zábavním průmyslu nebo politické aktivity, kdy se zdá, jako kdyby lidé jaksi zapomínali na takové základní zásady, jako jsou bezúhonnost, laskavost a čestnost.

A samozřejmě existují i mnohé další kulturní a společenské problémy, které nás znepokojují. Nepřišli jsme dnes ale proto, abychom vás deprimovali světovými problémy. Ve skutečnosti jsme přišli s opačným záměrem! Jsme si vědomi pochopitelného neklidu a nepokoje, jež nad vaší generací visí. A omlouváme se, že naše generace nevyřešila některé tyto problémy, jimž nyní čelíte. Ale vyzýváme vás i všechny další mladé Svaté posledních dnů, abyste stáli v čele morální síly, která tyto problémy vyřešit dokáže – která dokáže odvrátit příliv strachu, pesimismu a úzkosti, jež nás obklopují. Je nesmírně důležité, abyste se modlili nejen o to, aby ve vašem životě převládl Pán,² jak nás o to požádal president Russell M. Nelson, ale také o to, aby vaše životní hodnoty převládly u druhých, kteří si ještě nejsou tak jistí. Kdybychom jako jednotliví učedníci Pána Ježíše Krista byli všichni láskyplnější, pokojnější a laskavější, kdybychom se všichni snažili dodržovat přikázání Boží, jak nejlépe dovedeme, pak bychom měli všechny důvody k tomu, abychom ohledně stavu světa i ohledně sebe pociťovali sebejistotu a sebedůvěru. Kdybychom do budoucnosti vešli s tímto pokojem a božským zaslíbením, mohlo by to mít na svět naprosto úžasný dopad. Abraham Lincoln jednou řekl, že kdykoli se mu naskytla příležitost, snažil se vytrhat plevel a na jeho místo vysadit květinu. Kdybychom totéž činili všichni, naše morální a duchovní pouště by byly zakrátko skutečnými zahradami.³

Vy, kteří jste dnes večer v Německu – kde se oněm ukrajinským uprchlíkům, s nimiž jsme se nedávno setkali, projevuje tolik křesťanské pohostinnosti – jistě rozpoznáte rčení připisované Johannovi Goethemu: „Kdyby si každý zametl před vlastním prahem, celý svět by byl brzy čistý.“

Uvědomujeme si tyto těžkosti a chceme nabídnout způsob, jak se k nim postavit, a tak dnes se sestrou Hollandovou přicházíme tak, jak řekl apoštol Petr, že bychom měli: „[Připraveni] vždycky k [poskytnutí důvodu]… naděje té, kteráž jest v [nás].“⁴ Budeme tedy hovořit o naději a budeme prohlašovat, že ji ani její sesterské ctnosti – víru a pravou lásku – nesmíme nikdy ztratit. Uvědomujeme si, že existuje spousta možností, jak tyto úzce propojené zásady definovat, a vy od nás dnes večer uslyšíte několik našich definic. Také nás uslyšíte společně s Moronim prohlašovat, že naděje je nezbytná, máme-li „získati dědictví na místě, které [pro nás Bůh] připravil“.⁵ Chceme, abyste si na toto dědictví činili jakožto synové a dcery krále nárok. Aby tomu tak mohlo být, musíme si uvědomit, že naděje není jen poselstvím a způsobem života přirozeně optimistického člověka; je to výsada každého, kdo věří.⁶ A sestře Hollandové, jakožto věřící zcela naplněné nadějí (i vírou a pravou láskou), velmi záleží na vás, kteří jste se dnes večer po celém světě shromáždili, a na tom, jakou roli máte v nadcházející době hrát právě vy. Ví, že jste onou skupinou, které jednou předáme štafetu, a uvědomuje si, že je zcela zásadní, abyste vykročili vpřed a přijali vaše určení za své. Sestra Hollandová.

Sestra Patricia T. Hollandová: Ano, velmi mi na vás záleží. Jste ta nejsilnější generace mladých dospělých, jakou svět kdy poznal. Mám vás za to moc ráda. Starší Holland a já jsme velmi vděčni, že dodržujete své smlouvy a snažíte se dělat to, co je správné. A protože je vás tolik, budete mít onu moc, o níž starší Holland mluvil. V této místnosti vidím vaše světlo. Je velmi jasné. Připomíná mi okamžik, kdy se Spasitel zjevil Nefitům. Řekl: „Tudíž, vyzdvihněte světlo své, aby mohlo svítiti světu. Vizte, já jsem to světlo, které budete vyzdvihovati.“⁷ I my jsme byli kdysi mladí jako vy, ale zestárli jsme. Když se ohlížím za svým životem a pokud bych mohla nějakou část prožít znovu, ráda bych změnila – velmi změnila – jedno: život bych si zjednodušovala! Připadá mi, že všechno je lepší, když je to jednodušší – naše jídlo, oblečení, vybavení domu i náš harmonogram. Nejvíce ze svého mládí lituji toho, že jsem neviděla jednoduchou krásu evangelia; že jsem si i z evangelia vytvořila něco příliš složitého. Měla jsem pocit, že evangelium je příliš ohromující, příliš obtížné a někdy až příliš tajemné. Připadalo mi, že i jako mladá dospělá žena musím vyšplhat na horu spravedlivosti, projít ohnivou pecí pročištění a rozluštit každý lidstvu známý naukový spor, mám-li být někdy před Bohem přijatelná.

Netřeba dodávat, že kvůli svému uvažovaní jsem jako dívenka z jižního Utahu měla pocit, že toho je na mě více, než co bych mohla zvládnout. Bylo to tak, jak kdosi jednou řekl: „Důvodem, proč se lidé k vám křesťanům nepřidávají, je to, že své náboženství prezentujete jako bolest hlavy a jako trnovou korunu.“ Je jen jeden člověk, který onu trnovou korunu musel nést, a On to udělal, abychom my mohli žít radostně, v hojnosti a pokojně – nikoli zoufale. Evangelium nikdy nemělo být horou, na kterou by dívenka nedokázala vylézt. Pán si přál, aby ona – i všichni ostatní na světě – byli vždy naplněni nadějí. Pán si přeje, abychom věděli, že evangelium je nádherně prosté a prostě nádherné.

Ale nechápejte mě prosím špatně. Když mluvím o naději, nemyslím tím, že by nám Kristus měl dát nějakou kouzelnou hůlku nebo novodobý světelný meč. Naše naděje, má-li být nadějí, o níž Spasitel učil, musí být něčím více než jen Pinocchiovým „přej si něco, padá hvězda“.⁸ Moji mladí bratři a sestry, je to dar, Jeho dar pro nás a pro celou lidskou rodinu. Dar naděje máme považovat za světlo, které září ve velmi potemnělém světě. Jak řekl jistý pisatel: „Nikdo není tak naprosto zoufalý [jako ten], kdo žije bez naděje.“⁹

Ona nádherná jednoduchost související s objevením tohoto daru naděje spočívá v tom, že ho nemusíte hledat; nemusíte se ho snažit dohonit; nijak si ho nevyrobíte ani vyrobit nemůžete. Tento dar – podobně jako většinu toho ostatního ve sféře milosti – nezískáte tím, že se budete spoléhat na vlastní sílu nebo na sílu druhého člověka. Nejsou za ním žádné tajné recepty ani magické mantry. Nezískáte ho cvičením hlubokého dýchání (ať již je jakkoli hodnotné) ani čtením nějaké další knihy o tom, jak najít štěstí.

Role, kterou při tom hrajeme, je vskutku důležitá, ale ve skutečnosti velmi malá; větší část tohoto úkolu spočívá na Bohu. Naší úlohou je přijít k Němu v pokoře a v jednoduchosti, pak se nemáme strachovat ani bát.¹⁰ Proč je to tak jednoduché? Protože za vším, čemu Kristus učil – v každém verši z písem, příběhu a podobenství – stojí zaslíbení, že s Bohem „všeckoť jest možné“,¹¹ zaslíbení, že Boží moc dokáže setřít každou slzu.¹² Naším úkolem je zanechat osobního zoufalství a usilovat o odpočinutí v Pánu.¹³ A tak před Něj předstupujeme s mírností a pokorou srdce,¹⁴ abychom obdrželi požehnání, která přicházejí spolu s Jeho neutuchající láskou. Máme mít důvěru jako malé dítě nebo jako jehňátko, že skutečně patříme do Jeho velkolepého stáda.

Naše srdce bude vždy nepokojné, dokud nespočine v Bohu.

Tato výzva být mírný a pokorného srdce souvisí s tím, že Pán při jedné z mála příležitostí sám sebe popisuje jako toho, kdo je mírný a pokorného srdce, a je to výzva pro nás všechny jako Jeho učedníky. Dokážeme-li takto žít, nalezneme podle Jeho slov odpočinutí své duši a zjistíme, že Jeho jho je příjemné, že Jeho břímě je lehké.¹⁵ Tuto výzvu, abych byla mírná a pokorná, vídám opakovaně, když čtu písma. Možná proto, že to opakovaně potřebuji.

Jsem si jistá, že nikdo, kdo neměl naději a nebyl pokorný, nikdy neudělal nic, co by mělo velký duchovní důsledek. A my si přejeme, abyste právě takto uvažovali i vy – abyste toto poznali ještě v mládí. Chceme, abyste z celého srdce věděli, že Bůh je váš Otec, že vás nosí „hned od narození“,¹⁶ že má s vámi určité plány, plány na „budoucnost s nadějí“.¹⁷

Ráda bych vám přečetla své dvě oblíbené pasáže ze Starého zákona, v nichž se mluví právě o tomto. Izaiáš říká:

„Slyšte mne, dome Jákobův, a všickni… [z] domu Izraelova, kteréž pěstuji hned od života, kteréž nosím hned od narození: …

Až i do [stáří vašeho],… až do šedin já [vás] ponesu; já jsem vás učinil, a já [vás] nositi budu, já… ponesu [vás] a vysvobodím.“¹⁸

A Jeremiáš píše:

„Neboť dozajista znám plány, které s vámi mám, praví Pán, plány pro vaše blaho, a ne pro škodu, abych vám dal budoucnost s nadějí.

Když pak ke mně budete volat a… modlit se ke mně, vyslyším vás.“¹⁹

Svědčím vám, moji mladí bratři a sestry, že toto je pravda, kterou jsem poznala z vlastní zkušenosti – že náš Otec v nebi vykoná svůj díl při naplňování těchto zaslíbení. Je na nás, abychom – zatímco budeme přijímat Jeho dary – prostě věřili, věřili prostě a abychom byli ve své mírnosti a obzvláště ve své vděčnosti více takovými, jako jsou děti. Chcete letos zažít opravdu nádherný rok? Chcete mít budoucnost naplněnou nadějí? Věříte, že jsou pro vás připravena požehnání? Zažili jste dost Boží dobrotivosti na to, abyste si uchovávali naději a vztahovali ruku vzhůru? Je paradoxní, že tohoto dosáhneme tím, že poklekneme, že se skloníme, že možná dokonce padneme k zemi, k nohám Božím. Je to tak nádherně jednoduché! Poklekneme, skloníme se a padneme k „trůnu milosti“.²⁰

Starší Holland naznačil, že tento drahocenný dar naděje najdete spojený se dvěma dalšími Božími dary – totiž s darem víry a pravé lásky. Nedělejte prosím to, co jsem dělala já, když jsem byla mladší, a nepovažujte tyto ctnosti za něco tak ohromného a složitého, že jsme ve své snaze jim porozumět zoufalí. Važte si jejich jednoduchosti.

Nabízím vám tuto malou jednoduchou posloupnost. Víra je přesvědčení, že Bůh existuje, naděje je důvěra, že nám pomůže, a pravá láska je Jeho láska působící skrze nás při žehnání druhým.

Ohledně pravé lásky jsem zjistila, že nikdo z nás nemá energii, čas, prostředky ani síly, aby udělal vše, co by si jeho srdce přálo. Nemůžeme to vše zvládnout; to, co pociťujeme v srdci, opravdu přesahuje naše schopnosti a možnosti. Jak úžasné je, že Boží moc, jež námi prochází, může rozšířit náš skromný vliv, může znásobit naše omezené úsilí a vykonat pro druhé to, co bychom sami nikdy nezvládli.

Tento jednoduchý přístup k těmto třem velkým naukovým záležitostem je pro mě v mém životě požehnáním. Přála bych si, abych na ně takovýmto méně odstrašujícím způsobem nahlížela mnohem dříve. Jsem pevně přesvědčena, že Bůh měl v úmyslu, aby tyto pravdy evangelia byly natolik jasné, aby jim porozumělo i dítě. Mohu to zopakovat? Víra je přesvědčení, že Bůh existuje. Naděje je důvěra, že nám pomůže. A pravá láska je Jeho láska působící skrze nás.

Mluvím-li o darech od Boha, dovolte mi doplnit ještě jeden dar, který přispívá k naší naději do tohoto nového roku. To, co osvěcuje víru, naději a pravou lásku, je onen nevýslovně nádherný – a nevýslovně prostý – dar v podobě světla Kristova. Toto světlo, tak úzce spjaté s nadějí, je darem daným všem mužům, ženám a dětem, kteří se kdy narodili nebo narodí do smrtelnosti. Je zakotveno v naší podstatě. Je součástí samotné naší duše.

Jedna z mých oblíbených pasáží z písem obsahuje tuto větu: „A Duch dává světlo každému člověku, jenž přichází do světa; a Duch osvěcuje ve světě každého člověka.“²¹

Toto světlo je jedním ze základních důvodů k naději v našem životě. Je velmi povzbudivé, velmi podnětné – zkrátka velmi nadějné – že v nás je něco, co nám nejen říká, že existuje správný způsob, jak zvládat životní složitosti, ale také nám říká, že tento správný způsob nalezneme tehdy, pokud budeme mírní a pokorného srdce.²² Jak řekl president Nelson celé Církvi před pouhým týdnem: „Svět potřebuje světlo Ježíše Krista. Svět [naléhavě] potřebuje vaše [krásné] světlo.“²³

Moji skvělí mladí přátelé, má nejvroucnější dnešní modlitba – má naděje – spočívá v tom, abyste vy, mladí dospělí po celém světě, přijali tuto výzvu jako své osobní poslání, chopili se oné naděje, o níž hovořil Spasitel, a nesli ji jako pochodeň těm, kteří mají pocit, že svět je velmi temné a velmi obtížné místo. Jak bych vás mohla povzbudit, abyste pochopili, že nesení tohoto světla má být vaším posláním v posledních dnech? Naléhavě vás prosím: chápejte, že toto je to nejdůležitější, co cítím, že vám mám dnes večer říci. Nejvíce jsem se bála, že to neřeknu dost dobře, abyste mi opravdu uvěřili. Vy musíte nést toto světlo tak, aby ho neuhasila ani veškerá temnota ve světě.

Tento prostý, ale mocný přístup k záležitostem, které jsou jinak rozsáhlé a složité, změní trajektorii upadajícího potemnělého světa. Prosím, mějte víru v Boha, naději, že vám bude pomáhat, a získejte pravou lásku, která Mu umožňuje prostřednictvím vás působit, aby mohl uskutečnit to, co dokážete udělat jen vy.

Zatímco přijímáte tuto výzvu a vstupujete do tohoto nového roku, podívejte se nejprve do svého nitra a poté se, prosím vás, dívejte vzhůru. Oči, které na vás hledí, budou oči vašeho milujícího Otce v nebi, který vám může udělit a také udělí vše, v co ve spravedlivosti doufáte. Tato požehnání nemůžete získat tím, že se za nimi budete hnát. Prosím, přestaňte běhat až do vyčerpání. Ztište se; upokojte se. Zjednodušujte. Buďte mírní a pokorného srdce a modlete se. Svědčím vám o tom, že budou přicházet zázraky, když zpomalíme, když se zklidníme a když poklekneme. Vše, co Otec má, může být jednoho dne vaše.²⁴ To je vskutku nadějný způsob, jak čelit své budoucnosti. Mám vás velmi ráda, obdivuji vás a budu se za vás vždy modlit. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Starší Holland: Děkuji, sestro Hollandová, nejen za to, že učíš evangeliu, ale i za to, že podle něj žiješ a že jsi naplněna nadějí Kristovou, která v tobě je. V našich nejtěžších chvílích – a během šesti desetiletí manželství nějaké můžete zažít – sestra Hollandová žije podle toho, čemu učí. Vždy byla věřící. Vždy důvěřuje onomu věčnému světlu ve své duši. Vždy žije s jistotou, že Bůh vyslyší naše modlitby a že nám ukáže cestu, a to i tehdy, kdy se noc zdá být příliš temná. Ve světě, který se mladému manželskému páru občas zdál být až příliš náročný, byly tím jediným, čeho jsme se mohli držet, pravdy a zaslíbení evangelia, což ale stačilo, protože dnes večer jsme zde a během svého téměř 60letého manželství jsme obdrželi více požehnání, než by nás kdy vůbec napadlo. Jak tedy tato krásná žena říká a koná, prosím nepřestávejte doufat, vždy se modlete a buďte věřící.

K radám od sestry Hollandové přidávám povzbuzení z písem, abychom čelili budoucnosti co možná nejvíce vesele. Kdosi jednou napsal, že ze všech těch povzbudivých výzev, které nám Kristus v písmech dal, a ze všech těch slov naplněných nadějí, která opakovaně pronáší, je tím, co se nám opakovaně nedaří přijímat, povzbuzení, abychom byli „dobré mysli“ neboli abychom byli veselí.²⁵ Vezměme prosím v tomto ohledu Krista za slovo. Můžeme to alespoň zkusit? Kéž dnes večer přijmeme tuto radostnou a nadějí naplněnou výzvu, zatímco se chápeme další příležitosti začít nový rok a učinit svůj život přesně takovým, jakým chceme, aby byl.

Tak jako u všech výzev, jež nám Kristus dává, On sám, než jim začal učit, podle nich žil. Navzdory břemenům, která nesl, byl optimistický a pozitivní a pomáhal druhým cítit se podobně – a dodal bych, že včetně proroků Božích. Tou nejdůležitější radou od Proroka Josepha Smitha z hlubin žaláře v Liberty – a z hlubin zoufalství, které tam prožíval – určenou Svatým, kteří se venku modlili o jeho propuštění, bylo to, abychom „vesele [činili] všechny věci, jež leží v naší moci; a potom, kéž můžeme v klidu státi, s naprostou jistotou, abychom viděli spasení Boží, a jak rámě jeho bude zjeveno“.²⁶ A nikdo – a to mi věřte – není pozitivnější, optimističtější a více naplněný nadějí než Russell Marion Nelson – náš žijící prorok, který zopakoval Josephovu radu, když nám nedávno řekl: „Před spravedlivými [nebude] zadrženo žádné duchovní požehnání. … Pán [si] přeje, abychom hleděli do budoucna ‚s radostným očekáváním‘ [Učení presidentů Církve: Joseph Smith (2008), 509].“²⁷ Proroci jsou dobré mysli neboli veselí, protože jsou pravými učedníky Ježíše Krista – a to je ten jediný zdroj veškerého optimismu. Proroci jsou dobré mysli, protože znají plán; vědí, kdo nakonec vyhraje.

Jak nádherně řekla sestra Hollandová, schopnost vidět svět pozitivně je dalším darem od Boha. „Lidé“ – to jest muži, ženy a děti – „jsou, aby mohli míti radost“²⁸ – to nám říkají písma. A právě proto je to „plán štěstí“.²⁹ Díky tomuto plánu a Kristovu Usmíření, které je jeho ústředním bodem, můžeme být naplněni nadějí bez ohledu na to, jak temné mohou některé dny být.

Zatímco stojíme před novým rokem, v němž někoho z nás mohou čekat určité výzvy či těžkosti, si majestátnost Spasitelova příkladu v této záležitosti zasluhuje naši úctu. Zamyslete se nad tím. Jak mohl Ježíš mluvit o veselosti uprostřed toho všeho, čemu čelil a co vedlo až k Ukřižování? I v oné osudné atmosféře, která dozajista převládala při Poslední večeři, Kristus svým učedníkům přesto připomíná, proč mají být dobré mysli neboli veselí a že je to jejich povinností.³⁰ Kladu si otázku, jak s onou bolestí, která na Něj čekala, mohl mluvit tak pozitivně a očekávat, že Jeho bratří to vše budou vnímat tak optimisticky. Tento projev Jeho víry a Jeho naděje a pravé lásky nepochybně vyplývá z toho, že On zná konec tohoto příběhu. Ví, že spravedlivost nakonec vyhraje, až budou složeny závěrečné účty. Ví, že světlo zvítězí nad temnotou – vždy, navždy a na věky věků. Ví, že Jeho Otec v nebi nikdy nedává přikázání, aniž by zároveň poskytl způsob, jak ho naplnit.³¹ Vítězství naplňuje veselostí každého a Kristus byl ve své veliké bitvě se smrtí a peklem vítězem. Toto je hluboká teologie, ale právě z těchto důvodů se měli cítit radostně. Vítězný Kristus je zdrojem naší naděje v tomto novém roce i v každém jiném roce – na věky.

Vzhledem k rušivým vlivům života a Luciferovým pokušením může být obtížné zůstat naplněni nadějí a veselostí zítra nebo další měsíc nebo další rok. Přesně to však měla na mysli sestra Hollandová, když nás žádala o to, abychom vše zjednodušovali a upínali houževnatou pozornost na základní zásady života Svatých posledních dnů. Někdy se na ně soustředíme dobrovolně a jindy to život dělá za nás, ale v každém případě, pokud své svědectví stavíme na základních zásadách evangelia, můžeme toho ze svých náročných zkušeností získat tolik, kolik toho momentálně získává jeden můj vážený přítel z těch svých. On i se svou manželkou a dcerou – a věřím, že nás dnes večer také poslouchají – se potýkají s různými zdravotními problémy – měl bych dodat, že velmi vážnými problémy. Mají všechny důvody k tomu, aby lomili rukama a ptali se, co dobrého jim jejich naděje, víra či pravá láska přinesly. Avšak díky odhodlanému učednictví v časech radosti i zármutku nad těžkostmi vítězí.

V nedávném e-mailu (o který se s vámi s jeho svolením podělím) mi tento přítel napsal:

„V posledních několika měsících se můj svět velmi zmenšil – [na velikost] nemocničních [lůžek] a ošetřoven. Ukázalo se, že po [transplantaci ledviny se má žena zotavovala] s obtížemi a poslední měsíc trávila… střídavě v nemocnici a doma. Kvůli tomu jsem do značné míry ‚ztratil kontakt‘ s [okolním] světem.“ Když už mluvíme o tom zjednodušování.

A pokračuje: „Nikdy se mi nelíbila myšlenka, že nám Pán dává zkoušky, ale věřím, že je může využít pro své účely. Jednou z věcí, které jsem během posledních několika týdnů pochopil, je to, jak… důležitá a opravdová je podstata evangelia – [na rozdíl od tolika záležitostí, které mohou být velmi nadbytečné]. Prožívání lásky k druhým; prožívání toho, když druzí mají rádi vás a slouží vám; nenápadná přítomnost Božího hlasu, když sedíte vyčerpaní [u lůžka] nemocného dítěte nebo v nemocničním pokoji [vážně nemocné] manželky pozdě v noci [a slyšíte ona božská slova]: ‚Pokoj buď duši tvé, synu můj.‘

Čtu Knihu Mormonovu a evangelia a pociťuji Boží lásku. Pokud jde o to, co se skrývá za strukturou Církve [a za abstraktní] teologií – [to], co nám může pomoci plazit se směrem ke světlu, … jsou skutečná víra, … svědectví, [naděje a láska].“

A na závěr dodává: „Již několik týdnů nemohu chodit na shromáždění svátosti, ale vidím mnoho dobrých lidí, kteří jsou věrni svým… smlouvám a slouží mé rodině. … Jsem nesmírně požehnán a miluji Pána, [miluji] evangelium, [miluji] Znovuzřízení a [miluji] Církev.“³²

Toto výstižné svědectví o naději a vytrvalosti pronesené uprostřed velmi obtížného období na mě dělá velký dojem. Je třeba si uvědomit, že v určitém okamžiku budou i naše naděje a naše přesvědčení nepochybně zkoušeny a tříbeny v podobném tavicím kotlíku osobního utrpení. Milovaní mladí přátelé, nezkoušená víra téměř žádnou vírou není. Říkáme, že jsme postaveni na skále Krista. A pevně doufám, že tomu tak je, protože život má své bouře a krupobití; a až bude vát vítr a spadne déšť a přijdou potopy, písečné základy jednoduše nevydrží.³³

Poslední poznámka na závěr tohoto celosvětového vysílání, kterým začínáme úžasný nový rok, včetně nového roku institutu. Někteří z vás si možná dělají starosti ohledně závažnějších záležitostí než to, jaký kurz si zapsat ke studiu nebo na jakou profesní dráhu se vydat. Někteří z vás se možná potýkají s břemenem viny – a nic tak nepoškozuje a nezmenšuje naši naději a nepřináší větší odcizení se od Boha než přestupek. Se sestrou Hollandovou jsme se vědomě rozhodli nedělat z tohoto proslovu proslov o hříchu nebo přestupku, ale bylo by od nás nezodpovědné nezmínit se o tom, o čem podle Pánových slov máme povinnost učit.

Tuto nadějí naplněnou zásadu pokání a úžasnou možnost ji praktikovat všeobecně potřebují a vždy budou potřebovat všichni. Poté, co se dopustíme přestupku, přesně víme, proč náš plamínek naděje mihotá a proč se někdy zdá, jako kdyby vyhasl. V takovémto stavu se musíme změnit, protože jinak je naše naděje na veselou budoucnost odsouzena k záhubě. Pak ta svíce vyhasne nadobro. Právě proto je zapotřebí, abychom všichni činili pokání. Všichni! Každý den, jak řekl president Nelson.³⁴

A tak vás dnes večer žádám, abyste se s každým břemenem přestupku vypořádali bezodkladně – a začali s tím hned teď, neboť hřích je na celém světě tím největším nepřítelem naděje a štěstí, o kterém vím. Předstupte před Pána se svým vyznáním a předstupte před biskupa, pokud to váš hřích vyžaduje. Změňte však cokoli, co je špatné, ať již se jedná o něco velkého, či malého. Pokání je způsob, jak můžeme získat čistý štít; je to způsob, jakým získáváme povznesenou budoucnost. Život je tak jako tak těžký, aniž byste museli na zádech vláčet ranec chyb – celý den, každý den, celý večer, každý večer. Zbavte se toho. Vyměňte úzkost za pokoj. Vyměňte trápení za radost. Kristus obětoval svůj vlastní život, abyste to mohli svobodně učinit.

Pak můžete dělat to, o co nás všechny žádá Nefi. Tento syn, který viděl tolik konfliktů a svárů, říká ve svém v podstatě rozlučkovém poselství krátce před svou smrtí totéž, co jsme si dnes večer přáli a pokusili se říci i já se sestrou Hollandovou:

„[Tlačte se] kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem.“³⁵

Onen „jas naděje“ zrozený z lásky k Bohu a ke všem lidem je tím, co si přejeme, aby každý z vás v tomto novém roce měl. Tuto jasnou naději bude doprovázet nepopiratelné našeptávání, že Bůh vás miluje, že Kristus je váš Přímluvce a že evangelium je pravdivé. Onen jas vám bude připomínat, že v evangeliu je vždy, každý den, každou hodinu, nová šance, nový život, nový rok. Je to zázrak! Je to dar! A díky Kristovu daru dosáhneme v životě toho nejlepšího – pokud budeme stálí a nepřestaneme dál věřit, dál se snažit a dál doufat.

Vzpomínáte na ony celosvětové okolnosti, o nichž jsem mluvil na začátku? Postavte se jim čelem a postavte se čelem i svým osobním těžkostem – s vědomím, že s vírou nakonec vše dobře dopadne. Odmítněte přijmout svět takový, jakým se zdá být. Sviťte na něj jasem své naděje a udělejte z něj to, čím by měl být. Buďte oním světlem, k němuž vás sestra Hollandová vyzvala; světlem, které nikdy nevyhasne; světlem Spasitele světa.

Dnes večer zanechávám na každém z vás apoštolské požehnání pro tento nový rok týkající se toho, co vím s jistotou, a toho, co budete vždy potřebovat. Činím tak ze své lásky k vám, z Pánovy lásky k vám, z lásky Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti. A z lásky nás všech! A díky tomu, že jste se zde dnes shromáždili. Žehnám vám, aby se ona prostá, avšak pronikavá moc spočívající v zásadách spasení, jako jsou víra a naděje a pravá láska, vždy projevovala a působila ve vašem životě. Žehnám vám, abyste věděli, tak jako to vím naprosto jistě já, že evangelium Ježíše Krista je osobně drahocenné, nekonečně nadějné a věčně pravdivé. S apoštolskou pravomocí svědčím o tom, že tomu tak je. A taková je také ta jediná spolehlivá odpověď na mnohé životní těžkosti – vaše i moje – a jediný způsob, jak být oslaveni v majestátnosti věčnosti.

Žehnám těm mezi vámi, kteří v této době možná mluví o „krizi víry“. Skutečná víra, život měnící víra, Abrahamovská víra je v krizi neustále. Právě tak poznáte, zda se vůbec o nějakou víru jedná. Slibuji vám, že více víry bude znamenat méně krize, až nakonec Bůh řekne: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“³⁶

Žehnám úplně každému z vás, abyste věděli, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je přesně tím, čím je – Církví Ježíše Krista. A že jedině prostřednictvím obřadů a příležitostí, které Církev poskytuje, může člověk v plné míře dosáhnout míry „postavy plného věku Kristova“.³⁷ Žehnám každému z vás, osobně a jmenovitě, všemi dary, které v tomto úsilí potřebujete, a žehnám vám a naléhavě vás žádám, abyste šli vpřed s trpělivou vytrvalostí, zatímco váš Otec v nebi, ve své moudrosti, hledá nejlepší způsoby, jak vám často dávat to, o co prosíte, ale jak vám spolehlivě dávat to, co potřebujete. Vydávám svědectví o božské lásce, kterou k nám Bůh chová, o Spasitelově věčné přímluvě za nás, o neutuchající útěše, jež přichází od Ducha Svatého, o moci svatého kněžství, o prorocké tradici, kterou aktuálně zosobňuje president Russell M. Nelson, o božskosti Knihy Mormonovy a o „dokonalém jasu naděje“, kterou toto evangelium přináší, o tom všem vydávám vážné a posvátné osobní svědectví, a to vší silou své duše. Činím tak ve jménu Toho, který je zdrojem veškeré mé naděje – ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.