K čemu to povede?

Někdy se rozhodujeme mezi tím, zda něco uděláme, nebo zda neuděláme nic. Před mnoha lety jsem na jedné konferenci kůlu ve Spojených státech slyšel příklad tohoto druhu rozhodování.

Příběh se odehrával v prostředí krásného univerzitního areálu. Na trávě seděl hlouček mladých studentů. Řečník, který tuto situaci popisoval, řekl, že pozorovali krásnou veverku s velkým huňatým ocasem, jak si hraje ve spodní části mohutného kmene listnatého stromu. Chvíli byla na zemi, pak zase pobíhala po kmeni nahoru, dolů a kolem dokola. Proč by ale takovýto běžný výjev přilákal hlouček studentů?

Poblíž totiž číhal v trávě na břiše irský setr. A právě on byl středem zájmu studentů, zatímco veverka byla středem zájmu jeho. Pokaždé, když se veverka na chvíli vzdálila z dohledu, zatímco obíhala kolem stromu, setr tiše popolezl o kousek dopředu a poté znovu zaujal zdánlivě netečnou pozici. Studenti jeho počínání napjatě pozorovali. Tiše a nehybně upírali zrak na děj, jehož výsledek byl stále zřejmější.

Nakonec se setr dostal tak blízko, aby po veverce skočil a chytil ji do tlamy. Studenti vykřikli hrůzou a vyběhli ke stromu, aby malé zvířátko psovi vytrhli, ale už bylo pozdě. Veverka byla mrtvá.

Kdokoli z hloučku přihlížejících mohl veverku varovat, kdyby zamával rukama nebo zakřičel, ale nikdo to neudělal. Jenom se dívali, jak se nevyhnutelný důsledek stále více přibližuje. Nikdo si nepoložil otázku: „K čemu to povede?“ Když došlo k předvídatelnému, všichni najedou pospíchali, aby tomu zabránili, ale už bylo pozdě. Mohli už jen se slzami v očích veverku politovat.

Tento pravdivý příběh je v jistém smyslu podobenstvím. Lze ho vztáhnout na to, co pozorujeme ve vlastním životě a v životě a situacích lidí kolem nás. Když vidíme, jak se k lidem či věcem, které máme rádi, přibližuje nebezpečí, můžeme něco říci či udělat, anebo zůstat zticha. Je dobré položit si otázku: „K čemu to povede?“ V případech, kdy jsou důsledky nevyhnutelné a závažné, si nemůžeme dovolit neudělat nic. Musíme vyslat patřičná varování nebo podpořit odpovídající preventivní opatření, dokud je ještě čas.

Rozhodnutí, která jsem právě popsal, se týkají výběru mezi tím, zda něco udělat, nebo zda neudělat nic. Mnohem častější je však rozhodování mezi dvěma různými činy. K tomuto typu se řadí rozhodování mezi dobrým a zlým, ale ještě běžnější je rozhodování mezi dobrým a dobrým. I v takových případech je dobré klást si otázku, k čemu to povede. Rozhodnutí mezi dvěma dobrými možnostmi činíme mnoho, přičemž často jde o rozhodnutí týkající se toho, jak strávíme svůj čas. Není nic špatného na hraní videoher, psaní SMS zpráv, sledování televize nebo telefonování. Každá z těchto činností však zahrnuje něco, čemu se říká „náklady obětované příležitosti“, což znamená, že když trávíme čas jednou činností, připravujeme se o příležitost dělat něco jiného. Jistě tedy vidíte, že musíme pečlivě zvažovat, o co přicházíme, když trávíme čas určitou činností, i když tato činnost je sama o sobě ve všech ohledech dobrá.

Před několika lety jsem pronesl proslov s názvem „Dobré, lepší, nejlepší“. Řekl jsem v něm, že „jen proto, že něco je dobré, není dostatečný důvod pro to, abychom to dělali. Mnoho dobrých věcí, které můžeme dělat, zdaleka přesahuje čas, který na to máme k dispozici. Některé věci jsou lepší než dobré, a právě těmto věcem máme v životě věnovat hlavní pozornost. … Musíme se zříci některých dobrých věcí, abychom si vybrali jiné, které jsou lepší nebo nejlepší.“¹

Podívejme se na to z dlouhodobé perspektivy. Jaký vliv budou mít rozhodnutí, která činíme v současnosti, na naši budoucnost? Nezapomínejme, že důležité je dosáhnout vzdělání, studovat evangelium, obnovovat smlouvy přijímáním svátosti a navštěvovat chrám.

Otázka „k čemu to povede?“ je také důležitá při rozhodování o tom, jak na sebe pohlížíme nebo za koho se označujeme. Nejdůležitější je to, že každý z nás je dítě Boží s potenciálem dosáhnout věčného života. Jakékoli jiné označení, včetně povolání, rasy, fyzických rysů nebo dosažených titulů či vyznamenání je z hlediska věčnosti pomíjivé a banální. Neoznačujte se ani na sebe nepohlížejte způsobem, který jakkoli snižuje či omezuje cíl, kterého se snažíte dosáhnout.

Drazí bratří – a sestry, které možná také sledujete nebo čtete má slova – doufám, že víte, proč vám jako vaši vedoucí předáváme právě ty zásady a rady, které vám předáváme. Máme vás rádi a náš Nebeský Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus vás mají rádi také. Jejich plán pro nás je „veliký plán štěstí“ (Alma 42:8). Tento plán a Jejich přikázání, obřady a smlouvy nás vedou k největšímu štěstí a radosti v tomto životě i v životě, který přijde. Jako služebníci Otce a Syna učíme a udělujeme rady podle toho, jak nás Oni vedou Duchem Svatým. Nepřejeme si nic jiného než říkat to, co je pravdivé, a povzbuzovat vás, abyste dělali to, co Oni stanovili jako cestu k věčnému životu – „největší[mu] ze všech darů Božích“ (Nauka a smlouvy 14:7).

Uvedu ještě jeden příklad toho, jaký vliv na budoucnost mají rozhodnutí, která činíme nyní. Tento příklad se týká rozhodnutí něco nyní obětovat, abychom dosáhli nějakého důležitého cíle v budoucnu.

Na konferenci kůlu v kolumbijském Cali vyprávěla jedna sestra o tom, jak si se svým snoubencem přáli být oddáni v chrámu, ale nejbližší chrám byl tehdy až v dalekém Peru. Dlouho šetřili peníze na cestu autobusem. Nakonec nastoupili do autobusu do Bogoty, ale když tam dorazili, zjistili, že všechna místa v autobusu do peruánské Limy jsou již obsazena. Mohli se vrátit domů bez sňatku, nebo uzavřít sňatek mimo chrám. Naštěstí existovala ještě jedna možnost. Mohli jet oním autobusem do Limy, pokud by byli ochotni sedět celou cestu, která trvala pět dní a pět nocí, na podlaze. Rozhodli se, že to udělají. Tato sestra řekla, že to bylo náročné, i když je někdy spolucestující pustili na svou sedačku, aby si sami mohli lehnout na podlahu.

Nejvíce na mě však v jejím proslovu zapůsobila její slova o tom, že byla vděčná, že se s manželem dostali do chrámu tímto způsobem, protože to změnilo pocity, které měli ohledně evangelia a chrámového sňatku. Pán je odměnil růstem, jenž přichází díky přinášení obětí. Také podotkla, že během této pětidenní cesty do chrámu se prohloubila jejich duchovnost více než během mnoha jiných návštěv chrámu, které žádné oběti nevyžadovaly.

Od doby, co jsem před lety slyšel toto svědectví, si často říkám, jak by se život těchto mladých manželů lišil, kdyby se rozhodli pro jinou z možností, a vyhnuli se tak oběti nutné pro to, aby mohli uzavřít sňatek v chrámu.

Bratři, v životě činíme nespočet rozhodnutí – některá jsou významná a jiná zdánlivě bezvýznamná. Když se ohlédneme zpět, vidíme, jak výrazně některá z našich rozhodnutí ovlivnila náš život. Budeme se rozhodovat lépe, když zvážíme všechny možnosti a zamyslíme se nad tím, k čemu nás povedou. V takovém případě se budeme řídit radou presidenta Russella M. Nelsona, abychom vždy začínali s tím, že budeme mít na mysli určitý cíl.² V našem případě se onen cíl vždy nachází na cestě smlouvy, jež vede skrze chrám k věčnému životu, největšímu ze všech darů Božích.

Svědčím o Ježíši Kristu, o účinku Jeho Usmíření a o dalších pravdách Jeho věčného evangelia. Ve jménu Ježíše Krista, amen.