Základní nauky

Bůh Otec je nejvyšším vládcem vesmíru. Je Otcem našich duchů. Je dokonalý, má veškerou moc a zná všechny věci. Je také Bohem dokonalého milosrdenství, laskavosti a pravé lásky.

Ježíš Kristus je Prvorozený Otcův v duchu a Jednorozený Otcův v těle. Je Jehovou Starého zákona a Mesiášem zákona Nového.

Žil životem bez hříchu a uskutečnil dokonalé Usmíření za hříchy veškerého lidstva. Jeho život je dokonalým příkladem toho, jak mají žít všichni lidé (viz 3. Nefi 27:27). Byl prvním člověkem na této zemi, který byl vzkříšen. Ježíš Kristus přijde znovu v moci a slávě a bude vládnout na zemi během milénia.

Veškeré modlitby, požehnání a kněžské obřady mají být prováděny v Jeho jménu.

Duch Svatý je třetí člen Božstva. Je bytostí duchovní, bez těla z masa a kostí. Často se o Něm mluví jako o Duchu, Svatém Duchu, Duchu Božím, Duchu Páně nebo Utěšiteli.

Duch Svatý vydává svědectví o Otci a Synu, zjevuje pravdu všech věcí a posvěcuje ty, kteří činí pokání a jsou pokřtěni (viz Moroni 10:5).

Než jsme se narodili na tuto zem, žili jsme v přítomnosti našeho Nebeského Otce jako Jeho duchovní děti. V této předsmrtelné existenci jsme se s ostatními duchovními dětmi Nebeského Otce zúčastnili určité rady. Na oné radě Nebeský Otec předložil svůj plán a předsmrtelný Ježíš Kristus učinil smlouvu, že bude Spasitelem.

Díky tomu, že jsme byli požehnáni darem svobody jednání, jsme učinili důležitá rozhodnutí, například jsme se rozhodli následovat plán Nebeského Otce (viz 2. Nefi 2:27). Připravovali jsme se na příchod na zem, kde bychom mohli dále růst a rozvíjet se.

Těm, kteří následovali Nebeského Otce a Ježíše Krista, bylo umožněno přijít na zem, žít ve smrtelnosti a rozvíjet se směrem k věčnému životu. Lucifer, další duchovní syn Boží, se proti plánu vzbouřil. Stal se Satanem, a on a jeho následovníci byli vyvrženi z nebe a byla jim odepřena výsada obdržet fyzické tělo a žít ve smrtelnosti.

Tato smrtelná část naší existence je dobou, kdy se učíme a kdy se můžeme připravovat na věčný život a kdy můžeme prokázat, jací jsme, aby se zjistilo, zda budeme používat svobodu jednání k tomu, abychom dělali vše, co nám Pán přikáže. Náš duch je spojen s naším fyzickým tělem, a to nám dává příležitosti růst a rozvíjet se způsobem, který v předsmrtelném životě nebyl možný.

Až zemřeme, náš duch vstoupí do duchovního světa a bude očekávat vzkříšení. Duchové spravedlivých jsou přijímáni do stavu štěstí, který se nazývá ráj. Mnozí věrní budou pokračovat v kázání evangelia těm, kteří jsou ve vězení duchů.

Vězení duchů je dočasné místo v posmrtném světě určené pro ty, kteří zemřeli bez znalosti pravdy, nebo pro ty, kteří byli během smrtelnosti neposlušní. Zde budou duchové vyučováni evangeliu a budou mít příležitost činit pokání a přijmout obřady spasení, které jsou za ně vykonávány v chrámech. Ti, kteří přijímají evangelium, mohou přebývat až do vzkříšení v ráji.

Vzkříšení je opětovné spojení našeho duchovního těla s naším fyzickým tělem z masa a kostí (viz Lukáš 24:36–39). Po vzkříšení nebude naše tělo od ducha již nikdy odděleno, a my se staneme nesmrtelnými. Každý člověk zrozený na zem bude vzkříšen díky tomu, že Ježíš Kristus překonal smrt (viz Job 19:25–26; 1. Korintským 15:20–22). Spravedliví budou vzkříšeni před zlovolnými a vyjdou v Prvním vzkříšení.

Poslední soud nastane až po vzkříšení. Ježíš Kristus bude soudit každého člověka, aby určil, jakou věčnou slávu obdrží. Tento soud bude založen na tom, jak byl daný člověk poslušen Božích přikázání (viz Zjevení 20:12–13).

Existují tři království slávy (viz 1. Korintským 15:40–42). Nejvyšším z těchto tří království je království celestiální. Ti, kteří budou stateční ve svědectví o Ježíšovi a budou poslušni zásad evangelia, budou přebývat v přítomnosti Boha Otce a Jeho Syna Ježíše Krista.

Druhým ze tří království slávy je království terestriální. Ti, kteří budou v tomto království, jsou úctyhodnými muži a ženami země, kteří nebyli stateční ve svědectví o Ježíšovi.

Telestiální království je nejnižší ze tří království slávy. Ti, kteří jsou v tomto království, si během smrtelného života volili raději zlovolnost než spravedlivost. Tito jedinci obdrží svou slávu až poté, co budou vykoupeni z vězení duchů.

Nebeský Otec je Nejvyšším Stvořitelem. Ježíš Kristus pod vedením Nebeského Otce stvořil nebesa a zemi. Země nebyla stvořena z ničeho; byla zorganizována z existující hmoty. Ježíš Kristus stvořil bezpočet světů.

Stvoření země bylo důležitou součástí Božího plánu. Bylo tak připraveno místo, kde jsme mohli získat fyzické tělo a kde můžeme být zkoušeni a kde můžeme rozvíjet božské vlastnosti.

To, co nám země nabízí, máme používat s moudrostí, rozvahou a díkůvzdáním.

Adam byl prvním člověkem, který byl stvořen na zemi. Bůh stvořil Adama a Evu ke svému vlastnímu obrazu (viz Genesis 1:26–27). Všechny lidské bytosti – muži a ženy – jsou stvořeny podle obrazu Božího.

Přestupek Adama a Evy a změny, které z toho vyplynuly, včetně duchovní a tělesné smrti, se nazývají Pád.

V zahradě Eden přikázal Bůh Adamovi a Evě, aby nejedli ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého; pokud by tak učinili, důsledkem by byla duchovní a tělesná smrt. Duchovní smrt je odloučení od Boha. Tělesná smrt je oddělením ducha od smrtelného těla.

Protože Adam a Eva spáchali přestupek a pojedli z ovoce stromu poznání dobrého a zlého, byli vyvrženi z přítomnosti Páně – zakusili duchovní smrt. Stali se také smrtelnými – byli podrobeni smrti tělesné.

My, jako potomci Adama a Evy, jsme zdědili tento padlý stav během smrtelnosti, v níž jsme zkoušeni skrze životní těžkosti a pokušení protivníka (viz Mosiáš 3:19).

Pád je nedílnou částí plánu spasení, který připravil Nebeský Otec. Má dvojí směr – dolů, a přesto vpřed. Kromě toho, že Pád přivedl tělesnou a duchovní smrt, dal nám příležitost narodit se na zem, učit se a činit pokrok.

V důsledku Pádu mohli Adam a Eva a jejich potomstvo zažívat radost a trápení, poznávat dobro a zlo a mít děti (viz 2. Nefi 2:22–25).

Dispensace je období, kdy Pán zjevuje nauky svého evangelia, obřady a kněžství. Je to období, během něhož má Pán na zemi alespoň jednoho zplnomocněného služebníka, který je nositelem svatého kněžství a který má božské pověření hlásat evangelium obyvatelům země. Dispensace plnosti časů je dispensací poslední. Tato dispensace začala zjevením evangelia Josephu Smithovi.

Předchozí dispensace byly spojeny se jménem Adama, Enocha, Noéma, Abrahama, Mojžíše a Ježíše Krista. Kromě toho existovaly i další dispensace, včetně dispensací mezi Nefity a Jaredity.

Plán spasení a evangelium Ježíše Krista byly zjeveny a učeny v každé dispensaci.

Když se lidé odvrátí od zásad evangelia a nemají klíče kněžství, nacházejí se ve stavu odpadlictví.

Během historie světa nastávala období všeobecného odpadlictví. Jedním příkladem je velké odpadlictví, jež nastalo poté, co Spasitel ustanovil svou Církev (viz 2. Tessalonicenským 2:1–3). Po smrti Spasitelových apoštolů lidé upravili zásady evangelia a učinili neoprávněné změny v církevní organizaci a v obřadech kněžství. Pán kvůli všeobecně rozšířené zlovolnosti odňal pravomoc a klíče kněžství ze země.

Během velkého odpadlictví byli lidé bez božského vedení poskytovaného žijícími proroky. Bylo založeno mnoho církví, ale tyto církve neměly pravomoc udělovat dar Ducha Svatého nebo vykonávat další obřady kněžství. Části svatých písem byly změněny nebo ztraceny, a lidé již neměli pravdivé poznání Boha.

Toto odpadlictví trvalo až do doby, kdy se Josephu Smithovi ukázali Nebeský Otec a Jeho Milovaný Syn a kdy zahájili Znovuzřízení plnosti evangelia.

Znovuzřízení znamená Boží obnovení pravd a obřadů Jeho evangelia mezi lidmi na zemi (viz Izaiáš 29:13–14; Zjevení 14:6–7).

V rámci přípravy na Znovuzřízení Pán vzbudil ušlechtilé muže během období, kterému se říká reformace. Tito muži se snažili navrátit náboženské nauky, praktiky a organizaci k tomu, jak je zavedl Spasitel. Neměli však kněžství ani plnost evangelia.

Znovuzřízení započalo v roce 1820, kdy se Josephu Smithovi v odpověď na jeho modlitbu ukázali Bůh Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus (viz Joseph Smith–-Životopis 1:15–20). Mezi hlavní události Znovuzřízení patří přeložení Knihy Mormonovy, znovuzřízení Aronova a Melchisedechova kněžství a zorganizování Církve 6. dubna 1830.

Aronovo kněžství bylo znovuzřízeno Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu skrze Jana Křtitele 15. května 1829. V roce 1829 bylo znovuzřízeno i Melchisedechovo kněžství a klíče království, když je apoštolové Petr, Jakub a Jan předali Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu.

Plnost evangelia byla znovzřízena a Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je „jedinou pravou a živou [církví] na tváři celé země“ (NaS 1:30). Církev nakonec naplní celou zem a bude existovat na věky (viz Daniel 2:44–45).

Aronovu kněžství se často říká přípravné kněžství. Úřady Aronova kněžství jsou: jáhen, učitel, kněz a biskup. V dnešní Církvi mohou způsobilí mužští členové obdržet Aronovo kněžství, jakmile dosáhnou věku 12 let.

Aronovo kněžství „drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu“ (NaS 13:1).

Melchisedechovo kněžství je vyšší neboli větší kněžství a spravuje duchovní záležitosti. Toto větší kněžství bylo dáno Adamovi a je na zemi pokaždé, když Pán zjevuje své evangelium.

Nejprve se nazývalo „Svatým kněžstvím podle řádu Syna Božího“ (NaS 107:3). Později bylo známo jako Melchisedechovo kněžství, protože bylo pojmenováno po velkém vysokém knězi, který žil v době proroka Abrahama (viz Genesis 14:18; NaS 107:2).

V Melchisedechově kněžství jsou tyto úřady: starší, vysoký kněz, patriarcha, sedmdesátník a apoštol. Presidentem Melchisedechova kněžství je president Církve.

Víra je naděje „ve věci, které nejsou viděti, které jsou však pravdivé“ (Alma 32:21). Víra je duchovní dar, který přichází skrze slyšení slova Božího. Víru lze prohlubovat tím, že se modlíme, studujeme písma a dodržujeme Boží přikázání.

Víra je více než jen pasivní přesvědčení, vyjadřujeme ji tím, jak žijeme.

Má-li víra vést člověka ke spasení, musí se zaměřovat na Ježíše Krista. Mít víru v Ježíše Krista znamená zcela se na Něj spoléhat a důvěřovat Jeho nekonečnému Usmíření, moci a lásce. Také to znamená věřit Jeho učení a tomu, že i když my všemu nerozumíme, On tomu rozumí.

Svatí posledních dnů mají také víru v Boha Otce, v Ducha Svatého, v moc kněžství a v další důležité oblasti znovuzřízeného evangelia. Víra nám pomáhá obdržet duchovní i fyzické uzdravení a sílu pokračovat kupředu, vyrovnávat se s těžkostmi a překonávat pokušení. Také nám přináší pokoj. Na základě naší víry Pán v našem životě vykoná mocné zázraky.

Vírou člověk získává odpuštění hříchů a nakonec je schopen přebývat v Boží přítomnosti.

Pokání je změna mysli a srdce, která nám dává nový pohled na Boha, na sebe i na svět. Zahrnuje odvrácení se od hříchu a obrácení se k Bohu s prosbou o odpuštění. Je motivováno láskou k Bohu a upřímnou touhou dodržovat Jeho přikázání.

Naše hříchy nás znečisťují – způsobují, že nejsme hodni vrátit se do přítomnosti našeho Nebeského Otce a v Jeho přítomnosti přebývat. Skrze Usmíření Ježíše Krista opatřil náš Otec v nebi jediný možný způsob, jak nám mohou být naše hříchy odpuštěny (viz Izaiáš 1:18).

Pokání zahrnuje pocit lítosti kvůli spáchání hříchu; vyznání Nebeskému Otci i druhým, je-li to nutné; zanechání hříchů; snaha napravit, do té míry, jak je to možné, vše, co člověk svými hříchy způsobil; a snahu žít v poslušnosti Božích přikázání (viz NaS 58:42–43).

Křest ponořením do vody vykonaný tím, kdo má pravomoc, je prvním spásným obřadem evangelia a nutným předpokladem pro to, aby se jedinec stal členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Křest je také nutným předpokladem pro to, aby člověk mohl vstoupit do celestiálního království (viz Jan 3:5).

V řečtině slovo křest znamená „potopit“ nebo „ponořit“. Ponoření je symbolem smrti hříšného života daného člověka a znovuzrozením do duchovního života zasvěceného službě Bohu a Jeho dětem. Je také symbolem smrti a vzkříšení.

Vzhledem k tomu, že ne všichni lidé, kteří se narodili na zem, měli příležitost přijmout evangelium během smrtelnosti, Pán oprávnil vykonávání křtů za mrtvé (viz 1. Korintským 15:29). To umožňuje těm, kteří přijímají evangelium v duchovním světě, aby byli způsobilí pro vstup do Božího království.

Poté, co je člověk pokřtěn, jeden nebo více nositelů Melchisedechova kněžství vloží ruce na jeho hlavu a konfirmují ho za člena Církve. V rámci tohoto obřadu, který se nazývá konfirmace, je člověku předán dar Ducha Svatého (viz Jan 3:5).

Dar Ducha Svatého se liší od vlivu Ducha Svatého. Před křtem může člověk čas od času pociťovat vliv Ducha Svatého a skrze tento vliv může získat svědectví o pravdě. Po přijetí daru Ducha Svatého má člověk, dodržuje-li přikázání, právo na Jeho stálé společenství.

V Církvi je obřad posvátným oficiálním úkonem, který má duchovní význam. Každý obřad byl ustanoven Bohem, aby nás učil duchovním pravdám. Obřady spasení jsou vykonávány pravomocí kněžství a pod vedením těch, kteří drží klíče kněžství.

Některé obřady jsou nezbytné pro oslavení a nazývají se spásné obřady. K těmto obřadům patří křest, konfirmace, vysvěcení k Melchisedechovu kněžství (pro muže), chrámové obdarování a zpečetění manželství. Součástí všech spásných obřadů kněžství jsou smlouvy.

Existují i jiné obřady, například svátost, patriarchální požehnání a přisluhování nemocným.

Smlouva je posvátná úmluva mezi Bohem a člověkem. Podmínky smlouvy stanovuje Bůh, a my souhlasíme s tím, že budeme dělat to, co po nás žádá; Bůh nám pak za naši poslušnost slibuje určitá požehnání (viz NaS 82:10; 84:33–39).

Smlouvy jsou součástí všech spásných obřadů kněžství. Smlouvu s Pánem uzavíráme při křtu a tuto smlouvu obnovujeme přijímáním svátosti. Bratří, kteří přijímají Melchisedechovo kněžství, na sebe berou přísahu a smlouvu kněžství. Další smlouvy uzavíráme v chrámu.