Prodírejte se vpřed

K základním naukám evangelia Ježíše Krista patří nauka o vytrvání do konce. Ježíš učil: „Kdož by [vy]trval až do konce, ten spasen bude.“¹ A dále: „Jestliže vy zůstanete v řeči mé, právě učedlníci moji budete.“² Někteří si myslí, že vytrvat do konce jednoduše znamená přetrpět zkoušky. Znamená to však mnohem více – je to proces, během něhož jdeme ke Kristu a jsme v Něm zdokonalováni.

Nefi, prorok z Knihy Mormon, učil: „Proto se musíte snažiti postupovati kupředu se stálostí v Kristu a míti dokonalou radost naděje a lásky k Bohu i všem lidem. Budete-li se tedy vynasnažovati postupovati kupředu a radovati se ze slova Kristova a vytrváte-li až do konce, vizte, pak řekne Otec: Nechať máte život věčný.“³

Vytrvání do konce je naukou o pokračování po cestě vedoucí k věčnému životu poté, co člověk na tuto cestu vstoupil skrze víru, pokání, křest a přijetí Ducha Svatého. Vytrvat do konce vyžaduje naše celé srdce, neboli jak učí prorok Amaleki z Knihy Mormon, musíme jít „k němu a [přinést] mu v oběť celou svou duši a [pokračovat] v postech a v modlitbě a [vytrvat] až do konce; a jako že Pán živ jest, [budeme] spaseni“.⁴

Vytrvat do konce znamená, že musíme svůj život důkladně zasadit do půdy evangelia, zůstávat v hlavním proudu Církve, pokorně sloužit svým bližním, žít život podobný Kristovu a zachovávat své smlouvy. Ti, kteří takto vytrvávají, jsou vyrovnaní, důslední, pokorní, stále se zlepšují a jsou beze lsti. Jejich svědectví není založeno na světských důvodech – je založeno na pravdě, poznání, zkušenostech, zážitcích a na Duchu.

Pán Ježíš Kristus používá jednoduché podobenství o rozsévači, aby učil nauce o vytrvání do konce.

„Rozsevač ten slovo rozsívá.

Tito pak jsou, ješto podlé cesty, jimž se rozsívá slovo, ale když oni slyší, i hned přichází satan, a vynímá slovo, kteréž vsáto jest v srdcích jejich.

A tak podobně ti, kteříž jako skalnatá země posáti jsou, kteříž jakž uslyší slovo, hned s radostí přijímají je.

Než nemají kořene v sobě, ale jsou časní; potom když vznikne ssoužení a protivenství pro slovo, hned se horší.

Tito pak jsou, kteříž mezi trní posáti jsou, ti jsou, kteříž slovo slyší,

Však pečování tohoto světa a oklamání zboží, a jiné žádosti přistupující, udušují slovo, tak že bez užitku bývá.

Tito pak jsou, kteříž v zemi dobrou símě přijali, kteříž slyší slovo, a přijímají, a užitek přinášejí, jiné třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné stý.“⁵

Toto podobenství popisuje druhy půdy, do nichž jsou semena zaseta a v nichž jsou vyživována. Každý typ půdy představuje naši míru oddanosti a schopnost vytrvat.

První typ půdy, těch „podlé cesty“, představuje ty, kteří slyší evangelium, ale nikdy nedají pravdě příležitost zapustit kořeny.

Druhý typ půdy, „skalnatá země“, představuje ty v Církvi, kteří při prvním příznaku oběti nebo zkoušky uraženi odbíhají, neochotni zaplatit příslušnou cenu.

Třetí typ půdy, „mezi trní posáti“, představuje některé členy Církve, kteří jsou rozptylováni starostmi, bohatstvím a žádostmi světa a jsou jimi posedlí.

Nakonec, ti zasetí „v zemi dobrou“ jsou ti členové Církve, jejichž život odráží to, že jsou učedníky Mistra, kteří zapouštějí kořeny hluboko do půdy evangelia, a proto plodí hojnost ovoce.

Spasitel v podobenství o rozsévači označuje tři překážky, jež nám brání vytrvat, jež mohou rozežírat naši duši a zastavit náš věčný pokrok.

První překážka vytrvání, „pečování tohoto světa“, je v podstatě pýcha.⁶ Pýcha vystrkuje své šeredné růžky v mnoha podobách, které vždy přinášejí zkázu. Například dnes je velmi běžná intelektuální pýcha. Někteří lidé se například pro své vzdělání a vědecké úspěchy povyšují nad Boha a Jeho pomazané služebníky. Nikdy nesmíme dovolit, aby náš rozum měl přednost před naším duchem. Náš rozum může sytit našeho ducha a náš duch může sytit náš rozum, ale když dovolíme, aby náš rozum byl nadřazen našemu duchu, budeme klopýtat, hledat chyby a můžeme dokonce ztratit svědectví.

Poznání je velmi důležité a je jednou z mála věcí, které nás doprovázejí do příštího života.⁷ Vždy se máme učit. Avšak musíme dát pozor, abychom v tomto procesu neodložili stranou víru, protože víra ve skutečnosti naši schopnost učit se podporuje.

Druhou překážkou vytrvání je „oklamání zboží“. Je třeba skoncovat s naším lpěním na bohatství. Je pouze prostředkem pro dosažení cíle a tímto cílem má rozhodně být budování království Božího. Mám dojem, že někteří se tak starají o to, jaký typ auta řídí, jak drahé oblečení nosí, nebo jak velký je jejich dům ve srovnání s jinými, že ztrácejí ze zřetele věci závažnější.⁸ Ve svém každodenním životě musíme dávat pozor, abychom nedovolili věcem tohoto světa získat přednost před věcmi duchovními.

Třetí překážkou vytrvání, již Spasitel uvedl, jsou „jiné žádosti“. Mor pornografie se točí kolem nás jako nikdy dříve. Výsledkem pornografie je ničemné ovoce nemorálnosti, zborcené rodiny a zborcené životy. Pornografie vysaje duchovní sílu potřebnou k vytrvání. Pornografie se velmi podobá tekoucímu písku. Jakmile do něj vkročíte, můžete být tak snadno polapeni a přemoženi, že si ani nestihnete to hrozné nebezpečí uvědomit. Je velmi pravděpodobné, že budete potřebovat pomoc, abyste se dostali z tekoucího písku pornografie ven. Ale mnohem lepší je nikdy do něho nevkročit. Naléhavě vás žádám, abyste byli opatrní a obezřetní.

Několik týdnů předtím, než president Heber J. Grant zemřel, navštívil ho doma jeden z bratří. President Grant se před odchodem tohoto muže modlil: „Ó Bože, požehnej mi, abych neztratil svědectví a zůstal věrný až do konce.“⁹ Umíte si to představit, že president Grant, jeden z největších proroků znovuzřízení, který byl presidentem Církve skoro 27 let, se modlil, aby zůstal věrný do konce?

Nikdo není imunní vůči vlivu a pokušením Satana. Nebuďte tak pyšní, abyste si mysleli, že jste mimo vliv protivníka. Buďte bdělí, abyste se nestali obětí jeho podvodů. Stůjte Pánovi nablízku skrze denní studium písem a denní modlitby. Nemůžeme si dovolit pohodlně se usadit do křesla a pokládat své spasení za samozřejmé. Musíme být horlivě zaměstnáni po celý život.¹⁰ Tato slova presidenta Brighama Younga nás motivují a připomínají nám, že nikdy nemůžeme vzdát boj o své vytrvání: „Muži a ženy, kteří si přejí získat místo v celestiálním království, zjistí, že musí vést bitvu každý den, [aby tohoto posvátného cíle dosáhli].“¹¹

Vím, že mnozí mají hluboký žal, trpí samotou, bolestí a zdravotními problémy. Tyto zkušenosti jsou nutnou součástí zkušeností člověka. Neztrácejte však prosím naději ve Spasitele a v Jeho lásku k vám. Je stálá. On slíbil, že nás neopustí neutěšené.¹²

Když v životě čelíme překážkám, utěšují nás slova Páně v 58. oddíle Knihy nauk a smluv:

„Nemůžete prozatím ještě svým přirozeným zrakem postřehnouti úmysl Boží vzhledem k věcem, které mají později přijíti, a nádheru, která bude následovati po souženích.

Neboť po mnohém soužení přijde požehnání. Proto přijde den, kdy budete korunováni velikou slávou. Hodina zde ještě není, ale je na blízku.“¹³

A tak se, bratři a sestry, musíme prodírat vpřed a postupně se více a více podobat Pánovi. Všichni známe ty, kteří čelili velkým zkouškám a vytrvali věrně. Inspirujícím příkladem je Warren M. Johnson, Svatý z devatenáctého století. Vedoucí Církve ho pověřili, aby odešel do pustiny a zajišťoval převoz u Lee’s Ferry, což byl důležitý přechod přes řeku Colorado v pusté severní Arizoně. Bratr Johnson čelil velkým zkouškám, přesto zůstal celý život věrným. Poslechněte si, jak bratr Johnson v dopise presidentu Wilfordu Woodruffovi popisuje tragedii své rodiny:

„V květnu 1891 … sem [do Lee’s Ferry] přišla jedna rodina z Richfield z Utahu, kde… během zimy navštěvovali přátele. V Panguitch pochovali dítě,… aniž by [provedli očistu] vozu nebo sebe… Přišli k nám, zůstali u nás přes noc a přitom byli také ve styku s mými malými dětmi…

O povaze nemoci [záškrtu] jsme nevěděli nic, a zatímco jsme byli zde na velmi těžké misii, měli jsme víru v Boha a snažili jsme se tak usilovně, jak jsme uměli, poslouchat [přikázání]… aby naše děti byly ušetřeny. Ale běda, za čtyři a půl dne mi v náručí [zemřel nejstarší chlapec]. Další dvě děti byly nakaženy a my jsme se postili a modlili tak moc, jak jsme pokládali za moudré, protože jsme zde měli mnoho povinností. Postili jsme se dvacet čtyři hodin a jednou jsem se postil čtyřicet hodin, ale nebylo to nic platné, obě děvčátka zemřela také. Asi za týden po jejich smrti onemocněla [i] má patnáctiletá dcera Melinda a my jsme pro ni dělali vše, co jsme mohli, ale [brzy] následovala [své sourozence]… Ztratili jsme tři mé drahé dcerky a jednoho syna, ale to ještě není konec. [Kvůli] nemoci nyní ulehla moje nejstarší devatenáctiletá dcera a my se za ni celý den postíme a modlíme… Nicméně, chtěl bych vás požádat o vaši víru pro nás a o modlitby za nás. Co jsme udělali, že nás Pán opustil, a co můžeme dělat, abychom opět získali jeho přízeň[?]“

Krátce na to napsal bratr Johnson místnímu vedoucímu a příteli a vyjádřil svou víru prodírat se vpřed:

„Je to nejtěžší zkouška mého života, ale vyrazil jsem na cestu ke spasení a jsem rozhodnut, že… s pomocí Nebeského Otce se [budu] držet pevně železné tyče bez ohledu na to, jaké potíže mne [potkají]. V plnění svých povinností neochabuji a doufám a mám důvěru, že budu mít víru a modlitby svých bratří, abych mohl žít tak, abych mohl obdržet požehnání…“¹⁴

I když těžké zkoušky bratra Johnsona nám mohou pomoci čelit našim překážkám, chtěl bych vám navrhnout tři věci, které podpoří naši schopnost vytrvat v této době.

Zaprvé svědectví. Svědectví nám dává věčnou perspektivu nutnou k tomu, abychom dohlédli za zkoušky a překážky, jimž budeme nevyhnutelně čelit. Pamatujte na to, co prorokoval Heber C. Kimball:

„Přijde čas, kdy žádný muž ani žena nebudou moci vytrvat ve vypůjčeném světle. Každý bude muset být veden světlem, které má v sobě…

… Jestliže ho v sobě nemáte, neobstojíte; usilujte proto o svědectví o Ježíšovi a přimkněte se k němu, abyste nemuseli klopýtat a padnout, až přijde čas zkoušek.“¹⁵

Zadruhé pokora. Pokora znamená uznat, že se člověk musí spoléhat na Pánovu pomoc, aby mohl projít životem, a zaujmout odpovídající postoj. Jen se svými vlastními silami vytrvat do konce nemůžeme. Bez Něj nejsme nic.¹⁶

Zatřetí pokání. Nádherný dar pokání nám umožňuje navrátit se na cestu s novým srdcem a dává nám sílu vytrvat na této cestě vedoucí k věčnému životu. Svátost se tak stává klíčovou složkou našeho vytrvávání v tomto životě. Svátost poskytuje vzácnou týdenní příležitost k obnovení smlouvy křtu, k činění pokání a k zhodnocení našeho pokroku na cestě k oslavení.

Jsme synové a dcery Věčného Otce s možností být spoludědici s Kristem.¹⁷ Když víme, kdo jsme, nemáme se nikdy vzdát cíle, jímž je dosažení věčného určení.

Svědčím, že až se ve věčnostech ohlédneme za svou krátkou existencí tady na zemi, pozvedneme svůj hlas a budeme se radovat, že jsme měli moudrost, víru a odvahu vytrvat a prodírat se vpřed navzdory potížím, které nás potkávaly.

Kéž bychom to dokázali dnes a navěky, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.