Historie chrámů

Základní představa o chrámu byla vždy spojena s tím, že je to místo zvláště vyhrazené pro službu, jež byla považována za posvátnou; v užším slova smyslu je chrám budova postavená a užívaná výhradně pro posvátné obřady a ceremonie.

Latinské slovo templum významem odpovídalo hebrejskému slovu beth Elohim a znamenalo příbytek Božství; tudíž doslovně znamenalo dům Páně.

Tyto stavby budovali v mnoha různých dobách modláři i následovníci pravého a žijícího Boha. Kromě vnějšího dvora, jenž se v takových chrámech používal jako místo všeobecného shromažďování a veřejných obřadů, tam vždy existovaly i vnitřní prostory, do nichž měli přístup jen zasvěcení kněží a kde se podle jejich tvrzení projevovala božská přítomnost. Chrámy nebyly nikdy považovány za místo běžných veřejných shromáždění, nýbrž za posvátná uzavřená místa zasvěcená pro vykonávání nejposvátnějších obřadů konkrétního náboženství.

Obrázek

Svatostánek v dávném Izraeli

V dávných dobách se Izraelité mezi ostatními národy vyznačovali tím, že budovali svatyně jménu žijícího Boha. Jehova, kterého podle svých slov uctívali, od nich tuto službu výslovně vyžadoval. Historie Izraele jako národa sahá až k exodu. Jakmile unikli z prostředí egyptského modlářství, bylo od nich vyžadováno, aby postavili svatyni, kde by se jim Jehova mohl projevovat a oznamovat svou vůli jako jejich uznávaný Pán a Král.

Tento svatostánek byl coby Jehovova svatyně pro Izrael posvátný. Byl postaven podle plánu a přesného popisu, jež byly dány zjevením (viz Exodus 26–27). Byla to kompaktní přenosná konstrukce, a i když to byl pouhý stan, byl vyroben z těch nejlepších, nejcennějších a nejdražších materiálů, které tito lidé měli. Tato podmínka použít pouze prvotřídní materiály představovala ze strany národa oběť pro Pána. Ve všech ohledech to bylo to nejlepší, co tito lidé mohli dát, a Jehova tento nabídnutý dar posvětil svým božským přijetím.

Když se Izrael usadil v zemi zaslíbení a lid smlouvy se konečně po čtyřech desetiletích putování v pustině ujal vlastnictví Kanánu, byl svatostánek nastálo umístěn do Síla; a tam izraelské kmeny přicházely, aby poznávaly vůli a slovo Boží (viz Jozue 18:1; 19:51; 21:2; Soudců 18:31; 1. Samuelova 1:3, 24; 4:3–4). Po nějaké době byl přemístěn do Gabaonu (viz 1. Paralipomenon 21:29; 2. Paralipomenon 1:3) a dále pak do města Davidova neboli do Sionu (viz 2. Samuelova 6:12; 2. Paralipomenon 5:2).

Obrázek

Šalomounův chrám

David, druhý izraelský král, toužil postavit Pánovi dům, a měl to v plánu, a prohlásil, že se nesluší, aby on, král, přebýval v cedrovém paláci, a přitom Boží svatyní byl pouhý stan (viz 2. Samuelova 7:2). Pán však promluvil ústy proroka Nátana a nabízenou oběť odmítl, protože ačkoli byl David, izraelský král, v mnoha ohledech muž podle Hospodinova srdce, zhřešil; a onen hřích mu nebyl odpuštěn (viz 2. Samuelova 7:1–13; 1. Paralipomenon 28:2–3). Davidovi však bylo dovoleno shromáždit na stavbu domu Páně potřebný materiál, i když budovu neměl postavit on, nýbrž jeho syn Šalomoun.

Brzy poté, co Šalomoun nastoupil na trůn, započal se stavbou chrámu. Ve čtvrtém roce jeho vlády byly položeny základy a celá stavba byla dokončena za sedm a půl roku. Vybudování Šalomounova chrámu bylo epochální událostí nejen v historii Izraele, ale i celého světa.

Podle všeobecně přijímané chronologie byl chrám dokončen kolem roku 1005 př. Kr. Z architektonického a stavebního hlediska a z hlediska výzdoby a nákladnosti je považován za jednu z nejpozoruhodnějších staveb v historii. Zasvěcovací ceremonie trvaly sedm dnů, a ty se pro Izrael staly týdnem svatého veselí. Pánovo milostivé přijetí se projevilo oblakem, který naplnil posvátné prostory poté, co se kněží vzdálili, „nebo sláva Hospodinova byla naplnila dům Boží“. (2. Paralipomenon 5:14; viz také Exodus 40:35; 2. Paralipomenon 7:1–2.)

Vyhlášená nádhera této skvostné stavby měla však jen krátké trvání. Třicet čtyři let po jejím zasvěcení a pouhých pět let po Šalomounově smrti začala upadat; a tento úpadek brzy dospěl až k celkovému vyrabování a nakonec k vlastnímu znesvěcení. Šalomoun byl sveden na scestí svody modlářských žen a jeho svéhlavé chování podněcovalo v Izraeli nepravost. Chrám brzy ztratil svou posvátnost a Jehova odňal tomuto místu, které již nebylo svaté, svou ochrannou přítomnost.

Egypťanům, z jejichž zajetí byli Izraelité vysvobozeni, bylo opět dovoleno, aby Izrael utiskovali. Sesák, egyptský král, dobyl Jeruzalém „a pobral poklady domu Hospodinova“. (1. Královská 14:25–26.) Dílo znesvěcování pokračovalo po další staletí. Dvě stě šestnáct let poté, co byl chrám vyrabován Egypťany, odstranil Achas, král judský, i oltář a nádrž a na místě, kde kdysi stával chrám, zůstal jen obyčejný dům (viz 2. Královská 16:7–9, 17–18; viz také 2. Paralipomenon 28:24–25). Plenění chrámu později dovršil babylonský král Nabuchodonozor, který nechal celou budovu spálit (viz 2. Paralipomenon 36:18–19; viz také 2. Královská 24:13; 25:9).

Obrázek

Chrám Zorobábelův

A tak, 600 let před příchodem našeho Pána na zem, přišel Izrael o chrám. Mezi lidmi zavládlo modlářství a naprostá zlovolnost a Pán je zavrhl i s jejich svatyní. Království Izraele, do něhož patřilo přibližně deset z dvanácti kmenů, upadlo kolem roku 721 př. Kr. do područí Asýrie a království Judy si o sto let později podmanili Babyloňané. Lid Judy – od té doby známý jako Židé – zůstal v zajetí po dobu 70 let, tak jak to bylo předpověděno (viz Jeremiáš 25:11–12; 29:10).

Později, za přívětivé vlády Cýra (viz Ezdráš 1, 2) a Daria (viz Ezdráš 6), jim bylo dovoleno vrátit se do Jeruzaléma a znovu si podle své víry postavit chrám. Na památku muže, jenž tyto práce vedl, je tento obnovený chrám v historii znám jako chrám Zorobábelův. I když tento chrám bohatostí výzdoby a zařízení zdaleka nedosahoval nádhery chrámu Šalomounova, byl tím nejlepším, co tito lidé dokázali postavit, a Pán to přijal jako oběť představující lásku a oddanost Jeho dětí smlouvy.

Obrázek

Chlapec Ježíš v chrámu

Přibližně 16 let před Kristovým narozením zahájil judský král Heródes I. rekonstrukci tehdy již zchátralého a celkově sešlého Zorobábelova chrámu. Tato budova tehdy stála již pět století a bezpochyby se na ni z velké části podepsal zub času.

K chrámu Heródovu se pojí mnoho příhod ze Spasitelova pozemského života. Z písem je zřejmé, že ačkoli se Kristus stavěl proti ponižujícímu a komerčnímu využití, kterému byl chrám zaprodán, uznával a potvrzoval posvátnost chrámových prostor. Bez ohledu na to, podle koho byl chrám pojmenován, pro Něj to byl dům Páně.

Úplné zničení chrámu bylo předpověděno naším Pánem v době, kdy ještě žil v těle (viz Matouš 24:1–2; Marek 13:1–2; Lukáš 21:6). Když v roce 70 po Kr. dobyli Římané pod vedením Tita Jeruzalém, byl celý chrám zničen ohněm.

Obrázek

Ježíš Kristus navštěvuje dávnou Ameriku

Heródův chrám byl posledním chrámem postaveným v dávných dobách na východní polokouli. Jediné dochované záznamy o stavbách chrámů od zničení této velké stavby až po obnovení Církve Ježíše Krista v 19. století jsou ty, jež se nacházejí v záznamech v Knize Mormonově a jež potvrzují, že chrámy byly stavěny i na území, které je dnes známo jako americký kontinent. Avšak o jejich stavbě máme jen málo podrobností a ještě méně víme o obřadech, které se v těchto západních chrámech vykonávaly. Tito lidé vybudovali chrám kolem roku 570 př. Kr. Dozvídáme se o něm, že byl postaven podle vzoru chrámu Šalomounova, i když se co do vznešenosti a nákladnosti nemohl s touto úžasnou stavbou zdaleka srovnávat (viz 2. Nefi 5:16).

Když se vzkříšený Pán zjevil Nefitům na západní polokouli, zastihl je shromážděné okolo chrámu (viz 3. Nefi 11:1–10).

Avšak od doby zničení chrámu v Jeruzalémě se Kniha Mormonova o žádném dalším chrámu nezmiňuje; a navíc nefitský národ přibližně čtyři sta let po Kristu zanikl. Je proto zřejmé, že na obou polokoulích zanikly chrámy na počátku odpadlictví a samotné pojetí chrámu ve smyslu velmi specifické budovy bylo pro lidstvo ztraceno.

Po mnoho staletí nebyla Pánovi přinesena žádná oběť ve formě svatyně; skutečně se zdá, že lidé si potřebu něčeho takového ani neuvědomovali. Je pravda, že bylo postaveno mnoho budov, z nichž většina byla nákladná a vznešená. Některé z nich byly zasvěceny Petrovi a Pavlovi, Jakubovi a Janovi; jiné Magdaléně a Panně Marii; žádná z nich však nebyla vybudována pravomocí Ježíše Krista a nebyla pojmenována k Jeho poctě. Mezi tímto množstvím kaplí a svatyní, kostelů a katedrál neměl Syn Muže místo, které by mohl nazvat svým vlastním.

Až do 19. století, kdy bylo evangelium se svými dávnými mocemi a výsadami znovuzřízeno, se svaté kněžství mezi lidmi neprojevovalo. A je třeba mít na paměti, že pravomoc mluvit a jednat ve jménu Božím je pro chrám zásadní, a že chrám je bez posvátné pravomoci svatého kněžství zbytečný. Prostřednictvím Josepha Smitha bylo původní evangelium na zemi znovuzřízeno a dávný zákon byl obnoven. Postupem času byla prostřednictvím Prorokova působení zorganizována a založena Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů skrze projevy božské moci.

Obrázek

Stavba chrámu Kirtland

Tato Církev začala velmi brzy po svém vzniku připravovat stavbu chrámu (viz Nauka a smlouvy 36:8; 42:36; 133:2). Prvního červnového dne roku 1833 nařídil Pán ve zjevení daném Proroku Josephu Smithovi okamžité vybudování svatého domu, v němž, jak slíbil, obdaruje své vyvolené služebníky mocí a pravomocí (viz Nauka a smlouvy 95). Lidé na tuto výzvu zareagovali ochotně a obětavě. I přes zoufalou bídu a tváří v tvář nemilosrdnému pronásledování byla práce dovedena do konce a v březnu 1836 byl v Kirtlandu v Ohiu zasvěcen první novodobý chrám (viz Nauka a smlouvy 109). Při zasvěcovacích shromážděních došlo k božským projevům srovnatelným s těmi, které proběhly v době, když byl Bohu v dávných dobách předložen první chrám, a později se v těchto posvátných prostorách ukázaly nebeské bytosti se zjeveními božské vůle pro člověka. Na tomto místě bylo znovu vidět a slyšet Pána Ježíše (viz Nauka a smlouvy 110:1–10).

Ti, kteří chrám Kirtland postavili, ho dva roky po zasvěcení opustili; byli donuceni uprchnout kvůli pronásledování a jejich odchodem se z posvátného chrámu stal obyčejný dům.

Stěhování vedlo Svaté posledních dnů nejprve do státu Missouri a poté do Nauvoo ve státě Illinois. Ve svém novém bydlišti se ještě ani neusadili, když přišel hlas zjevení, který lid opět vyzval k vybudování domu zasvěceného jménu Božímu.

I když bylo zřejmé, že lidé budou opět donuceni k útěku, a i když věděli, že tento chrám budou muset brzy po dokončení opustit, pracovali usilovně a pilně na dokončení a řádném vybavení této budovy. Zasvěcení proběhlo 30. dubna 1846, avšak ještě předtím, než byla celá budova dokončena, začal hromadný odchod Svatých.

Ti, kteří chrám v bídě a s oběťmi vybudovali, ho museli opustit. V listopadu 1848 se stal obětí úmyslně založeného požáru a to, co ještě ze zčernalých zdí zbývalo, zničilo v květnu 1850 tornádo.

24. července 1847 založili mormonští pionýři osadu na místě, kde dnes stojí Salt Lake City. O několik dní později označil Brigham Young, prorok a vůdce, místo v pláni porostlé pelyňkem tím, že do vyprahlé půdy zarazil hůl a prohlásil: „Zde bude stát chrám našeho Boha.“ Na onom místě se nyní nachází nádherný chrámový komplex, kolem něhož vyrostlo město. Stavba chrámu Salt Lake trvala 40 let; krycí kámen byl položen 6. dubna 1892 a dokončený chrám byl zasvěcen o rok později.

Obrázek

Chrám Tampico Mexiko

Lid smlouvy v dávných dobách i v současnosti považoval stavění chrámů za práci, která je od nich výslovně požadována. Je zřejmé, že chrám je něco více než kaple či kostel, něco více než synagoga či katedrála; je to budova postavená jako dům Páně, zasvěcená nejdůvěrnějšímu rozmlouvání mezi Pánem a svatým kněžstvím a vyhrazená pro nejvyšší a nejposvátnější obřady. Kromě toho, má-li to skutečně být svatý chrám – přijímaný Bohem a Jím uznávaný jako Jeho dům – Bůh si tuto oběť musí vyžádat a dar i dárce toho musejí být hodni.

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů prohlašuje, že vlastní ono svaté kněžství, které bylo na zemi znovuzřízeno, a že jí bylo dáno božské pověření stavět a provozovat chrámy zasvěcené jménu pravého a žijícího Boha a Jeho službě, a provádět v těchto posvátných budovách kněžské obřady, jejichž účinek je závazný na zemi i po smrti.