2016
„Abych mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě‘
Květen 2016


„Abych mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě“

Když se přiblížíme k Bohu, vstoupí nám do života uschopňující moc Usmíření Ježíše Krista.

Drazí bratři a sestry, když jsme žili v Africe, požádal jsem staršího Wilforda W. Andersena ze Sedmdesáti o radu, jak pomoci Svatým, kteří žijí v chudobě. Mezi pozoruhodnými postřehy, o něž se podělil, byl i tento: „Čím vzdálenější je ten, kdo dává, tomu, kdo přijímá, tím více se prohlubuje pocit příjemce, že na to má nárok.“

Tato zásada je základem církevního systému sociální péče. Nejsou-li členové schopni postarat se o vlastní potřeby, obrátí se nejprve na rodinu. Poté, je-li to nutné, se mohou obrátit také na své místní církevní vedoucí s žádostí o pomoc se zajištěním časných potřeb.1 Členové rodiny a místní církevní vedoucí jsou těmto potřebným nejblíže, často čelí podobným situacím a vědí, jak nejlépe pomoci. A protože jsou příjemci pomoci blízcí dárcům, jsou jim v souladu s tímto vzorem vděční a mají menší tendenci činit si nároky.

V zásadě: „Čím vzdálenější je ten, kdo dává, tomu, kdo přijímá, tím více se prohlubuje pocit příjemce, že na to má nárok“ se rovněž skrývají hluboká duchovní ponaučení. Náš Nebeský Otec a Jeho Syn, Ježíš Kristus, jsou těmi nejvyššími dárci. Čím více se od Nich vzdalujeme, tím větší nároky si činíme. Začínáme mít pocit, že si zasloužíme milost a že nám dluží požehnání. Máme větší sklon rozhlížet se, vyhledávat nerovnosti a cítit se zarmouceni – ba i uraženi – nespravedlivostí toho, co vidíme. I když závažnost dané nespravedlivosti může sahat od banální až po otřesnou, když jsme vzdáleni od Boha, mohou se i malé nerovnosti jevit jako obrovské. Máme pocit, že Bůh je povinen to všechno napravit – a napravit to hned teď!

Rozdíl v blízkosti Nebeskému Otci a Ježíši Kristu ukazuje v Knize Mormonově přímý protiklad mezi Nefim a jeho staršími bratry Lamanem a Lemuelem.

  • Nefi „velmi toužil znáti tajemství Boží, pročež, volal … k Pánu“, a jeho srdce bylo obměkčeno.2 Naproti tomu Laman a Lemuel byli Bohu vzdálení – neznali Ho.

  • Nefi přijímal náročné úkoly, aniž by si stěžoval, ale Laman a Lemuel „reptali v mnohých věcech“. Reptání je v písmech ekvivalentem dětinského fňukání. V písmech je zaznamenáno, že „reptali, protože neznali cesty Boha, který je stvořil“.3

  • Nefiova blízkost Bohu mu umožňovala rozpoznávat „láskyplná milosrdenství“4 a vážit si jich. Když naproti tomu Laman a Lemuel viděli, jak se Nefimu dostává požehnání, tak „se na něho hněvali, protože nerozuměli konáním Páně“.5 Laman a Lemuel nahlíželi na svá požehnání jako na něco, na co mají právo, a rozmrzele předpokládali, že by jich mělo být víc. Nefiova požehnání patrně vnímali jako „příkoří“ spáchaná vůči nim. To je v písmech ekvivalentem nespokojeného vznášení nároků.

  • Nefi použil víru v Boha, aby dosáhl toho, co se od něj požadovalo.6 Naproti tomu Laman a Lemuel byli „zatvrzelí v srdci svém, [a] … nehleděli k Pánu, jak měli“.7 Měli nejspíše pocit, že Pán je povinen zodpovědět otázky, které ani nepoložili. „Pán nás s žádnými takovými věcmi neobeznamuje,“ řekli, ale nevěnovali úsilí ani tomu, aby se zeptali.8 To je v písmech ekvivalentem výsměšné pochybovačnosti.

Protože byli Laman a Lemuel vzdáleni od Spasitele, reptali, začali být svárliví a neměli víru. Měli pocit, že život není spravedlivý a že mají nárok na Boží milost. Nefimu naproti tomu, protože přilnul těsně k Bohu, muselo být zjevné, že život bude nanejvýš nespravedlivý k Ježíši Kristu. Přestože Spasitel byl absolutně bez viny, měl trpět nejvíce.

Čím těsněji lneme k Ježíši Kristu v myšlenkách a záměrech svého srdce, tím více si vážíme Jeho nevinného utrpení, tím vděčnější jsme za milost a odpuštění a tím více si přejeme činit pokání a stát se takovými, jako je On. Naše absolutní vzdálenost od Nebeského Otce a Ježíše Krista je důležitá, ale směr, jímž se ubíráme, je ještě klíčovější. Boha více těší kajícní hříšníci, kteří se k Němu snaží přiblížit, než pokrytečtí jedinci, kteří hledají na všem chyby a kteří si stejně jako dávní farizeové a zákoníci neuvědomují, jak moc potřebují činit pokání.9

Jako dítě jsem zpíval švédskou vánoční koledu obsahující prosté, ale mocné ponaučení – to, že lneme těsněji ke Spasiteli, způsobuje, že se měníme. Text zní zhruba takto:

Když září jitro vánoční,

přeji si jít do stáje,

kde Bůh v hodině noční

již odpočívá na slámě.

Ach, jak moc jsi laskavý,

když sis přál sestoupit na zemi.

A já nyní už nechci jen

promarnit v hříchu ani den!

Ježíši, my Tě potřebujeme,

všech dětí drahého přítele.

A já už nechci nikdy víc

Tebe svým hříchem zarmoutit.10

Když se obrazně přeneseme do betlémské stáje, „kde Bůh v hodině noční již odpočívá na slámě“, dokážeme ve Spasiteli lépe rozpoznat dar laskavého a milujícího Nebeského Otce. Než abychom měli pocit, že máme nárok na Boží požehnání a milost, silně zatoužíme přestat Mu působit další zármutek.

Ať již se nyní ubíráme jakýmkoli směrem či jsme jakkoli vzdáleni od Nebeského Otce a Ježíše Krista, můžeme se rozhodnout obrátit a přiblížit se Jim. Pomohou nám. Jak Spasitel řekl po svém Vzkříšení Nefitům:

„A Otec můj mne poslal, abych mohl býti pozvednut na kříži; a poté, co jsem byl pozvednut na kříži, abych mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě. …

A z tohoto důvodu jsem byl pozvednut; tudíž podle moci Otcovy přitáhnu všechny lidi k sobě.“11

Abychom mohli lnout těsněji ke Spasiteli, musíme v Něj uplatňovat víru, uzavírat a dodržovat smlouvy a mít při sobě Ducha Svatého. Rovněž musíme jednat s vírou, když reagujeme na duchovní vedení, jehož se nám dostává. Všechny tyto prvky se spojují ve svátosti. Vskutku, ten nejlepší způsob, který znám, jak přilnout těsněji k Bohu, je svědomitá příprava na svátost a její způsobilé přijímání každý týden.

Jedna naše přítelkyně z Jihoafrické republiky nám vyprávěla, jak si to sama uvědomila. Když byla Diane nově obrácena, navštěvovala odbočku poblíž Johannesburgu. Jednou v neděli, když seděla na shromáždění, uspořádání kaple způsobilo, že si jí jáhen při roznášení svátosti nevšiml. Diane byla zklamaná, ale nic neřekla. Někdo jiný si všiml, že ji vynechali, a řekl o tom po shromáždění presidentovi odbočky. Když začala Nedělní škola, vzali Diane do prázdné místnosti.

Pak přišel nositel kněžství. Poklekl, požehnal chléb a kousek jí podal. Snědla ho. Poklekl znovu, požehnal vodu a podal jí kalíšek. Vypila ji. Poté Diane prolétly hlavou v rychlém sledu dvě myšlenky: Nejprve: „Aha, on [nositel kněžství] to udělal jen pro mě.“ A pak: „Aha, On [Spasitel] to udělal jen pro mě.“ Diane pocítila lásku Nebeského Otce.

Poznání, že Spasitelova oběť je určena jen pro ni, jí pomohlo pocítit, že je Mu nablízku, a podnítilo to ohromnou touhu si tento pocit uchovat v srdci, nejen v neděli, ale každý den. Uvědomila si, že přestože sedí v kongregaci, aby přijala svátost, tak smlouvy, které každou neděli znovu uzavírá, patří jí osobně. Svátost Diane pomohla – a dále pomáhá – pociťovat moc božské lásky, rozpoznávat v životě ruku Páně a lnout těsněji ke Spasiteli.

Spasitel označil svátost za nepostradatelnou k vytvoření duchovního základu. Uvedl:

„A dávám vám přikázání, abyste tyto věci činili [abyste přijímali svátost]. A budete-li tyto věci vždy činiti, požehnaní jste, neboť jste postaveni na skále mé.

Ale kdokoli mezi vámi bude činiti více nebo méně nežli toto, není postaven na skále mé, ale je postaven na základě písčitém; a když spadne déšť a přijdou záplavy a zadují větry a udeří na něj, on padne.“12

Ježíš neřekl: „pokud spadne déšť a přijdou záplavy a zadují větry“, ale řekl „když“. Nikdo není imunní vůči životním těžkostem, všichni potřebujeme bezpečí pramenící z přijímání svátosti.

V den Spasitelova Vzkříšení putovali dva učedníci do městečka jménem Emaus. Vzkříšený Pán se k nim cestou připojil, ale oni Ho nepoznali. Během putování je učil z písem. Když dorazili do cíle, vybídli Ho, aby s nimi povečeřel.

„I stalo se, když seděl s nimi za stolem, vzav chléb, dobrořečil, a lámaje, podával jim.

I otevříny jsou oči jejich, a poznali ho. On pak odnesl se od nich.

I řekli vespolek: Zdaliž srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě, a když otvíral nám písma?

A vstavše v tu hodinu, vrátili se do Jeruzaléma, a nalezli shromážděných těch jedenácte [apoštolů].“

A poté apoštolům svědčili, že „vstal Pán právě. …

I vypravovali oni také to, co se stalo na cestě, a kterak ho poznali v lámání chleba.“13

Svátost nám skutečně pomáhá poznat Spasitele. Rovněž nám připomíná, jak trpěl, ač byl nevinný. Kdyby byl život opravdu spravedlivý, já ani vy bychom nikdy nebyli vzkříšeni; já ani vy bychom nikdy nebyli schopni stanout čistí před Bohem. V tomto ohledu jsem vděčný, že život spravedlivý není.

Zároveň mohu rozhodně prohlásit, že díky Usmíření Ježíše Krista nebude nakonec ve věčném plánu žádná nespravedlivost. „Vše, co je v životě nespravedlivé, může být … dáno do pořádku.“14 Naše současná situace se možná nezmění, ale skrze Boží soucit, laskavost a lásku se nám všem dostane něčeho více, než čeho jsme hodni, více, než si kdy můžeme zasloužit či než bychom kdy mohli doufat. Je nám slíbeno, že „setřeť Bůh všelikou slzu s očí [našich], a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více; nebo první věci pominuly“.15

Bez ohledu na to, jak si vedete ve svém vztahu k Bohu, vás vyzývám, abyste přilnuli těsněji k Nebeskému Otci a k Ježíši Kristu, těm nejvyšším dobrodincům a dárcům všeho dobrého. Vyzývám vás, abyste každý týden chodili na shromáždění svátosti a přijímali posvátné symboly Spasitelova těla a krve. Vybízím vás, abyste pociťovali blízkost Boha, když se vám dává poznat tak jako dávným učedníkům při „lámání chleba“.

Pokud tak budete činit, slibuji, že se budete cítit blíže Bohu. Přirozené sklony k dětinskému fňukání, nespokojenému vznášení nároků a výsměšné pochybovačnosti se rozplynou. Nahradí je pocity větší lásky a vděčnosti Nebeskému Otci za dar Jeho Syna. Když se přiblížíme k Bohu, vstoupí nám do života uschopňující moc Usmíření Ježíše Krista. A jako učedníci na cestě do Emaus zjistíme, že Spasitel nám byl a je nablízku po celou dobu. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.

Odkazy a poznámky

  1. Viz Příručka 2: Správa Církve (překlad vybraných kapitol, 2010), 6.2. Na straně 1 brožurky Poskytování pomoci dle způsobu Páně – souhrnná příručka vedoucího pro blaho a sociální péči (brožurka, 2009) čteme: „Když se členové Církve snaží ze všech sil o sebe postarat, a přesto si nedokáží zajistit základní životní potřeby, mají nejprve požádat o pomoc svou rodinu. Když toto není postačující, je Církev připravena pomoci.“

  2. 1. Nefi 2:16.

  3. 1. Nefi 2:11, 12.

  4. 1. Nefi 1:20.

  5. Mosiáš 10:14.

  6. Viz 1. Nefi 17:23–50.

  7. 1. Nefi 15:3.

  8. 1. Nefi 15:9; viz také verš 8.

  9. Viz Lukáš 15:2; viz také Joseph Smith, v History of the Church, 5:260–262.

  10. Tuto vánoční koledu napsal v němčině Abel Burckhardt (1805–1882), který sloužil jako arciděkan ve švýcarské Basileji. Překlad do švédštiny pořídila v roce 1851 Betty Ehrenborg-Posseová. Švédský název zní „När juldagsmorgon glimmar“. Existuje mnoho překladů do angličtiny, které umožňují tuto koledu zpívat na německou lidovou melodii, která se obvykle používá. Tento překlad do angličtiny je společným dílem mé sestry (Anity M. Renlundové) a mě.

    Když září jitro vánoční,

    přeji si jít do stáje,

    |: kde Bůh v hodině noční

    již odpočívá na slámě. :|

    Ach, jak moc jsi laskavý,

    když sis přál sestoupit na zemi.

    |: A já nyní už nechci jen

    promarnit v hříchu ani den! :|

    Ježíši, my Tě potřebujeme, všech dětí drahého přítele.

    |: A já už nechci nikdy víc

    Tebe svým hříchem zarmoutit. :|

    När juldagsmorgon glimmar,

    jag vill till stallet gå,

    |: där Gud i nattens timmar

    re’n vilar uppå strå. :|

    Hur god du var som ville

    till jorden komma ner!

    |: Nu ej i synd jag spille

    min barndoms dagar mer! :|

    Dig, Jesu, vi behöva,

    du käre barnavän.

    |: Jag vill ej mer bedröva

    med synder dig igen. :|

  11. 3. Nefi 27:14–15.

  12. 3. Nefi 18:12–13.

  13. Viz Lukáš 24:30–35; viz také verše 13–29.

  14. Kažte evangelium mé – příručka k misionářské službě (2005), 51.

  15. Zjevení 21:4.