Umlkni, a upokoj se

Když naše děti byly malé, strávila naše rodina několik dní u nádherného jezera. Jednoho odpoledne si několik dětí obléklo plovací vestu a skákalo z mola do vody. Naše nejmladší dcera své sourozence váhavě a pozorně sledovala. S veškerou odvahou, kterou dokázala sebrat, si jednou rukou ucpala nos a skočila. Ihned se vynořila nad hladinu a s mírnou panikou v hlase vykřikla: „Pomozte mi! Pomozte mi!“

V tu chvíli nebyla v žádném ohrožení; její vesta fungovala, jak má, a bezpečně ji nadnášela. Snadno jsme jí mohli podat ruku a vytáhnout ji zpátky na molo. Avšak ze svého pohledu měla pocit, že potřebuje pomoc. Možná to bylo tím, že voda byla chladná, nebo tím, že to byla nová zkušenost. V každém případě na molo vylezla sama, my jsme ji zabalili do suché osušky a pochválili ji za statečnost.

Ať už jsme staří, nebo mladí, mnozí jsme v úzkostné chvíli vyslovili s naléhavostí slova jako: „Pomoz mi!“ „Zachraň mne!“ nebo „Odpověz mi na modlitbu, prosím.“

Něco takového se přihodilo i Ježíšovým učedníkům během Jeho působení ve smrtelnosti. V Markovi se dočítáme, že Ježíš „opět počal učiti u moře. I shromáždil se k němu zástup mnohý.“ ¹ Zástup byl tak početný, že Ježíš vstoupil na loď ² a promlouval z její paluby. Celý den učil lid, který seděl na břehu, v podobenstvích.

„[A] když již byl večer,“ řekl svým učedníkům: „Plavme se na druhou stranu. A nechavše zástupu,“ ³ odrazili od břehu a vydali se přes Galilejské moře. Ježíš si našel místo v zadní části lodi, ulehl a rychle usnul. Brzy „stala se bouře veliká od větru, až se vlny na lodí valily, tak že se již [téměř] naplňovala“ ⁴ vodou.

Mnozí z Ježíšových učedníků byli zkušení rybáři, kteří věděli, jak řídit loď v bouři. Byli to Jeho důvěryhodní – a samozřejmě Jeho milovaní – učedníci. Opustili svou práci, osobní zájmy a rodinu, aby Ježíše následovali. Jejich víra v Něj byla zřejmá už z jejich přítomnosti na lodi. A nyní se jejich loď nacházela uprostřed bouře a téměř se potápěla.

Nevíme, jak dlouho se učedníci snažili udržet loď v bouři nad vodou, ale Ježíše probudili s mírnou panikou v hlase slovy:

„Mistře, nedbáš, že hyneme?“ ⁵

„Pane, zachovej nás, hynemeť.“ ⁶

Oslovili Ho „Mistře“, a tím On je. Je také „Ježíš Kristus, Syn Boží, Otec nebe a země, Stvořitel všech věcí od počátku“. ⁷

Ježíš vstal a ze svého místa na lodi domluvil větru a řekl rozbouřenému moři: „Umlkni, a upokoj se. I přestal vítr, a stalo se utišení veliké.“ ⁸ Ježíš, který je vždy Mistr Učitel, pak učil své učedníky pomocí dvou jednoduchých, ale láskyplných otázek. Zeptal se:

„Proč se tak bojíte?“ ⁹

„Kdež jest víra vaše?“ ¹⁰

Jako smrtelníci podléháme sklonu, snad i pokušení, zvolat ve chvílích, kdy se nacházíme uprostřed zkoušek, trápení nebo strastí: „Mistře, nedbáš, že hynu? Zachraň mě.“ I Joseph Smith úpěnlivě prosil z hrozného vězení: „Ó Bože, kde jsi? A kde je stánek, který zakrývá místo úkrytu tvého?“ ¹¹

Spasitel světa zajisté chápe naše omezení vyplývající ze smrtelnosti, neboť nás učí tomu, jak můžeme pociťovat pokoj a klid, i když kolem nás vane prudký vítr a vzdouvající se vlny hrozí pohřbít naše naděje.

Ty, kteří mají víru, jež byla prověřena, víru dítěte, nebo alespoň trochu víry, ¹² Ježíš vyzývá: „Poďtež ke mně.“ ¹³ Věřte „ve jméno mé“. ¹⁴ „[Učte] se ode mne a [naslouchejte] slovům mým.“ ¹⁵ Láskyplně přikazuje: Čiňte pokání a buďte „pokřtěni ve jménu mém“, ¹⁶ milujte se „vespolek; jakož já miloval jsem vás“; ¹⁷ a vždy na mne pamatujte. ¹⁸ Ujišťuje nás těmito slovy: „Tyto věci mluvil jsem vám, abyste ve mně pokoj měli. Na světě ssoužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět.“ ¹⁹

Umím si představit, že Ježíšovi učedníci v lodi zmítané bouří byli nevyhnutelně zaneprázdněni sledováním vln valících se přes palubu a vyléváním vody. Umím si představit, jak manipulovali s plachtami a snažili se nad svým malým plavidlem udržet alespoň nějakou kontrolu. V oné chvíli se soustředili na přežití a jejich prosba o pomoc byla naléhavě upřímná.

Mnozí z nás jsou na tom v dnešní době stejně. Události, k nimž v poslední době dochází po celém světě i v našich zemích, společenstvích a rodinách, nás bombardují nepředvídanými zkouškami. V dobách nepokojů můžeme mít pocit, že naše víra je vypjatá až do krajnosti naší výdrže a chápání. Vlny strachu nás mohou rozptylovat a způsobovat, že zapomínáme na dobrotivost Boží, kvůli čemuž je naše vnímání skutečnosti omezené a zkreslené. Avšak právě tyto drsné úseky naší cesty dokáží nejen prověřit, ale i posílit naši víru.

Bez ohledu na svou situaci můžeme vědomě usilovat o to, abychom budovali a prohlubovali svou víru v Ježíše Krista. Svou víru posilujeme, když pamatujeme na to, že jsme děti Boží a že On nás miluje. Naše víra roste, když s nadějí a pílí zkoušíme slovo Boží a ze všech sil se snažíme následovat Kristovo učení. Naše víra se prohlubuje, když se rozhodujeme věřit spíše než pochybovat, odpouštět spíše než soudit a činit pokání spíše než se bouřit. Naše víra je tříbena, když se trpělivě spoléháme na zásluhy a milosrdenství a milost Svatého Mesiáše. ²⁰

„Ačkoli víra není dokonalá znalost,“ řekl starší Neal A. Maxwell, „přináší hlubokou důvěru v Boha, který dokonalou znalost má.“ ²¹ Víra v Pána Ježíše Krista je i v neklidné době plná odhodlání a houževnatosti. Pomáhá nám vytřídit nedůležité rušivé vlivy. Povzbuzuje nás, abychom dál kráčeli po cestě smlouvy. Víra překonává odrazující faktory a umožňuje nám čelit budoucnosti s odhodláním a pevným postojem. Podněcuje nás, abychom prosili o záchranu a úlevu, zatímco se budeme modlit k Otci ve jménu Jeho Syna. A když se zdá, že prosby pronesené v modlitbách zůstávají nezodpovězeny, dodá nám naše vytrvalá víra v Ježíše Krista trpělivost, pokoru a schopnost uctivě pronést slova: „Buď vůle tvá.“ ²²

President Russell M. Nelson učil:

„Není … nutné, aby naše obavy vytlačily naši víru. S těmito obavami můžeme bojovat tím, že svou víru budeme posilovat.

Začněte u svých dětí. … Nechť pociťují vaši víru i tehdy, když na vás přicházejí těžké zkoušky. Nechť se vaše víra zaměřuje na milujícího Nebeského Otce a Jeho Milovaného Syna, Pána Ježíše Krista. … Učte každého drahocenného chlapce a dívku, že je dítě Boží, stvořené k Jeho obrazu, a že jeho život má posvátný účel a posvátné možnosti. Každý se rodí s překážkami, které musí překonat, a s vírou, kterou musí rozvinout.“ ²³

Nedávno jsem slyšela dvě čtyřleté děti mluvit o jejich víře v Ježíše Krista, když odpovídaly na otázku: „Jak ti Ježíš Kristus pomáhá?“ První dítě řeklo: „Vím, že mě Ježíš má rád, protože za mě zemřel. Má rád taky dospěláky.“ Druhé dítě řeklo: „Pomáhá mi, když jsem smutná nebo mrzutá. Pomáhá mi také, když se topím.“

Ježíš prohlásil: „Tudíž, kdo bude činiti pokání a přijde ke mně jako malé dítě, toho přijmu, neboť takových je království Boží.“ ²⁴

„Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ ²⁵

President Nelson nedávno slíbil, že „se zmenší strach a vzroste víra“, pokud začneme znovu „skutečně slyšet slova Spasitele, naslouchat jim a dbát jich“. ²⁶

Sestry a bratři, naše současná obtížná situace není konečným, věčným cílem naší cesty. Jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsme na sebe vzali jméno Ježíše Krista prostřednictvím smlouvy. Máme víru v Jeho vykupující moc a naději v Jeho veliké a drahocenné sliby. Máme mnoho důvodů k radosti, neboť náš Pán a Spasitel si je velmi dobře vědom našich trápení, starostí a strastí. Tak jak byl Ježíš na lodi se svými dávnými učedníky, je na lodi i s námi! Svědčím o tom, že dal svůj život, abychom vy ani já nezahynuli. Kéž Mu důvěřujeme, dodržujeme Jeho přikázání a s vírou nasloucháme, když říká: „Umlkni, a upokoj se.“ ²⁷ V posvátném a svatém jménu Ježíše Krista, amen.