Dvanáct

Krátce po úmrtí presidenta Gordona B. Hinckleyho, 14 mužů, apoštolů, kterým byly předány klíče království, se sešlo v hořejší místnosti chrámu, aby znovu zorganizovali První předsednictvo Církve. Nebylo žádných otázek ohledně toho, co se má učinit – žádné váhání. Věděli jsme, že presidentem Církve je služebně nejstarší apoštol. Na oné posvátné schůzce Kvorum dvanácti apoštolů vyjádřilo podporu Thomasu Spenceru Monsonovi jako presidentovi Církve. On pak navrhl a jmenoval své rádce. I těm byla vyjádřena podpora, a oba byli vysvěceni a byla jim dána pravomoc. Presidentu Monsonovi byla konkrétně dána pravomoc používat všechny kněžské klíče pravomoci. Jak se uvádí v písmech, je nyní jediným mužem na zemi, který má právo používat všechny tyto klíče. My všichni apoštolové jsme však jejich nositeli. Jeden z nás je povolán a vysvěcen, a ten se stává presidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. A jemu je již celá léta vyjadřována podpora jako proroku, vidoucímu a zjevovateli.

Tím, že byl president Uchtdorf povolán do Prvního předsednictva, uvolnilo se mezi Dvanácti místo, a proto jsme včera vyjádřili podporu novému členovi Kvora Dvanácti, staršímu D. Toddu Christoffersonovi. On je nyní součástí tohoto posvátného bratrstva v onom posvátném kruhu, a tento kruh je nyní úplný. Povolávání apoštolů má svůj počátek u Pána Ježíše Krista.

Také jsme vyjádřili podporu několika sedmdesátníkům. Ti nyní zaujali své místo. V písmech se uvádí, že zodpovědností Kvora Dvanácti je řídit veškeré záležitosti Církve, a když potřebují pomoc, mají „povolati Sedmdesát,… namísto kohokoli jiného“.¹ A tak máme nyní osm kvor sedmdesátníků, kteří jsou rozeseti po celém světě, více než 300 sedmdesátníků, kteří drží pravomoc nutnou k tomu, aby vykonali cokoli, čím je členové Dvanácti pověří.

Tento způsob řízení a správy zavedl samotný Pán:

„Vyšel na horu k modlení [a] byl tam přes noc na modlitbě Boží.

A když byl den, povolal učedlníků svých, a vyvolil z nich dvanácte, kteréž i apoštoly nazval.“²

Ondřej slyšel mluvit Jana a běžel za svým bratrem Šimonem a řekl: „Nalezli jsme Mesiáše …

… I přivedl jej k Ježíšovi. A pohleděv naň Ježíš, dí: Ty jsi Šimon, syn Jonášův, ty slouti budeš Céfas, což se vykládá [skála].“³

Šimon a jeho bratr Ondřej házeli sítě do moře; Jakub a Jan, synové Zebedeovi, rybářské sítě spravovali; Filip a Bartoloměj; Matouš, publikán neboli výběrčí daní; Tomáš; Jakub, syn Alfeův; Šimon Kananitský; Judas, bratr Jakubův, a Jidáš Iškariotský – tito tvořili Kvorum Dvanácti.⁴

A Kristus je všechny vybídl: „Poďte za mnou.“⁵

Petrovi řekl: „Tobě dám klíče království nebeského. A což bys koli svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi.“⁶

Dvanácti pak řekl: „Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude; nebo já jdu k Otci svému.“⁷

Svým apoštolům dal „sílu a moc nad všelikým ďábelstvím, a aby neduhy uzdravovali. I poslal je, aby kázali království Boží, a uzdravovali nemocné… [všude]“.⁸

A řekl: „Dvanáct drží klíče, aby otevírali pravomoc království mého ve čtyřech koutech země, a poté aby posílali slovo mé každému stvoření.“⁹

Ježíš se jednou zeptal svých učedníků: „Kým praví lidé býti mne, Syna člověka? …

I odpověděv Šimon Petr, řekl: Ty jsi Kristus,… Syn Boha živého.“¹⁰

Když Ježíš učil v synagoze, mnozí učedníci se ptali: „Tvrdáť jest tato řeč. Kdo ji může slyšeti? …

A [od té doby] mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více.

Tedy řekl Ježíš ke dvanácti: Zdaliž i vy chcete odjíti?

… Odpověděl jemu Šimon Petr: Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš.“¹¹

Po ukřižování apoštolové pamatovali na to, že Kristus jim řekl, že mají zůstat v Jeruzalémě.¹² Poté přišel den letnic, ona veliká událost, kdy obdrželi Ducha Svatého.¹³ Obdrželi jistější slovo proroctví¹⁴ a mluvili tak, jak byli pohnuti Duchem Svatým.¹⁵ Nyní již měli vše.

Víme toho jen málo o jejich cestách a o tom, kde a jak někteří z nich zemřeli. Jakuba zabil v Jeruzalémě Herodes. Petr a Pavel zemřeli v Římě. Traduje se, že Filip odešel na východ. O moc více toho nevíme.

Rozešli se do různých míst; učili, svědčili a zakládali Církev. A zemřeli kvůli svému přesvědčení, a po jejich smrti následovala ponurá staletí odpadlictví.

To nejcennější, co se během odpadlictví ztratilo, byla pravomoc, kterou členové Dvanácti měli – klíče kněžství. Aby Církev mohla být Jeho Církví, musí existovat Kvorum Dvanácti, jehož členové drží klíče a předávají je dalším.

Časem přišlo první vidění a znovuzřízení Melchisedechova kněžství skrze Petra, Jakuba a Jana.¹⁶

Prvnímu předsednictvu a Kvoru Dvanácti bylo později řečeno:

„Vpravdě pravím vám, klíče dispensace, které jste obdrželi, přecházely z otců a naposledy ze všeho byly z nebe seslány vám.

… Vizte, jak veliké je povolání vaše. Očistěte srdce své a šat svůj, aby krev tohoto pokolení nebyla požadována z rukou vašich.“¹⁷

Znovuzřízená Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů byla mladá, když bylo zorganizováno První předsednictvo a poté Kvorum dvanácti apoštolů, které tvořili obyčejní muži, a poté kvora Sedmdesáti. Průměrný věk členů onoho prvního Kvora Dvanácti byl 28 let.

Existuje zde nepřerušená linie pravomoci. Klíče kněžství, které byly dány apoštolům, vždy drží členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti.

Včera se starší D. Todd Christofferson stal 96. apoštolem, který v této dispensaci slouží jako člen Dvanácti. Bude vysvěcen apoštolem a budou mu dány všechny klíče kněžství, které byly předány i ostatním 14 prorokům, vidoucím a zjevovatelům – apoštolům Pána Ježíše Krista.

V roce 1976 se v dánské Kodani konala generální konference území. Po závěrečném zasedání president Spencer W. Kimball projevil přání navštívit kostel Vor Frue, v němž stojí Thorvaldsenova socha Krista a dvanácti apoštolů. Kostel navštívil již o několik let dříve a přál si, abychom se tam my všichni zašli podívat.

Za oltářem, čelem ke vchodu kostela, tam stojí známá socha Krista s rukama obrácenýma nahoru a trochu vztaženýma dopředu, v dlaních jsou stopy po hřebech, a rána v jeho boku je také velmi dobře viditelná. Po obou stranách stojí sochy apoštolů, Petr stojí vpředu po pravé straně, a další apoštolové v pořadí.

Většina členů naší skupiny stála se správcem budovy poblíž zadní části kaple. Já jsem stál vpředu, před sochou Petra, s presidentem Kimballem, se starším Rexem D. Pinegarem a s presidentem kůlu Kodaň Johanem Helgem Benthinem.

Petr drží v ruce, vytesané z mramoru, svazek těžkých klíčů. President Kimball ukázal na ony klíče a vysvětlil, co symbolizují. Pak udělal něco, na co nikdy nezapomenu – otočil se k presidentu Benthinovi a s neobvyklou rázností na něj ukázal prstem a řekl: „Chci, abyste řekl všem lidem v Dánsku, že já držím tyto klíče! My držíme skutečné klíče, a používáme je každý den.“

Nikdy na toto prohlášení, na toto svědectví od proroka, nezapomenu. Bylo to duchovně mocné prohlášení, a jeho účinek byl téměř hmatatelný.

Poté jsme šli do zadní části kaple, kde stál zbytek naší skupiny. President Kimball ukázal na sochy a onomu laskavém správci řekl: „Toto jsou mrtví apoštolové.“ Pak ukázal na mne a řekl: „Zde máme žijící apoštoly. Starší Packer je apoštol. Starší Thomas S. Monson a starší L. Tom Perry jsou apoštolové, a já jsem také apoštol. My jsme žijící apoštolové.

V Novém zákoně čtete o sedmdesátnících, a zde máme dva žijící sedmdesátníky, staršího Rexe D. Pinegara a staršího Roberta D. Halese.“

Správce, který až do té doby neprojevoval žádné emoce, tam najednou stál v slzách.

Byl to pro mne zážitek, který se stává jednou za život.

„Věříme v tutéž organisaci, jež existovala v prvotní Církvi, totiž v apoštoly, proroky, pastýře, učitele, evangelisty a tak dále.“¹⁸

Když jsou vysvěceni sedmdesátníci, ačkoli nejsou vysvěceni apoštoly ani nedrží klíče, mají pravomoc, a členové Dvanácti mají „povolati Sedmdesát, když potřebují pomoc, aby plnili různá povolání pro kázání a poskytování evangelia, namísto kohokoli jiného“.¹⁹

Dnes máme 308 sedmdesátníků v 8 kvorech. Zastupují 44 zemí a hovoří 30 jazyky.

Neslýcháme o tom, že by se v jiných křesťanských církvích používaly klíče kněžství. Je zvláštní, že někteří o nás říkají, že nejsme křesťané, a přitom jsme my jediní, kteří mají pravomoc a organizaci, kterou Kristus založil.

Současní členové Dvanácti jsou velmi obyčejní lidé. Podobně jako původní členové Dvanácti, ani oni nejsou jako jednotlivci nijak výjimeční, ale společně tvoří mocnou skupinu.

Pocházíme z různého profesního zázemí. Jsou mezi námi vědci, právníci, učitelé.

Starší Nelson byl jako chirurg průkopníkem v operacích srdce. Provedl tisíce chirurgických zákroků. Řekl mi, že každému pacientovi, kterému srdce operoval, dával na svou práci doživotní záruku.

Několik členů tohoto Kvora sloužilo v armádě – jako námořníci, členové námořní pěchoty, jako letci.

Zastávali v Církvi různá povolání: byli to domácí učitelé, učitelé, misionáři, presidenti kvor, biskupové, presidenti kůlů, presidenti misií, a co je nejdůležitější, manželé a otcové.

Všichni jsou to studenti a učitelé evangelia Ježíše Krista. To, co nás spojuje, je láska ke Spasiteli a k dětem Jeho Otce a naše svědectví, že Spasitel stojí v čele této Církve.

Téměř všichni členové Dvanácti si prošli skromnými začátky, podobně jako za časů Kristových. Žijící členové Dvanácti jsou stmeleni ve službě evangeliu Ježíše Krista. Když přišlo povolání, každý z nás tak říkaje odložil sítě a následoval Pána.

President Kimball je známý svým prohlášením: „Můj život je jako mé boty – má se opotřebit službou.“²⁰ To se týká všech členů Dvanácti. I my se opotřebováváme službou Pánu, a činíme tak ochotně. Není to snadný život ani pro nás, ani pro naše rodiny.

Nelze slovy popsat, jaký přínos, jakou službu, jakou oběť přinášejí manželky vedoucích kněžství po celém světě.

Před nějakou dobou má manželka a také sestra Ballardová podstoupily nesmírně bolestivou operaci zad. Oběma se daří dobře; ani jedna si nestěžovala. Má žena se nejvíce přiblížila tomu, aby si postěžovala, když řekla: „Není to žádná legrace!“

„Povinností Dvanácti je“ – pod vedením Prvního předsednictva – „vysvěcovati a uspořádávati všechny další úředníky církve, v souladu se zjevením“.²¹

Nyní máme prostředky k tomu, abychom mohli učit vedoucí a členy po celém světě a abychom jim mohli vydávat svědectví prostřednictvím elektronických zařízení. Aby však mohly být nositelům kněžství, ať již jsou kdekoli na světě, předány „skrze vkládání rukou“²² klíče pravomoci v této nepřerušené linii, jeden z nás tam musí pokaždé být přítomen.

Pán řekl: „A opět, pravím vám, že kterékoli pošlete ve jménu mém, hlasem bratří svých, Dvanácti, náležitě doporučené a zplnomocněné vámi, budou míti moc otevírati dveře království mého pro jakýkoli národ, kamkoli je pošlete.“²³

V písmech jsou členové Dvanácti popisováni jako cestující rádci.²⁴

Neliším se nijak od bratří v kvorech Dvanácti a Sedmdesáti a od členů Biskupstva, s nimiž sloužím již 47 let, když vám řeknu, že podle záznamů jsem byl v Mexiku a Střední a Jižní Americe více než 75krát, v Evropě více než 50krát, v Kanadě 25krát, na Tichomořských ostrovech 10krát, v Asii 10krát a v Africe 4krát; také dvakrát v Číně; a dále v Izraeli, v Saúdské Arábii, v Bahrajnu, v Dominikánské republice, v Indii, Pákistánu, Egyptě, Indonésii a v mnoha a mnoha dalších místech po celém světě. Někteří cestovali dokonce ještě více.

I když apoštolové drží všechny klíče kněžství, všichni vedoucí a členové mohou obdržet osobní zjevení. A vskutku se od nich očekává, že o ně budou usilovat modlitbou a budou podle něj jednat s vírou.

„Neboť skrze něho… máme přístup v jednom Duchu k Otci.

Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží,

vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus.“²⁵

Starší Christofferson se možná podivuje, podobně jako jsem se podivoval já, proč bych měl být zrovna já vysvěcen ke svatému apoštolství.

Chybí mi k tomu mnoho předpokladů. V mém úsilí sloužit je toho tolik, co je nedostačující. Existuje jen jedna jediná věc, jeden předpoklad, který to možná vysvětluje. Podobně jako Petr a všichni ti, kteří od oné doby byli vysvěceni, i já mám ono svědectví.

Vím, že Bůh je náš Otec. On představil svého Syna Ježíše Krista Josephu Smithovi. Prohlašuji, že vím, že Ježíš je Kristus. Vím, že žije. Narodil se v zenitu času. Učil evangeliu a byl zkoušen. Trpěl a byl ukřižován a třetího dne byl vzkříšen. Podobně jako Jeho Otec má i On tělo z masa a kostí. Uskutečnil usmíření. O Něm vydávám svědectví. Jsem Jeho svědkem. Toto říkám ve jménu Ježíše Krista, amen.