Oslavy 75 let církevní sociální péče

V roce 1929 zažily Spojené státy obrovské finanční ztráty po krachu na burze cenných papírů. V roce 1932 dosáhla nezaměstnanost v Utahu 35,8 procent.

Přestože měla Církev zavedené určité zásady sociální péče, včetně soustavy zásobáren a programů, jež členům pomáhaly při hledání práce, mnoho členů žádalo o státní podporu.

„Domnívám se, že mezi lidmi vzrůstá snaha získat něco od vlády Spojených států s nadějí, že to nebudou muset nikdy splatit,“ poznamenal v té době president Heber J. Grant (1856–1945).²

Církevní vedoucí chtěli členům s těžkostmi pomoci, ale přitom nechtěli podporovat zahálčivost nebo sklon něco si nárokovat. Cílem bylo pomoci lidem, aby si sami pomohli stát se nezávislými.

V roce 1933 První předsednictvo oznámilo: „Nejde-li o poslední východisko, naši fyzicky schopní členové se nesmějí nechat zahanbit přijetím něčeho za nic. … Úředníci Církve, kteří poskytují pomoc, musejí navrhnout způsoby a prostředky, jakými mohou všichni fyzicky schopní členové Církve, kteří jsou v nouzi, kompenzovat poskytnutou pomoc tím, že odvedou nějakou službu.“³

Díky vhodným zásadám a víře Svatých se jednotlivé církevní jednotky i celá Církev pustily do organizování kurzů šití a konzervování, koordinování pracovních projektů, získávání farem a zdůrazňování spravedlivého, hospodárného a nezávislého života.

Zorganizováním Církevního zajišťovacího plánu (v roce 1938 přejmenovaného na Církevní plán sociální péče) byla lidem podle jejich možností dána příležitost k tomu, aby si pomoc, kterou obdrželi, odpracovali. Tento plán lidi učil, aby se spoléhali sami na sebe, než aby vyhledávali, co by mohli dostat.

„Naším prvotním úmyslem bylo zavést … systém, který by odstranil kletbu zahálky, zlo podpory v nezaměstnanosti a který by znovu nastolil nezávislost, podnikavost, šetrnost a sebeúctu mezi naším lidem,“ řekl president Grant během generální konference v říjnu 1936. „Práce má být znovunastolena jako vládnoucí zásada v životě členů naší Církve.“⁴

Během let se církevní systém sociální péče rozšířil o mnoho programů: Social Services [Sociální služby] (nyní LDS Family Services [Rodinné služby SPD]), LDS Charities [Charita SPD], Humanitarian Services [Humanitární služby] a Emergency Response [Nouzová pomoc]. Tyto a další programy přinesly požehnání do života stovek tisíc lidí z Církve i mimo ni.

President J. Reuben Clark ml., druhý rádce v Prvním předsednictvu, prozíravě obhajoval pokračování programu sociální péče i po skončení Velké hospodářské krize – v době vypuknutí druhé světové války. V říjnu 1945 vyzval president Spojených států Harry S. Truman presidenta Církve George Alberta Smitha (1870–1951), aby oznámil, jak a kdy by bylo možné poslat dodávky pomoci do oblastí Evropy, které byly zničeny válkou. K úžasu presidenta Trumana církevní vedoucí odpověděli, že potraviny, oblečení a další věci jsou již shromážděny a jsou připraveny k odeslání.

V průběhu času Církev rozšířila svá zařízení a programy sociální péče tak, aby pokrývaly více druhů potřeb i zeměpisných oblastí. V 70. letech rozšířila Církev projekty sociální péče a výroby do Mexika, Anglie a do Tichomoří. Během dalšího desetiletí vznikla i první církevní centra zaměstnanosti mimo území Spojených států, a to v Argentině, Chile, Paraguayi a Uruguayi.

S vytvořením Církevních humanitárních služeb v roce 1985 nesmírně vzrostlo úsilí Církve v humanitární oblasti – oblečení a další věci se třídí a rozesílají do oblastí celého světa stižených chudobou nebo přírodními katastrofami.

Růst počtu členů Církve po celém světě, a zvláště v rozvojových zemích, přináší v dnešní době nové náročné úkoly, jejichž plnění se program sociální péče nyní přizpůsobuje.

Základní zásady sociální péče – soběstačnost a píle – platí dnes, stejně jako platily v době, kdy Pán přikázal Adamovi: „V potu tváři své chléb jísti budeš.“ (Genesis 3:19.)

V posledních dnech Pán prohlásil: „A zásobárna bude udržována zasvěceními církve; a bude postaráno o vdovy a sirotky, tak jako o chudé.“ (NaS 83:6.) Potom nám připomněl: „Ale to musí nezbytně býti učiněno mým vlastním způsobem.“ (NaS 104:16.)

Zásady sociální péče fungují po celém světě jako zásady pro každodenní život jednotlivých členů a jejich rodin.

„Síla Církve a Pánova skutečná zásobárna se nachází v domovech a srdcích Jeho lidu,“ řekl starší Robert D. Hales z Kvora Dvanácti apoštolů.⁵

Tím, že se lidé skrze víru v Ježíše Krista stávají soběstačnými, se naplňuje dlouhodobý cíl tohoto programu, tak jak ho definoval president Clark – „budovat charakter členů Církve, dárců i příjemců, a tak zachránit vše krásné, co je hluboko v nich, a přivést k rozkvětu skryté bohatství ducha, což je koneckonců posláním, účelem a smyslem existence této Církve.“⁶