Bezprostřední dobrotivost Boží

Před několika lety za mnou přišel náš pětiletý syn a řekl: „Tati, na něco jsem přišel. Zjistil jsem, že to, co pro tebe znamená slovo brzy, pro mě znamená velmi dlouhou dobu.“

Když Pán či Jeho služebníci pronášejí slova jako „po nemnohých dnech“ nebo „není daleko čas“, může to doslova znamenat celý život nebo ještě déle.¹ Jeho čas, a často i Jeho načasování, se od toho našeho liší. Klíčem je trpělivost. Bez ní nemůžeme rozvinout ani projevovat víru v Boha, která vede k životu a ke spasení. Mým dnešním poselstvím je však to, že i když na Pána trpělivě čekáme, určitá požehnání k nám přicházejí bezprostředně.

Když byli Alma a jeho lid zajati Lamanity, modlili se o vysvobození. Nebyli vysvobozeni bezprostředně, ale zatímco na vysvobození trpělivě čekali, Pán projevoval svou dobrotivost určitými bezprostředními požehnáními. Bezprostředně obměkčil srdce Lamanitů, aby je nezabili. Také Almův lid posílil a ulehčil jejich břemena.² Když byli nakonec vysvobozeni, putovali do Zarahemly, kde o své zkušenosti vyprávěli ohromeným posluchačům. Lidé Zarahemly žasli, a „když pomysleli na bezprostřední dobrotivost Boží a na jeho moc při vysvobození Almy a jeho bratří … z poroby, pozvedali svůj hlas a vzdávali Bohu díky“.³

Bezprostřední dobrotivost Boží přichází ke všem těm, kteří k Bohu volají s opravdovým záměrem a s celým úmyslem srdce. To zahrnuje i ty, kteří volají ve skutečném zoufalství, když se zdá, že vysvobození je velmi daleko a utrpení se prodlužuje, ba dokonce zesiluje.

Tak tomu bylo i v případě mladého proroka, který v zatuchlé kobce trpěl téměř až na pokraj smrti, než konečně zvolal: „Ó Bože, kde jsi? … Jak dlouho bude ruka Tvá zadržována …? Ano, ó Pane, jak dlouho …?“⁴ Pán Josepha v reakci na jeho prosbu bezprostředně nevysvobodil, ale bezprostředně pronesl slova pokoje.⁵

Bůh nám rovněž dává bezprostřední naději na to, že nakonec budeme vysvobozeni.⁶ Ať se děje cokoli a ať se to děje kdekoli, v Kristu a skrze Něj se před námi vždy zářivě usmívá naděje.⁷ Bezprostředně před námi.

Kromě toho nám slíbil toto: „Laskavost má se … od tebe neodvrátí.“⁸

A co je nejdůležitější, bezprostřední je především Boží láska. Spolu s Pavlem svědčím o tom, že nic nás nemůže „odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši“.⁹ Dokonce ani naše hříchy, které nás mohou na čas odloučit od společenství Jeho Ducha, nás nemohou oddělit od stálosti a bezprostřednosti Jeho božské otcovské lásky.

Toto je několik způsobů a prostředků, jimiž „[n]ám okamžitě žehná“.¹⁰ Abych vám tyto zásady přiblížil, podělím se s vámi o zážitky dvou lidí, jejichž život je svědectvím o bezprostřední dobrotivost Boží.

Emilie již od mládí zápasila se zneužíváním návykových látek. Experimentování vedlo k vytvoření návyku a návyk se časem přeměnil v závislost, která ji držela roky v zajetí, třebaže tu a tam jí po nějaký čas bývalo dobře. Emilie své problémy pečlivě skrývala, zvláště poté, co se stala manželkou a matkou.

Začátek jejího vysvobození vůbec jako vysvobození nevypadal. V jednu chvíli Emilie absolvovala běžnou zdravotní prohlídku a vzápětí ji vezli sanitkou do lůžkového léčebného zařízení. Při pomyšlení na to, že bude odloučena od svých dětí, manžela a domova, začala panikařit.

Toho večera se Emilie, sama v chladném a tmavém pokoji, schoulila do postele a plakala. Její schopnost rozumně uvažovat slábla, až byla nakonec přemožena úzkostí, strachem a skličující temnotou pokoje a své vlastní duše a byla přesvědčena, že té noci zemře. Sama.

V této zoufalé situaci sebrala Emilie nějakým způsobem sílu na to, aby se z postele sesunula na zem a na kolena. Bez jakékoli přetvářky, která se někdy objevovala v jejích předchozích modlitbách, se zcela odevzdala Pánu a zoufale prosila: „Drahý Bože, potřebuji Tě. Prosím, pomoz mi. Nechci být sama. Prosím, pomoz mi tuto noc přežít.“

A bezprostředně nato Pán vztáhl svou ruku, tak jako to učinil s Petrem zastara, a ujal se její potápějící se duše.¹¹ Emilii naplnil úžasný klid, odvaha, jistota a láska. Místnost již nebyla chladná, Emilie věděla, že není sama, a poprvé od svých čtrnácti let věděla, že všechno bude v pořádku. Když se Emilie „probudil[a] k Bohu“,¹² poklidně usnula. A tak vidíme, že „budete-li činiti pokání a nebudete-li zatvrzovati srdce své, veliký plán vykoupení se pro vás bude ihned uskutečňovati“.¹³

Obrázek

Rodina u chrámu

Emiliino uzdravení a skutečné vysvobození trvalo dlouho – měsíce léčby, cvičení a poradenství, během nichž ji podporovala, a někdy i nesla, Boží dobrotivost. A tato dobrotivost ji provázela i ve chvíli, kdy vstupovala se svým manželem a svými dětmi do chrámu, aby tam byli společně na věky zpečetěni. Tak jako lidé v Zarahemle i Emilie dnes vzdává díky, když přemítá o bezprostřední dobrotivosti Boží a o Jeho moci, která hrála roli v jejím vysvobození z poroby.

Druhý příběh je ze života jiné odvážné věřící. 27. prosince 2013 přivítala Alicia Schroederová s radostí své blízké přátele Seana a Sharlu Chilcoteovy, kteří se nečekaně objevili u jejích dveří. Sean, který byl zároveň Aliciiným biskupem, jí podal svůj mobilní telefon a s vážností řekl: „Alicio, máme tě rádi. Tento hovor je pro tebe.“

Na telefonu byl Aliciin manžel Mario. Byl daleko s několika jejich dětmi na dlouho očekávaném výletu na sněžných skútrech. Došlo k vážné nehodě. Mario byl vážně zraněn a jejich desetiletý syn Kaleb nehodu nepřežil. Když Mario v pláči řekl Alicii o Kalebově smrti, přemohla ji hrůza a zděšení takové intenzity, kterou v životě zažije jen několik málo z nás. Zhroutila se na zem. Byla paralyzována tak nevýslovnou bolestí, že se nedokázala ani pohnout, ani promluvit.

Biskup a sestra Chilcoteovi ji rychle zvedli a drželi ji. Po nějakou dobu společně plakali a hluboce truchlili. Poté biskup Chilcote Alicii nabídl, že jí dá požehnání.

To, co následovalo, nelze pochopit bez určitého porozumění Usmíření Ježíše Krista a bezprostřední dobrotivosti Boží. Biskup Chilcote zlehka položil ruce na Aliciinu hlavu a s chvějícím se hlasem začal pronášet slova požehnání. Alicia slyšela dvě věci, které jí připadaly, jako by je říkal sám Bůh. Zaprvé uslyšela své jméno – Alicio Susan Schroederová. A poté uslyšela, jak se biskup dovolává pravomoci Všemohoucího Boha. V tom okamžiku – při pouhém vyřknutí jejího jména a Boží moci – naplnily Alicii nepopsatelný pokoj, láska, útěcha a určitým způsobem i radost. A tyto pocity s ní zůstaly.

Dnes Alicia, Mario a jejich rodina samozřejmě nadále truchlí a po Kalebovi se jim stýská. Je to velmi těžké! Kdykoli s ní mluvím, zalijí se Alicii oči slzami, když vypráví, jak moc svého chlapečka miluje a jak moc jí chybí. A slzí, když vypráví o tom, jak ji veliký Vysvoboditel podporoval během každého okamžiku jejího utrpení, počínaje Jeho bezprostřední dobrotivostí během jejího nejhlubšího zoufalství a nyní pokračuje zářivou nadějí ve sladké opětovné shledání „po nemnohých dnech“.

Uvědomuji si, že občas životní prožitky vytvářejí zmatek a těžkosti, kvůli nimž může být těžké obdržet či rozpoznat či si uchovat onen druh útěchy, kterou pocítily Emilie a Alicia. I já jsem si těmito obdobími prošel. Svědčím o tom, že v takovýchto chvílích je samotné naše přežití láskyplným a mocným projevem bezprostřední dobrotivosti Boží. Pamatujte, že dávný Izrael byl nakonec vysvobozen „týmž Bohem, který je zachov[ával]“¹⁴ den za dnem.

Vydávám svědectví, že oním velikým Vysvoboditelem je Ježíš Kristus, a slibuji vám v Jeho jménu, že když se k Němu obrátíte s opravdovým záměrem a s celým úmyslem srdce, On vás vysvobodí od všeho, co by mohlo omezit nebo zničit váš život či radost. Toto vysvobození možná potrvá déle, než byste si přáli – někdy i celý život nebo ještě déle. A tak abych vám dodal útěchu, odvahu a naději a abych vás podpořil a posílil, než přijde onen den konečného vysvobození, svěřuji vám bezprostřední dobrotivost Boží, o které zároveň svědčím. Ve jménu Ježíše Krista, amen.