Už si opět připadám „doma“

Nebyla jsem na bratrův telefonát připravená. „Maminka právě zemřela,“ řekl. „Upadla a uhodila se do hlavy.“

Byla jsem v šoku. Ještě včera večer jsem s maminkou mluvila, a teď je pryč. Neustále jsem se sama sebe ptala, proč se to stalo. Nerozuměla jsem tomu, proč mě musela opustit. Zlobila jsem se! Hněvala jsem se několik týdnů.

Nakonec jsou usoudila, čí to byla vina. Byla to Boží vina. Vzal mi ji příliš brzy. Maminka chyběla při mnoha důležitých milnících mého života a já jsem si myslela, že to bylo kvůli Němu. V té době jsem nebyla členkou Církve, ale byla jsem oddanou křesťankou. Místo abych se na Boha spoléhala a získávala jsem od Něho sílu, jsem se od Něj odvrátila a uzavřela jsem se před Ním.

Maminka mi velmi chyběla. Když jsem vyrůstala, můj domov a rodiče pro mě byli místem bezpečí. Bez ohledu na to, kde jsem byla nebo co jsem dělala, pokaždé když jsem mluvila s maminkou nebo jsem s ní trávila čas, jsem měla pocit, že jsem doma. Nyní byl ten pocit „domova“, který jsem tolik milovala, pryč.

V průběhu let jsem svou víru ztratila téměř úplně. Snažila jsem se pochopit, proč maminka musela zemřít, ale nic mi nepřinášelo klid. Pak, asi po dobu jednoho týdne, mi neustále přicházela na mysl tato myšlenka: Musím pro pochopení vzhlížet k nebi. Pověděla jsem to jedné své dobré přítelkyni, která byla členkou Církve. Zeptala se mě, zda bych se chtěla o její víře dozvědět více.

Tehdy jsem si to ještě neuvědomovala, ale Duch mou duši probudil z tvrdého spánku. Čím více jsem se učila o evangeliu, tím více jsem měla pocit, že jsem znovu našla místo bezpečí. Onen pocit, že jsem „doma“, se vrátil.

V květnu 2013 jsem se dala pokřtít. Jsem vděčná za to, že se má víra vrátila. Již se neobracím k Bohu zády. Namísto toho se snažím být co nejvíce s Ním. Stále pociťuji smutek nad tím, že má maminka tak náhle zemřela, ale díky víře v Boha vím, že jednoho dne budu s ní a se svou rodinou navždy „doma“.