Evangelium Ježíše Krista

Apoštol Pavel směle prohlásil: „Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu.“ (Římanům 1:16.) Totéž směle prohlašují naši misionáři na plný úvazek, když slouží v mnoha částech světa.

Evangelium Ježíše Krista je v podstatě recept na věčný život, který má pět přísad. Nejprve se pojďme zamyslet nad tím, čím se můžeme stát, když se budeme řídit tímto receptem, a pak se můžeme zamyslet nad jednotlivými přísadami.

Co víme o věčném životě? Z Mojžíše 1:39 se dozvídáme, že Pánovo dílo a sláva je uskutečnit naši nesmrtelnost a věčný život. To nás učí tomu, že nesmrtelnost a věčný život jsou dvě oddělené a různé věci. Dar věčného života, který je nám slíben pouze po splnění určitých podmínek, je mnohem větší než dar nesmrtelnosti. Starší Bruce R. McConkie řekl: „Věčný život není slovní spojení, které se týká pouze nekonečného trvání budoucího života; nesmrtelnost znamená žít na věky ve vzkříšeném stavu, a toto nekonečné pokračování života obdrží všichni lidé skrze milost Boží. Avšak pouze ti, kteří jsou poslušni plnosti zákona evangelia, zdědí věčný život… Je to ,největší ze všech darů Božích‘,… neboť je to takový druh, stav, typ a kvalita života, kterým žije sám Bůh. A tak ti, kteří obdrží věčný život, získávají oslavení; jsou to synové Boží, spoludědicové s Kristem, členové Církve Prvorozeného; přemáhají všechny věci, mají veškerou moc a přijímají plnost Otcovu.“ (Mormon Doctrine, 2nd ed. [1966], 237.)

Úkolem našich misionářů, jak je to uvedeno na straně 1 v příručce Kažte evangelium mé, je „pozvat druhé, aby přišli ke Kristu, tím, že jim budete pomáhat přijmout znovuzřízené evangelium vírou v Ježíše Krista a v Jeho usmíření, pokáním, křtem, přijetím… Ducha Svatého a vytrváním do konce“. (2005.)

V kuchařkách jsou často obrázky dokonale připravených jídel, které lze podle receptu uvařit – představují plnost radosti z vaření. Tyto obrázky jsou důležité, protože nám pomáhají představit si daný výsledek, pokud se přesně držíme pokynů uvedených v receptu. Je důležité začít s tím, že si představíme konečný výsledek, ale tohoto výsledku, který je zobrazen na obrázcích v kuchařce, lze dosáhnout jen tehdy, když je vše uděláno správně. Pokud nepostupujeme podle pokynů nebo se vynechá nějaká přísada nebo se špatně spočítá její množství, zřídkakdy se dosáhne požadované chuti a vzhledu. Obrázek dokonale připraveného jídla nás však může motivovat k tomu, abychom se opět snažili vytvořit něco lahodného a krásného.

Když přemýšlíme o věčném životě, jaký obrázek nás napadá? Myslím, že kdybychom si dokázali v duchu vytvořit jasný a pravdivý obrázek věčného života, začali bychom se chovat jinak. Nemuseli bychom být pobízeni k tomu, abychom dělali všechno to, co je spojeno s vytrváním do konce, například chodit na domácí učení nebo navštěvující učení, navštěvovat shromáždění, chodit do chrámu, vést mravný život, modlit se nebo číst písma. Chtěli bychom toto vše i další věci dělat proto, že bychom si uvědomovali, že nás připraví na to, abychom mohli jít tam, kam jít toužíme.

Proč musí být cílem misionáře nejprve pomoci druhým získat víru v Ježíše Krista a v Jeho usmíření? Aby lidé mohli přijmout evangelium Ježíše Krista, musejí nejprve přijmout Toho, jehož evangelium je. Musejí důvěřovat Spasiteli a tomu, čemu nás učí. Musejí věřit tomu, že skrze moc usmíření je Spasitel schopen dodržet zaslíbení, která nám dává. Když mají lidé víru v Ježíše Krista, přijímají Jeho usmíření a Jeho učení a uplatňují ho.

Ve 27. kapitole 3. Nefiho je zaznamenáno, jak Spasitel učil své učedníky tomu, jak spolu vzájemně souvisí Jeho evangelium, Jeho pozemská služba a usmíření, když řekl:

„Vizte, [dávám] vám evangelium své, a toto je evangelium, které jsem vám dal – že jsem přišel na svět, abych vykonal vůli Otce svého, protože Otec můj mne poslal. …

A stane se, že každý, kdo činí pokání a je pokřtěn ve jménu mém, bude naplněn; a vytrvá-li do konce, vizte, toho budu považovati před Otcem svým za nevinného onoho dne, kdy stanu, abych soudil svět.“ (V. 13, 16.)

Víra v Ježíše Krista a v Jeho usmíření nás obrací k Němu. Svět učí, že vidět znamená věřit, ale naše víra v našeho Pána nás vede k tomu, že věříme, abychom mohli vidět Jeho a plán, který pro nás Otec má.

Naše víra také vede k činu – vede k závazkům a ke změnám spojeným s pravým pokáním. Amulek ve 34. kapitole Almy učil:

„Tudíž pouze pro toho, kdo má víru ku pokání, se uskuteční veliký a věčný plán vykoupení.

Tudíž kéž vám Bůh dá, bratří moji, abyste mohli začíti uplatňovati víru svoji ku pokání, abyste počali vzývati svaté jméno jeho, aby k vám byl milosrdný;

Ano, volejte k němu o milosrdenství; neboť on je mocný, aby spasil.“ (V. 16–18.)

Proč musejí lidé, než jsou pokřtěni a přijmou Ducha Svatého, činit pokání? Kristus oznámil Nefitům konec zákona oběti a poté řekl: „A budete mi přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného. A kdo ke mně přijde se srdcem zlomeným a duchem zkroušeným, toho pokřtím ohněm a Duchem Svatým.“ (3. Nefi 9:20.)

Tentýž požadavek je zmíněn ve 20. oddíle Nauky a smluv ve verši, který často používáme, když chceme popsat požadavky nutné pro křest. Ve verši 37 se praví: „Všichni ti, kteří se pokoří před Bohem a přejí si býti pokřtěni a přicházejí se srdcem zlomeným a s duchem zkroušeným a dosvědčují před církví, že opravdově činili pokání ze všech hříchů svých,… budou přijati křtem do jeho církve.“

V těchto verších z písem nalézáme základní ponaučení ohledně podstaty pokání jako přípravy na křest a na přijetí Ducha Svatého. Zaprvé – pokání zahrnuje pokorný postoj. Abychom se připravili na křest a na to, že na sebe vezmeme jméno Kristovo, musíme se před Ním pokořit – nabídnout jako oběť zlomené srdce a zkroušeného ducha a přijmout Jeho vůli. Zadruhé se dozvídáme, že lidé musejí dosvědčit před Církví nebo před zástupcem Církve, že činili pokání ze svých hříchů. Nakonec si uvědomujeme, že pokání, což je očišťující proces, předchází křtu, což je očišťující obřad, který má člověka připravit na přijetí Ducha Svatého. Duch Svatý je třetím členem Božstva. Dar Ducha Svatého je dostupný pouze těm, kteří jsou skrze pokání očištěni od hříchů světa.

Proč potřebujeme křest, abychom mohli přijmout Ducha Svatého? Starší Orson F. Whitney učil: „Křest má dvě stránky a má splnit dvojí poslání. Křest nejen očišťuje – ale také [osvětluje] duši, zjevuje věci Boží, minulé, přítomné i budoucí, a vštěpuje spolehlivé svědectví o Pravdě. Duše očištěná od hříchu je ve stavu, kdy se může těšit trvalému vlivu Ducha Svatého, jenž ,nepřebývá v nesvatých chrámech‘. Křest vodou zahajuje dílo očištění a osvícení. Křest duchem ho dokončuje.“ (Baptism—The Birth of Water and of Spirit [n.d.], 10.)

Nefi popisuje obřad křtu vodou a duchem jako bránu. (Viz 2. Nefi 31:17.) Proč je křest branou? Protože je to obřad, který označuje vstup do posvátné a závazné smlouvy mezi Bohem a člověkem. Lidé slibují, že se vzdají světa, že budou milovat své bližní a že jim budou sloužit, že budou navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení, že budou hlásat pokoj, kázat evangelium, sloužit Pánu a dodržovat Jeho přikázání. Pán slibuje, že bude „na [nás]… hojněji vylévati Ducha svého“ (Mosiáš 18:10), že vykoupí své Svaté časně i duchovně, že je bude počítat mezi ty z prvního vzkříšení a že jim nabídne život věčný. Křest a přijetí Ducha Svatého jsou předepsaným způsobem, jak vstoupit na těsnou a úzkou cestu vedoucí k věčnému životu.

Apoštol Pavel řekl, že křest také označuje naše sestoupení do vodního hrobu, z něhož povstáváme v „novotě života“ (Římanům 6:4) v Kristu. Obřad křtu symbolizuje Kristovu smrt a vzkříšení – umíráme s Ním, abychom s Ním mohli žít. V tomto smyslu je křest prvním spásným obřadem a přijetí Ducha Svatého pomáhá každému z nás tlačit se kupředu a vytrvat do konce.

Jak můžeme vytrvat až do konce? Vytrvání do konce vyžaduje věrnost do konce, jako když Pavel řekl Timoteovi: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.“ (2. Timoteovi 4:7.) To samozřejmě není jednoduchý úkol. Zatímco se připravujeme na to, abychom opět žili s naším Otcem v nebi a abychom získali věčná požehnání, má to být těžké, náročné a nakonec i pročišťující.

Vytrvání do konce zcela určitě není něco, co zvládneme vlastními silami. Zaprvé to vyžaduje Spasitelovu vykupující moc. Nejsme-li čistí, nemůžeme se vrátit do přítomnosti Nebeského Otce, a tak musíme i nadále činit pokání. Ideálně činíme pokání průběžně, ale také každý týden navštěvujeme shromáždění svátosti, abychom přijímali svátost a obnovovali své smlouvy křtu. Zadruhé – vytrvání do konce vyžaduje Ducha Svatého, který nás povede a bude nás posvěcovat. Zatřetí – musíme být nedílnou součástí společenství Svatých, musíme sloužit svým bratrům a sestrám v evangeliu a přijímat službu od nich. Křtem se stáváme součástí těla Kristova (viz 1. Korintským 12:11–13); každý z nás má nějakou roli, každý z nás je důležitý, ale abychom mohli uspět, musíme být sjednoceni v našem Spasiteli. Začtvrté – musíme sdílet evangelium s druhými. Zaslíbení týkající se přivedení byť i jedné duše k Pánu jsou veliká a věčná. (Viz NaS 18:15.) Kromě toho evangelium zapouští hlubší kořeny v těch, kteří se o ně často dělí. A nakonec, abychom vytrvali do konce, musíme si stále uchovávat víru a naději v Kristu – to děláme mnoha způsoby, například tím, že se modlíme, postíme a čteme písma. Tyto zvyklosti nás opevní před lstivými intrikami a ohnivými šípy protivníka.

Miluji evangelium Ježíše Krista, neboť vyznačuje cestu, která nám umožňuje pojíst z ovoce evangelia, prožívat „nesmírně velikou radost“ (viz 1. Nefi 8:12), kterou jen evangelium může přinášet, a vytrvat do konce přese všechny těžkosti smrtelného života. Evangelium nás učí všemu, co potřebujeme znát, abychom se mohli vrátit k našemu Otci v nebi jako vzkříšené a oslavené bytosti a mohli žít s Ním. Kéž si všichni uchováváme v mysli vizi věčného života. Kéž jsme pilní v následování receptu na věčný život, kterým je evangelium Ježíše Krista. Kéž vytrváme do konce. Ve jménu Ježíše Krista, amen.