Pokoj a násilí mezi Svatými posledních dnů v 19. století

Během prvních dvou desetiletí poté, co byla Církev zorganizována, se Svatí posledních dnů často stávali obětí násilí. Brzy poté, co Joseph Smith v roce 1830 zorganizoval Církev ve státě New York, se on a další její členové začali usazovat v oblastech ležících směrem na západ – ve státech Ohio, Missouri a Illinois. Svatí se znovu a znovu pokoušeli vybudovat společenství Sionu, kde by mohli uctívat Boha a pokojně žít, a byli opakovaně svědky toho, jak jejich naděje zmařilo nucené a násilné vystěhování. Nepřátelské skupiny místních obyvatel je v roce 1833 vyhnaly z kraje Jackson v Missouri; ze státu Missouri pak v roce 1839, poté co tamní guvernér vydal ke konci října 1838 nařízení, že mormoni mají být vypovězeni ze státu nebo „vyhlazeni“⁴; a v roce 1846 z jejich města Nauvoo v Illinois. Poté, co byli Svatí posledních dnů vyhnáni z Nauvoo, podnikli obtížnou dlouhou cestu přes Velké pláně do Utahu.⁵

Zatímco Svatí posledních dnů čelili těmto obtížím, snažili se žít podle zjevení daných Josephu Smithovi, která jim radila žít podle svého náboženství v míru se svými bližními. Jejich odpůrci v Ohiu, Missouri a Illinois však odlišné náboženské přesvědčení Svatých a jejich společenské a hospodářské praktiky nesli nelibě. Rovněž se cítili ohroženi nárůstem počtu Svatých, což znamenalo, že mormoni mohli čím dál tím více ovlivňovat místní volby. Tito odpůrci Svaté napadali – nejprve slovně a poté i fyzicky. Potírali dehtem a váleli v peří, bili a nespravedlivě věznili církevní vedoucí, včetně Josepha Smitha. I další členové Církve se stávali obětí násilných trestných činů. Při nejnechvalněji proslulé události, masakru v Hawn’s Mill, bylo povražděno nejméně 17 mužů a chlapců ve věku od 9 do 78 let.⁶ Během missourského pronásledování bylo několik žen z řad Svatých posledních dnů znásilněno nebo jinak sexuálně napadeno.⁷ Milice a nepřátelské skupiny ničily domovy a kradly majetek.⁸ Mnozí odpůrci Svatých se obohatili půdou a majetkem, jež jim po právu nepatřily.⁹

K vyhnání Svatých posledních dnů z Missouri – což se týkalo minimálně 8 000 lidí¹⁰ – došlo v zimních měsících, což prohloubilo utrpení tisíců uprchlíků, jimž chyběl dostatek potravin a přístřeší a kteří občas podléhali epidemiím různých chorob.¹¹ Jakmile Joseph Smith v březnu roku 1839, kdy byl vězněn v žaláři v missourském městě Liberty, obdržel zprávy o utrpení vysídlených Svatých posledních dnů, zvolal: „Ó Bože, kde jsi?“ a pak se modlil: „Pamatuj na trpící svaté své, ó Bože náš.“¹²

Obyvatelé sousedního státu Illinois Svaté poté, co byli vyhnáni z Missouri, zprvu vítali, a Svatí nalezli na nějaký čas pokoj v Nauvoo. Nakonec však, když lidé jiného vyznání a odpadlíci od Církve obnovili své útoky, znovu vypukly spory. Josepha Smitha a jeho bratra Hyruma navzdory slibu guvernéra státu Illinois, že bratrům bude během jejich pobytu ve vazbě zajištěna ochrana, v tamním vězení brutálně zabil rozlícený dav.¹³ O osmnáct měsíců později, v únoru roku 1846, uprostřed chladné zimy, začala hlavní skupina Svatých pod nesmírným nátlakem Nauvoo opouštět. Usazovali se v dočasných táborech – které by se dnes nazývaly tábory uprchlickými – na pláních Iowy a Nebrasky. Během tohoto prvního roku zemřel odhadem jeden z každých dvanácti Svatých.¹⁴ Někteří starší a chudí lidé zprvu v Nauvoo zůstali a doufali, že se k hlavní skupině Svatých připojí později. Rozlícený dav je však v září roku 1846 z města vyhnal a poté znesvětil chrám.¹⁵ Jeden člověk, který nebyl členem Církve a který krátce nato tábory Svatých procházel, později napsal: „Téměř všechny, vyděšené a stísněné, když na ně střídavě dotíraly chlad a sluneční žár, tak jak se únavně vlekl den za dnem a noc za nocí, schvátila nějaká choroba. … Nedokázali uspokojit skromné potřeby nemocných, které mezi sebou měli; nedostávalo se jim chleba, jímž by utišili mrzutý hladový pláč svých dětí.“¹⁶ Rozsah tohoto násilí páchaného na určité náboženské skupině neměl do té doby v historii Spojených států obdoby.

Vedoucí a členové Církve se opakovaně pokoušeli u místních samospráv a vlád jednotlivých států domoci odškodnění; když se svými žalobami neuspěli, obrátili se s žádostí o nápravu minulých křivd a o ochranu do budoucna na federální vládu, aniž by byli vyslyšeni.¹⁷ Svatým posledních dnů zůstaly vzpomínky na prožité pronásledování a neochotu vládních úřadů poskytnout jim ochranu či stíhat ty, kteří je napadali, dlouho v paměti. Často bědovali nad tím, že zažívají náboženský útlak v zemi, která slibuje náboženskou svobodu.¹⁸ Tváří v tvář tomuto stupňujícímu se pronásledování začali někteří Svatí od roku 1838 v některých situacích podnikat obranná – a občas i odvetná – opatření.

V 19. století se v americké společnosti skupinové násilí běžně vyskytovalo a často tolerovalo. Velká část násilí páchaného Svatými posledních dnů a vůči nim spadá do tehdy existující americké tradice samozvaných občanských hlídek, které stály mimo právní systém, v rámci nichž se občané organizovali, aby vzali spravedlnost do vlastních rukou, kdykoli nabyli přesvědčení, že se vláda uchyluje k útisku či k nečinnosti. Terčem občanských hlídek se obvykle stávaly menšiny nebo ti, na něž se nahlíželo jako na zločince nebo na lidi na okraji společnosti. Takové jednání bylo v některých případech podněcováno náboženskou rétorikou.¹⁹

K této kultuře vytváření samozvaných občanských hlídek rovněž přispívala existence obecních milicí. V roce 1792 Kongres schválil zákon, který vyžadoval, aby každý fyzicky zdatný muž ve věku 18 až 45 let patřil k obecní milici.²⁰ Postupem času se z těchto milicí stala Národní garda, ale v počátcích existence Spojených států to byly často nezvladatelné jednotky, jež se dopouštěly násilných činů na skupinách či jednotlivcích, kteří byli vnímáni jako odpůrci dané komunity.

Ve 30. a 40. letech 19. století se veškerá společenství Svatých posledních dnů v Ohiu, Missouri, Illinois a Utahu nacházela v západních pohraničních oblastech Spojených států, kde se nad skupinovým násilím nikdo nepozastavoval.

Ojedinělé násilnosti, které páchali někteří Svatí posledních dnů, se dají obecně vnímat jako podmnožina širšího fenoménu pohraničního násilí v Americe 19. století.²¹ V roce 1838 uprchli Joseph Smith a další členové Církve před rozlíceným davem z Ohia a přesunuli se do Missouri, kde Svatí posledních dnů již dříve založili osady. Joseph Smith byl přesvědčen, že odpor ze strany odpadlíků od Církve a dalších protivníků oslabil a v konečném důsledku i zničil společenství Svatých v ohijském Kirtlandu, kde jen dva roky předtím dostavěli za velkých obětí chrám. Než přišlo léto roku 1838, byli vedoucí Církve svědky nárůstu podobných hrozeb, které ohrožovaly jejich cíl vytvořit harmonické společenství v Missouri.

V osadě Svatých posledních dnů Far West zorganizovalo několik vedoucích a členů polovojenskou skupinu známou jako Danité, jejímž cílem bylo bránit společenství jak před odpadlíky a exkomunikovanými Svatými posledních dnů, tak před dalšími obyvateli Missouri. Historikové se obecně shodují na tom, že Joseph Smith existenci Danitů schvaloval, ale že pravděpodobně nebyl informován o všech jejich plánech a nejspíše nesouhlasil s plným rozsahem jejich činnosti. Danité zastrašovali odpadlíky od Církve a další obyvatele Missouri – některé odpadlíky například pohrůžkami nutili opustit kraj Caldwell. Na podzim roku 1838, kdy napětí eskalovalo během konfliktu, který je nyní známý jako mormonská válka v Missouri, se Danité zřejmě začlenili do milicí, které sestávaly převážně ze Svatých posledních dnů. Tyto milice se střetávaly se svými missourskými protivníky, což vyústilo v několik ztrát na životech na obou stranách. Kromě toho mormonské samozvané občanské hlídky, mezi jejichž členy bylo mnoho Danitů, přepadly dvě města, která byla považována za ohniska protimormonské činnosti, přičemž vypálily domy a uloupily majetek.²² Přestože existence Danitů neměla dlouhého trvání, vyústila ve vznik dlouho přetrvávající a značně přibarvované legendy o tajném společenství mormonských samozvaných strážců pořádku.

Svatí posledních dnů v důsledku svých zkušeností z Missouri vytvořili pro svou ochranu poté, co se přesunuli do Illinois, velkou, státem schválenou milici – legii Nauvoo Legion. Tato milice vyvolávala obavy u mnohých, kteří ve Svatých posledních dnů spatřovali své nepřátele. Legie se však vyhýbala útočným či odvetným krokům; nezareagovala dokonce ani v krizovém období, jehož vyústěním byla vražda Josepha Smitha a jeho bratra Hyruma rukou rozlíceného davu v červnu roku 1844, ani v rámci dozvuků těchto vražd. Když guvernér státu Illinois nařídil, aby tato legie byla rozpuštěna, Svatí příkazu uposlechli.²³

V Utahu docházelo k agresi či odplatě ze strany Svatých posledních dnů vůči těm, které vnímali jako své nepřátele, nejčastěji během prvních deseti let osídlování této oblasti (1847–1857). Mnozí měli bolestné rány utržené během dřívějšího pronásledování a putování do Skalistých hor stále v živé paměti a vnímali je jako osobní újmu. Svatí při své snaze vydobýt si živobytí v utažské poušti čelili i nadále konfliktům. Proti tomu, aby se počínání Svatých posledních dnů v Utahu setkalo s úspěchem, působilo mnoho faktorů – napjaté vztahy s americkými indiány, kteří byli vysídleni v důsledku zakládání mormonských osad a jejich rozrůstání; tlaky ze strany federální vlády Spojených států, obzvláště po veřejném oznámení plurálního manželství v roce 1852; nejisté nároky na půdu; a rychlý nárůst počtu obyvatel. Místní vedoucí neustále pociťovali břímě zodpovědnosti, a to nejen za duchovní blaho Církve, ale také za fyzické přežití svého lidu. Mnozí z těchto vedoucích, včetně presidenta Církve a guvernéra teritoria Brighama Younga, zastávali současně církevní úřady i úřady občanské samosprávy.

Svatí posledních dnů, stejně jako další osadníci v pohraničí, zabírali oblasti, které již obývali američtí indiáni. Tragickou historii vyhlazení mnoha indiánských kmenů a značného úpadku dalších, což zapříčinili osadníci z řad evropských imigrantů, armáda a politický aparát Spojených států, historikové dobře zdokumentovali. V průběhu celého 19. století osadníci, včetně některých Svatých posledních dnů, s indiány špatně zacházeli a v rámci četných konfliktů je zabíjeli, čímž je nutili vzdát se atraktivních pozemků a odejít do rezervací.

Svatí posledních dnů na rozdíl od většiny ostatních Američanů vnímali indiány jako vyvolený lid, další Izraelity, kteří jsou potomky národů z Knihy Mormonovy, a tudíž i dědici Božích zaslíbení. Brigham Young, jakožto president Církve, guvernér teritoria a správce indiánských záležitostí, usiloval v rámci podpory zakládání mormonských osad v oblastech obývaných indiány o prosazování mírové strategie. Svatí posledních dnů se učili indiánským jazykům, navazovali obchodní vztahy, kázali evangelium a obecně usilovali o to, aby s indiány dobře vycházeli.²⁴ Rozvoj této strategie však nebyl rovnoměrný a nedocházelo k jejímu důslednému uplatňování.²⁵

Mírové uspořádání mezi Svatými posledních dnů a indiány bylo jak normou, tak ideálem. Občas však docházelo mezi členy Církve a indiány k násilným střetům. Tyto dvě kultury – evropská a indiánská – měly nesmírně rozdílný pohled na využívání půdy a na majetek a navzájem si příliš nerozuměly. Mormoni indiány často obviňovali z krádeží. Indiáni byli naproti tomu přesvědčeni, že povinností mormonů je dělit se o majetek a dobytek, který chovají na území, jež patří indiánským kmenům. V oblastech, kde se mormoni usazovali, sestávaly dřívější zkušenosti indiánů s Evropany převážně z vzájemně výhodných kontaktů s lovci kožešin a obchodníky, což byli lidé, kteří daným územím pouze procházeli nebo se na něm zdržovali jen krátce, aniž by si na ně činili stálý nárok, tak jako tomu bylo v případě mormonů. Tato nedorozumění vedla mezi oběma skupinami k třenicím a násilnostem.²⁶

Ke konci roku 1849 se napětí mezi indiány z kmene Utů a mormony vyhrotilo poté, co jeden z mormonů zabil příslušníka tohoto kmene známého jako Old Bishop, kterého obvinil z krádeže košile. Dotyčný mormon a jeho dva přátelé pak tělo oběti ukryli do řeky Provo. Podrobnosti o vraždě se před Brighamem Youngem a dalšími vedoucími Církve pravděpodobně tajily, alespoň zpočátku. Osadníci ve Fort Utahu nicméně hlásili další potíže s indiány, včetně střelby na osadníky z palných zbraní a krádeže dobytka a plodin. Brigham Young je nabádal k trpělivosti a řekl jim, aby „kolem pevnosti vybudovali palisádu, věnovali se svým vlastním záležitostem a nechali indiány, aby se starali o ty své“.²⁷ Napětí ve Fort Utahu však narůstalo – zčásti proto, že místní mormoni odmítli Utům vydat ty, kteří byli zapleteni do vraždy Old Bishopa, nebo kmen za jeho smrt nějak odškodnit. V zimě na přelomu let 1849 a 1850 se od mormonských osadníků do táborů Utů rozšířila epidemie spalniček, která zahubila mnoho indiánů a způsobila, že se napětí ještě prohloubilo. Na radě církevních vedoucích, která se konala v Salt Lake City 31. ledna 1850, podal vedoucí, který zastupoval Fort Utah, zprávu o tom, že jednání a záměry Utů jsou čím dál tím agresivnější: „Říkají, že mají v úmyslu lovit náš dobytek a jít a přivést ostatní indiány, aby nás zabili.“²⁸ V reakci na to dal guvernér Young svolení vést proti Utům vojenskou výpravu. V řadě bitev v únoru roku 1850 přišly o život desítky Utů a jeden mormon.²⁹ V těchto i v dalších případech se někteří Svatí posledních dnů dopustili na domorodém obyvatelstvu značného násilí.³⁰

Většinou však měli Svatí s indiány přátelštější vztahy než osadníci v jiných oblastech amerického Západu. Brigham Young se přátelil s několika indiánskými náčelníky a učil svůj lid, aby se svými indiánskými sousedy žili v míru, nakolik to jen bude možné.³¹ Někteří indiáni dokonce činili rozdíl mezi „mormoňany“, které považovali za přátelské, a ostatními americkými osadníky, kterým říkali „meričani“.³²

V polovině 50. let 19. století přispěla „reformace“ uvnitř Církve a napětí mezi Svatými posledních dnů v Utahu a federální vládou Spojených států k pocitu ohrožení a dojmu, že jsou znovu pronásledováni, což vedlo k několika případům násilí spáchaného členy Církve. Brigham Young a další vedoucí Církve pronesli v obavě z duchovní lhostejnosti řadu kázání, v nichž Svaté vyzývali k pokání a k tomu, aby obnovili své duchovní závazky.³³ Mnozí svědčili o tom, že se díky této reformaci stali lepšími lidmi.³⁴

Američané devatenáctého století byli zvyklí na silná slova, a to jak v kontextu náboženství, tak i při jiných příležitostech. V celém 19. století používali stoupenci náboženské obrody symboliku plnou násilí k tomu, aby povzbuzovali neobrácené k pokání a pobízeli ty, kteří v duchovní oblasti polevovali, k nápravě.³⁵ V období této reformace president Young, jeho rádce Jedediah M. Grant a další vedoucí kázali plamennými slovy, aby druhé varovali před zlými úmysly odpadlíků od Církve nebo jejích odpůrců. Vedoucí Církve učili, že některé hříchy jsou tak závažné, že k tomu, aby se těm, kteří je spáchali, mohlo dostat odpuštění, musí být prolita jejich krev, přičemž tito vedoucí čerpali z pasáží z Bible, obzvláště ze Starého zákona.³⁶ Taková kázání vedla k nárůstu napětí mezi Svatými posledních dnů a relativně malým počtem nemormonských obyvatel Utahu, včetně úředníků jmenovaných federální vládou.

Počátkem roku 1857 dostal president Spojených států James Buchanan od několika federálních úředníků zprávy, v nichž prohlašovali, že guvernér Young a Svatí posledních dnů v Utahu se bouří proti úřední moci federální vlády. Na základě ostře formulovaného memoranda utažských zákonodárců určeného federální vládě nabyli federální úředníci přesvědčení, že tyto informace jsou pravdivé. President Buchanan se rozhodl nahradit Brighama Younga ve funkci guvernéra někým jiným a dotyčného muže vyslal do Utahu v doprovodu armády. Tato událost vešla ve známost jako utažská válka. Svatí posledních dnů měli obavy, že blížící se vojsko – jednotka o síle 1 500 mužů, kterou měly následovat další – bude znovu znamenat zpustošení domovů Svatých, k jakému došlo v Missouri a Illinois, a že budou opět vyhnáni. Kromě toho došlo v květnu roku 1857 v Arkansasu k vraždě Parleyho P. Pratta, člena Kvora Dvanácti apoštolů. Zprávy o ní – zároveň s tím, co otiskly noviny na východě Spojených států, které tento zločin vychvalovaly – se do Utahu dostaly na konci června roku 1857.³⁷ Pod vlivem těchto událostí vyhlásil Brigham Young v teritoriu stanné právo, nařídil misionářům a osadníkům v odlehlých oblastech, aby se vrátili do Utahu, a vedl přípravy na obranu proti vojsku. Vzdorná kázání presidenta Younga a dalších církevních vedoucích spolu s blížícím se příchodem vojska napomáhala v Utahu šíření atmosféry strachu a podezřívavosti.³⁸

Na počátku září roku 1857, když toto napětí vrcholilo, obklíčila v jižním Utahu jednotka teritoriální milice (sestávající výhradně z mormonů) spolu s několika najatými indiány kolonu krytých vozů, v níž cestovali vystěhovalci mířící z Arkansasu do Kalifornie. Když tato kolona krytých vozů projížděla jižně od Salt Lake City, došlo mezi vystěhovalci a místními mormony ke slovním potyčkám ohledně toho, kde by vystěhovalci mohli napást svůj dobytek. Někteří členové výpravy s krytými vozy byli rozčarovaní z toho, že měli problém nakoupit tolik potřebné obilí a další zásoby od místních osadníků, kteří v rámci příprav na válku dostali pokyn uschovat si obilí pro sebe. Někteří z rozhořčených vystěhovalců pohrozili, že se přidají k přicházejícímu vojsku v boji proti Svatým.³⁹

Ačkoli si část Svatých těchto výhrůžek nevšímala, jiní místní církevní vedoucí a členové z utažského Cedar City prosazovali, aby se situace řešila násilím. Isaac C. Haight, president kůlu a velitel milice, vyslal Johna D. Leeho, majora milice, aby útoku na zmíněnou vystěhovaleckou výpravu velel. Když president Haight o tomto plánu zpravil svou radu, vznesli jiní vedoucí námitky a požadovali, aby byl útok odvolán a místo toho vyslán rychlý posel do Salt Lake City k Brighamu Youngovi s žádostí o pokyny. Ale muži, které Haight vyslal zaútočit na vystěhovalce, své plány provedli ještě předtím, než dostali rozkaz, že útočit nemají. Vystěhovalci se bránili a nakonec byli obklíčeni.

Během několika následujících dnů se události vyhrotily a členové mormonské milice naplánovali a provedli promyšlený masakr. Vylákali vystěhovalce zpoza vozové hradby prostřednictvím falešné vlajky hlásající příměří a s pomocí indiánů z kmene Pajutů, které si najali, je pozabíjeli. Mezi prvním útokem a závěrečným masakrem bylo v údolí známém jako Mountain Meadows povražděno 120 mužů, žen a dětí. Ušetřeny byly jen malé děti – ty, o nichž se domnívali, že jsou příliš malé na to, než aby dokázaly vyprávět o tom, co se stalo. Rychlý posel se vrátil dva dny po masakru. Přivezl dopis od Brighama Younga, v němž se psalo, aby se místní vedoucí s vystěhovalci „nezaplétali“ a dovolili jim jižním Utahem projet.⁴⁰ Členové milice se snažili zločin ututlat tím, že veškerou vinu svalovali na místní Pajuty, z nichž někteří byli rovněž členy Církve.

Dva Svatí posledních dnů byli nakonec za účast na incidentu exkomunikováni a velká porota, v níž zasedali i Svatí posledních dnů, obžalovala devět mužů. Jen jeden účastník, John D. Lee, byl za zmíněný zločin odsouzen a popraven, což podnítilo falešná nařčení, že masakr nařídil Brigham Young.

V posledních letech Církev vytrvale usiluje o to, aby o masakru zjistila vše, co jen lze. Na počátku 21. století historikové z Oddělení církevní historie Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů důkladně prohledali archivy po celých Spojených státech ve snaze najít historické záznamy; každý církevní záznam o masakru byl rovněž podroben pečlivému zkoumání. V knize, která na základě tohoto zkoumání vznikla a kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Oxford University Press, její autoři Ronald W. Walker, Richard E. Turley ml. a Glen M. Leonard došli k závěru, že ačkoli přehnaně ostrá kázání o lidech zvenčí, která pronášel Brigham Young, George A. Smith a další vedoucí, přispívala k vytváření nepřátelského ovzduší, president Young masakr nenařídil. Velké znepokojení vyvolaly spíše slovní konflikty mezi jedinci z výpravy s krytými vozy a osadníky z jižního Utahu, a to zvláště v souvislosti s utažskou válkou a dalšími konflikty s odpůrci Církve. K masakru vedla řada tragických rozhodnutí místních církevních vedoucích, kteří v jižním Utahu zároveň zastávali klíčové role ve vedení místní samosprávy a milice.⁴¹

Kromě masakru v Mountain Meadows došlo i k dalším násilnostem vůči malému počtu odpadlíků a lidí zvenčí, které spáchalo několik členů Církve. Někteří Svatí posledních dnů se dopustili skutků protizákonného násilí, a to zejména v 50. letech 19. století, kdy v Utažském teritoriu vládly obavy a napjatá atmosféra. Plamenná vyjádření vedoucích Církve namířená proti odpadlíkům mohla tyto mormony vést k přesvědčení, že takové jednání je oprávněné.⁴² Ti, kteří se dopustili těchto zločinů, nebyli zpravidla potrestáni. I přesto jsou mnohá obvinění z takovýchto násilností nepodložená a pisatelé zaměření proti mormonům viní církevní vedoucí z mnoha neobjasněných zločinů či podezřelých úmrtí, k nimž došlo v počátcích existence Utahu.⁴³

Mnozí v 19. století neprávem vykreslovali Svaté posledních dnů jako násilníky. Přesto valná většina Svatých posledních dnů v 19. století, stejně jako je tomu i dnes, žila v míru se svými sousedy a rodinami a usilovala o to, aby v jejich obcích vládl pokoj. Cestovatelé v 19. století si často všímali pokoje a pořádku, které panovaly v mormonských obcích v Utahu i v dalších oblastech.⁴⁴ Nicméně skutky relativně malého počtu Svatých posledních dnů měly za následek smrt a zranění, narušily vztahy v rámci společenství a uškodily vnímání mormonů jako mírumilovného lidu.⁴⁵

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů odsuzuje násilí páchané slovy i skutky a potvrzuje svůj závazek prosazovat mír a pokoj po celém světě. Starší Henry B. Eyring v době, kdy byl členem Kvora Dvanácti apoštolů, řekl o masakru v Mountain Meadows toto: „Evangelium Ježíše Krista, které vyznáváme, zcela odmítá chladnokrevné vraždění mužů, žen a dětí. Toto evangelium ve skutečnosti prosazuje pokoj a odpuštění. To, co zde před tolika lety provedli členové naší Církve, představuje strašlivé a neomluvitelné odchýlení se od křesťanského učení a chování.“⁴⁶

Po celou historii Církve církevní vedoucí učí, že cesta křesťanského učednictví je cestou pokoje. President Russell M. Nelson z Kvora Dvanácti apoštolů spojil víru Svatých posledních dnů v Ježíše Krista s jejich aktivní snahou milovat své bližní a přinášet pokoj všem lidem: „Nadějí pro tento svět je Kníže pokoje. … Co tedy Pán očekává od nás, členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů? Jako Církev se musíme zříci války a hlásat pokoj. Jako jednotlivci máme následovat ‚toho, což jest ku pokoji‘. Máme být osobními činiteli pokoje.“⁴⁷