2004
Proroci, vidoucí a zjevovatelé
Listopad 2004


Proroci, vidoucí a zjevovatelé

První předsednictvo a Kvorum Dvanácti [jsou] pověřeni Bohem a je jim vyjádřena podpora… jakožto prorokům, vidoucím a zjevovatelům.

Jménem bratří z Kvora dvanácti apoštolů dovolte, abych jako první uvítal starší Dietera Uchtdorfa a Davida Bednara do jejich nového povolání a do milého společenství, které je očekává. Když bylo prvních Dvanáct povoláno v této dispensaci, bylo jim řečeno, že jejich úřad měl „za cíl vytvořit pro vás vzájemnou náklonnost, silnější než smrt“.1 Již nyní pociťujeme tuto náklonnost k vám, bratří, k vašim ženám i vašim rodinám. Pravíme jedním srdcem a jedním hlasem: „Vítejte, drazí přátelé.“

Dovolte mi, abych v duchu soucitné poznámky presidenta Hinckleyho rovněž vyjádřil tutéž „náklonnost… silnější než smrt“ a zmínil se o hluboké osobní ztrátě, kterou my všichni pociťujeme nad úmrtím našich milovaných Davida B. Haighta a Neala A. Maxwella. Těmto dvěma bratřím a jejich milým ženám Ruby a Colleen pravíme, že vás máme rádi, že si vážíme vaší služby a že ctíme příkladný život, který jste prožili. Každý z nás považuje za tu největší výsadu, že vás zná a že sloužil po vašem boku. Jste pro nás navěky drazí.

Ve světle těchto významných změn v pokroku tohoto díla bych chtěl dnes ráno říci něco o apoštolství a o důležitosti jeho pokračování v pravé Církvi Ježíše Krista. Nehovořím přitom o mužích, kteří jsou nositeli tohoto úřadu, ale spíše o úřadu jako takovém, o povolání ve svatém Melchisedechově kněžství, které sám Spasitel pověřil bděním nad Jeho lidem a vydáváním svědectví o Jeho jménu.

Ježíš, aby mohl založit církev, která by pokračovala pod Jeho vedením i poté, co byl vzat ze země, „vyšel na horu k modlení. I byl tam přes noc na modlitbě Boží.

A když byl den, povolal učedlníků svých, a vyvolil z nich dvanácte, kteréž i apoštoly nazval.“2

Později Pavel učil, že Spasitel, který věděl o nevyhnutelnosti své smrti, toto učinil, aby dal Církvi „základ apoštolský a prorocký“.3 Tito bratří a další úředníci Církve měli sloužit pod vedením vzkříšeného Krista.

Proč? Mimo jiné proto, „abychom již více nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení v neustavičnosti lidské, v chytrosti k oklamávání lstivému“.4

A tak byl apoštolský a prorocký základ Církve určen k tomu, aby žehnal v každé době, avšak obzvláště v dobách protivenství či nebezpečí, v dobách, kdy se můžeme cítit jako děti, zmatené a desorientované, možná i trochu bázlivé, v dobách, kdy by se nás prohnaná ruka lidí či záludnost ďáblova pokoušela zviklat či svést. Na obranu před takovými dobami, které přicházejí v současných dnech, jsou První předsednictvo a Kvorum Dvanácti pověřeni Bohem a je jim vyjádřena podpora vámi, jakožto „prorokům, vidoucím a zjevovatelům“, přičemž presidentu Církve je vyjádřena podpora jako proroku, vidoucímu a zjevovateli, služebně nejstaršímu apoštolovi a jako takovému jako jedinému člověku, který je zplnomocněn používat všechny zjevovatelské a administrativní klíče v zájmu Církve. V dobách Nového zákona, v dobách Knihy Mormon i v současných dobách tito úředníci tvoří základní kameny pravé Církve, které jsou rozmístěny kolem hlavního úhelného kamene, z něhož čerpají svou sílu, totiž „[skály] Vykupitele [našeho], kterým jest [Ježíš] Kristus, Syn Boží“,5 ten, jenž je velikým „[apoštolem] a [nejvyšším knězem] vyznání našeho“, mám-li použít Pavlových slov.6 Tento základ v Kristu byl a vždy má být ochranou ve dnech, kdy „vyšle ďábel mocné větry svoje a svoje šípy v bouři, ano, když jeho krupobití a jeho mocná bouře se strhne nad vámi“. V těchto dnech, ve kterých nyní jsme – a ve kterých budeme víceméně vždy – životní bouře „[nebudou] míti žádné moci [nad vámi]… pro skálu, na které jste vystavěni, kteráž jest bezpečným základem, ze kterého nemohou lidé, kteří naň staví, spadnouti“.7

Před třemi týdny jsem byl na konferenci kůlu v krásném malém horském městečku Prescott v Arizoně. Po nádherných událostech onoho víkendu mi jedna sestra, která mi přišla s ostatními podat ruku a rozloučit se, mlčky podala lístek. S určitým váháním se dnes ráno s vámi podělím o část tohoto dopisu. Soustřeďte se prosím na nauku, které tato sestra učí, nikoli na osoby zmíněné v tomto dopise.

„Milý starší Hollande, děkuji Vám za svědectví, které jste na této konferenci vydal o Spasiteli a o Jeho lásce. Před jedenačtyřiceti lety jsem se upřímně modlila k Pánu a řekla jsem Mu, že bych si přála žít na zemi v době, kdy po ní kráčeli apoštolové, kdy zde byla pravá Církev a kdy ještě bylo možné slyšet Kristův hlas. Do roka po této modlitbě ke mně Nebeský Otec poslal dva misionáře Svatých posledních dnů a já jsem zjistila, že všechny tyto naděje se mohou naplnit. Možná, že v nějakou chvíli, kdy jste unavený nebo ustaraný, Vám tento lístek pomůže pamatovat na to, proč je příležitost slyšet Váš hlas a podat si s Vámi ruku tak důležitá pro mne i pro miliony dalších, jako jsem já. S láskou a vděčností Vaše sestra Gloria Clementsová.“

Sestro Clementsová, váš velice laskavý lístek mi připomněl podobnou naději a téměř tatáž slova, která byla kdysi vyřčena v mé vlastní rodině. V bouřlivých letech prvního osídlování této země, Roger Williams, můj nestálý a odhodlaný pradědeček z desáté generace, utekl – ne zcela z vlastní vůle – z kolonie Massachussetts Bay a usadil se na území dnešního státu Rhode Island. Své ústředí nazval Providence [Prozřetelnost], přičemž již samotný název odhaloval jeho celoživotní úsilí o božské zákroky a nebeské projevy. Nikdy však nenašel to, co by podle jeho názoru bylo pravou novozákonní církví z dřívější doby. O tomto zklamaném hledači řekl legendární Cotton Mather toto: „Pan Williams [nakonec] řekl [svým následovníkům], že byv sám sveden, svedl i [je], a že je nyní přesvědčen, že na světě není nikoho, kdo by mohl vykonávat křest [nebo jakýkoli obřad evangelia]… a tak jim poradil, aby se tudíž všeho zřekli… a čekali na příchod nových apoštolů.“8 Roger Williams se nedožil té toužebně očekávané chvíle, kdy povstali tito noví apoštolové, avšak doufám, že někdy v budoucnosti mu budu moci osobně říci, že jeho potomstvo se toho dožilo.

Touha a očekávání ohledně potřeby božského vedení nebyly ničím výjimečným mezi těmito náboženskými reformátory, kteří připravili půdu pro znovuzřízení evangelia. Jeden z nejznámějších kazatelů z oblasti Nové Anglie, Jonathan Edwards, řekl: „Zdá se mi… nerozumné předpokládat,… že by měl existovat Bůh,… který se [o nás] tolik stará,… a přesto by nikdy nepromluvil,… takže by [od něj] nevyšlo ani slovo.“9

Nedostižný Ralph Waldo Emerson později otřásl samotnými základy ortodoxního duchovenstva v Nové Anglii, když pravil studentům Divinity School na Harvardu: „Je mou povinností vám říci, že nikdy nebylo více zapotřebí nového zjevení než nyní… Nauka o inspiraci se ztratila… Zázraky, proroctví,… život ve svatosti existuje [pouze] v dávné historii… Lidé si zvykli mluvit o… zjevení jako o něčem, co bylo dáno a ukončeno před dávnými věky, jako kdyby Bůh byl mrtvý… Je úkolem pravého učitele,“ připomínal, „ukázat nám, že Bůh je, nikoli že byl; že promlouvá, nikoli že promlouval.“10 V podstatě pan Emerson říkal toto: „Pokud budete lidem neustále rozdávat kameny, když žádají o chléb, nakonec přestanou chodit do pekárny.“11

Zamyslíte-li se nad těmito ohromujícími obviněními, která vznesli významné osobnosti americké historie, neřku-li nad modlitbami lidí jako je Gloria Clementsová, zřetelně to vyzdvihuje mocné poselství Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů určené zvláště těm, kteří se setkáváte s našimi misionáři. Proroci? Vidoucí? Zjevovatelé? Události z roku 1820 a z roku 1830 a události, které se staly v průběhu téměř dvou následujících staletí, prohlašují, že zjevení i ti, kteří je přijímají, nejsou něčím, „co bylo dáno a ukončeno před dávnými věky“.

Téhož roku, kdy pan Emerson přednesl na Divinity School svůj proslov, v němž se nepřímo dožadoval této události, byl starší John Taylor, mladý muž, který do této země imigroval z Anglie, povolán apoštolem Pána Ježíše Krista – prorokem, vidoucím a zjevovatelem. V tomto povolání starší Taylor kdysi řekl s pochopením pro upřímné hledače pravdy: „Kdo kdy slyšel o pravém náboženství bez komunikace s Bohem? Podle mne je to ta nejabsurdnější věc, která by mohla člověka napadnout. Nedivím se,“ řekl bratr Taylor, „[že] když lidé všeobecně zavrhnou zásadu existujícího zjevení, převládá v tak alarmující míře skepse a nevěra. Nedivím se,“ pokračoval, „že tolik lidí nazírá na náboženství s pohrdáním a považuje ho za něco nehodného pozornosti inteligentních bytostí, neboť bez zjevení je náboženství napodobeninou a fraškou… Zásada existujícího zjeveníje skutečným základem našeho náboženství.12

Zásada existujícího zjevení? Skutečný základ našeho náboženství? Dovolte mi, abych se od těchto základů vrátil do přítomnosti, sem a nyní, do 21. století. Pro všechny bez rozdílu – pro duchovní, historiky a stejně tak i obyčejné věřící – zůstává tatáž otázka. Jsou nebesa otevřená? Zjevuje Bůh svou vůli prorokům a apoštolům jako v dávných dobách? Že jsou otevřená a že On svou vůli zjevuje, je neohroženým prohlášením Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů celému světu. A v tomto prohlášení spočívá, nyní již téměř 200 let, význam proroka Josepha Smitha.

Jeho život položil a zodpověděl tuto otázku: „Věříte, že Bůh promlouvá k člověku?“ Kromě všeho jiného, čeho Joseph dosáhl ve svých krátkých 38 a půl letech, nám především zanechal pevné dědictví božského zjevení – nikoli jediného, izolovaného zjevení bez důkazu či významu a nikoli „jakousi běžnou inspiraci, která proniká do mysli všech dobrých lidí“ všude kolem, ale konkrétní, zdokumentované, pokračující pokyny od Boha. Jak to jeden dobrý přítel a věrný vzdělanec z řad Svatých posledních dnů stručně a jasně vyjádřil: „V době, kdy byly kořeny křesťanství napadnuty silami osvícené racionálnosti, Joseph Smith vrátil [jednoznačně a vlastnoručně] novodobé křesťanství k jeho kořenům spočívajících ve zjevení.“13

„Ó Bože, my Tobě [vskutku] děkujeme“14 za proroka, který nás vede v těchto posledních dnech, neboť mnozí v těchto dnech budou vláčeni větrem a zmítáni bouří. Vzdáváme díky za ono ráno na jaře roku 1820, kdy se Otec a Syn ve slávě zjevili čtrnáctiletému chlapci. Vzdáváme díky za ono ráno, kdy Petr, Jakub a Jan přišli znovuzřídit klíče svatého kněžství a všech úřadů v tomto kněžství. A v naší generaci vzdáváme díky za ono ráno 30. září 1961, před 43 lety od tohoto víkendu, kdy byl (tehdy) starší Gordon B. Hinckley povolán k apoštolství jako 75. muž v této dispensaci, který byl takto jmenován. A tak to pokračuje až ke dni, jako je ten dnešní, a tak to bude pokračovat neustále, dokud Spasitel nepřijde.

Ve světě plném nepokoje a obav, politických rozruchů a morálního odchýlení svědčím o tom, že Ježíš je Kristus – že je žijící Chléb a žijící Voda – stále, ještě a vždy veliký bezpečný Štít v našem životě, mocný Kámen izraelský, Kotva této Jeho žijící Církve. Svědčím o Jeho prorocích, vidoucích a zjevovatelích, kteří tvoří trvalý základ této Církve a vydávám svědectví, že tyto úřady a tato zjevení jsou nyní v činnosti pod vedením Spasitele nás všech, v tento i pro tento náš den, kdy je toho tolik potřeba. O těchto pravdách a o božskosti tohoto díla vydávám svědectví. Já jsem jejich svědkem, v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.

Odkazy

  1. History of the Church, 2:197.

  2. Lukáš 6:12–13.

  3. Viz Efezským 2:19–20.

  4. Efezským 4:14.

  5. Helaman 5:12.

  6. Židům 3:1.

  7. Helaman 5:12.

  8. Magnalia Christi Americana (1853), 2:498.

  9. The Works of Jonathan Edwards, vol. 18, The „Miscellanies“ 501–832, ed. Ava Chamberlain (2000), 89–90.

  10. The Complete Essays and Other Writings of Ralph Waldo Emerson, ed. Brooks Atkinson (1940), 75, 71, 80.

  11. Louis Cassels, citováno v Howard W. Hunter, „Spiritual Famine“, Ensign, Jan. 1973, 64.

  12. „Discourse by John Taylor“, Deseret News, 4 Mar. 1874, 68; zvýraznění přidáno.

  13. Viz esej Richarda L. Bushmana „A Joseph Smith for the Twenty-First Century“ v Believing History (2004). Tyto citáty jsou ze strany 274, avšak je třeba přečíst si celou esej.

  14. „My Tobě, Bože, děkujeme“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti 1, str. 47.