Život a služba George Alberta Smitha

Starší Smith měl přirozený talent pro to, aby se druzí v jeho přítomnosti cítili příjemně a aby se z nepřátel stávali přátelé. Jeden místní podnikatel, který nebyl členem Církve, o něm na jeho pohřbu řekl: „Byl to muž, s nímž bylo snadné se seznámit. Byl to muž, kterého jste zkrátka chtěli poznat. Díky jeho přátelskému úsměvu, upřímnému stisku ruky a srdečným slovům na přivítanou jste mohli uvnitř, ve svém srdci, pociťovat upřímnost jeho přátelství, které choval k vám i ke svým bližním.“²⁰

Tento talent byl v době, kdy byla Církev ve světě stále do značné míry neznámá a mnozí se na ni dívali s nedůvěrou, velmi cenný. Jednou, při plnění církevního úkolu v Západní Virginii, se dozvěděl, že představitelé města hrozí zatčením každého, kdo by byl přistižen při kázání mormonismu. Starší Smith se sešel s panem Englem, městským úředníkem, aby se pokusil tuto vyhlášku změnit. Později si do deníku napsal: „Když jsem se s panem Englem sešel poprvé, jednal se mnou velmi ostře a stroze mi řekl, že v onom městě nebudeme tolerováni. … Řekl jsem mu, že si myslím, že byl nesprávně informován a že bych si s ním chtěl sednout a popovídat si. … Strávili jsme nějakou chvíli tím, že jsme si povídali o mormonismu. Než jsem odešel, jeho vyhraněnost se značně zmírnila, podal mi ruku a dal mi svou navštívenku. Odcházel jsem s jistotou, že jsem ho zbavil některých předsudků.“²¹ O tři dny později ho starší Smith navštívil znovu a tentokrát mu dal Knihu Mormonovu.²²

Starší Smith vždy vyhledával příležitosti k tomu, aby mohl s lidmi mluvit o Církvi. Kdykoli byl kvůli církevnímu pověření nucen někam cestovat, vzal si s sebou výtisky Knihy Mormonovy, církevní časopisy a další církevní literaturu v naději, že je někomu bude moci dát. Vzhledem k tomu, že Kniha Mormonova je mocným svědectvím o Ježíši Kristu, starší Smith ji považoval za ideální vánoční dárek a často posílal výtisky této knihy přátelům jiného vyznání i význačným lidem, s nimiž se nikdy nesetkal.²³ V dopise, který přiložil k jednomu takovému vánočnímu dárku, napsal: „Za několik málo dní bude křesťanský svět oslavovat Spasitelovo narození a je zvykem vzpomínat v této době na přátele. Věřím proto, že ode mne přijmete tento výtisk Knihy Mormonovy. … S vírou, že tuto knihu rád přijmete do své knihovny, Vám ji posílám jako dárek k Vánocům.“

Obdržel tuto odpověď: „Tato kniha bude mít své místo na naší polici s knihami a přečteme si ji [od začátku do konce], a to důkladně a s otevřenou myslí. Není možné, aby nerozšířila rozhled a nepodpořila ducha tolerance u všech těch, kteří ji budou pozorně číst.“²⁴

Starší Smith povzbuzoval členy Církve k tomu, aby se angažovali ve veřejném životě v místě svého bydliště a aby svého vlivu využívali ke zlepšení životních podmínek ve světě. On sám i přes náročné povolání generální autority působil v několika občanských organizacích. Byl zvolen presidentem International Irrigation Congress [Mezinárodní kongres pro zavlažování] a Dry Farming Congress [Kongres pro zemědělství bez zavlažování] a na šest volebních období byl zvolen vicepresidentem National Society of the Sons of the American Revolution [Národní společnost synů Americké revoluce]. Starší Smith byl horlivým zastáncem letectví jakožto způsobu dopravy, díky němuž mohou generální autority efektivněji cestovat při plnění církevních úkolů, a sloužil ve správní radě letecké společnosti Western Air Lines. Také aktivně působil v americké skautské organizaci Boy Scouts of America a v roce 1934 získal nejvyšší skautské ocenění Silver Buffalo [Stříbrný bizon]. Po 1. světové válce sloužil několik let jako utažský předák kampaně pro humanitární pomoc Arménii a Sýrii a jako zástupce státu Utah v organizaci International Housing Convention [Mezinárodní konvence pro zajištění ubytování], jejímž cílem bylo zajistit přístřeší pro ty, kteří během války přišli o střechu nad hlavou.²⁵

Předtím než byl George Albert povolán apoštolem, byl aktivní v politice a horlivě se účastnil kampaní, jež podporovaly kauzy a kandidáty, kteří podle jeho názoru mohli mít pro společnost určitý přínos. Když se pak stal generální autoritou, jeho účast v politice již nebyla tak velká, ale i nadále prosazoval to, v co věřil. V roce 1923 například pomáhal předložit Utažské státní legislativní radě zákon, který vedl k vybudování sanatoria pro nemocné tuberkulózou.²⁶

Důkazem soucitu, který měl starší Smith s druhými, je jeho působení ve funkci presidenta Společnosti pro pomoc nevidomým, kterou zastával v letech 1933 až 1949. Sám trpěl poškozením zraku, a proto zvlášť soucítil s těmi, kteří byli slepí. Dohlížel na vydání Knihy Mormonovy v Braillově písmu a založil program, který měl pomáhat slepým lidem naučit se číst Braillovo písmo a vyrovnat se se svým postižením. Díky svému úsilí získal oblibu u těch, kterým sloužil. Jedna členka Společnosti pro pomoc nevidomým vyjádřila své uznání prostřednictvím básně, kterou starší Smith dostal k 70. narozeninám:

George Albert se po většinu života netěšil nijak zvlášť dobrému zdraví. I když rád plaval, jezdil na koni a vykonával i jiné fyzické aktivity, měl chatrné zdraví a byl často zesláblý. Kromě chronických potíží s očima trpěl starší Smith v průběhu života také bolestmi žaludku a zad, neustálou únavou, srdečními potížemi a dalšími neduhy. Stres a napětí plynoucí z tolika jeho zodpovědností si také vybíraly svou daň, ale zpočátku nebyl ochoten zpomalit své rychlé tempo, aby si šetřil zdraví. V důsledku toho v letech 1909 až 1912 onemocněl tak vážně, že musel zůstat na lůžku a nemohl plnit své povinnosti v Kvoru Dvanácti. Pro staršího Smitha to byla velká zkouška, protože velmi toužil po tom, aby se vrátil do služby. Kvůli úmrtí jeho otce v roce 1911 a závažnému chřipkovému onemocnění, které postihlo jeho manželku, se jeho uzdravování ještě více zkomplikovalo.

O mnoho let později vyprávěl o zážitku, který se mu během oné doby přihodil:

„Před mnoha lety jsem byl vážně nemocný. Ve skutečnosti si myslím, že všichni, kromě mé ženy, to se mnou již vzdali. … Byl jsem tak zesláblý, že jsem se stěží dokázal pohnout. Pouhé otočení se v posteli mi trvalo dlouho a bylo nesmírně vyčerpávající.

Jednoho dne jsem za těchto podmínek ztratil vědomí a zdálo se mi, že jsem přešel na onen svět. Stál jsem zády k velkému a krásnému jezeru a čelem k velkému lesu. Nikdo nebyl na dohled a na jezeře nebyl žádný člun ani žádný jiný viditelný prostředek, který by naznačoval, jak jsem se tam dostal. Uvědomil jsem si, nebo se mi přinejmenším zdálo, že si uvědomuji, že jsem dokončil svou práci ve smrtelnosti a vrátil jsem se domů. …

Začal jsem pátrat a brzy jsem mezi stromy našel stezku, která, jak se zdálo, byla velmi málo používaná a která byla téměř zcela zarostlá trávou. Vydal jsem se po stezce a po nějaké době, když jsem v lese ušel dosti značnou vzdálenost, jsem spatřil muže, který šel proti mně. Viděl jsem, že to je velmi statný muž, a přidal jsem do kroku, abych se s ním setkal, protože jsem v něm poznal svého dědečka [George A. Smitha]. Ve smrtelnosti vážil přes sto třicet kilogramů, takže si dokážete představit, že to byl statný muž. Vzpomínám si, jak jsem byl šťastný, když jsem ho viděl přicházet. Dostal jsem po něm jméno a vždy jsem na to byl hrdý.

Obrázek

Fotografie George A. Smitha

Když byl dědeček pár kroků ode mě, zastavil se. To pro mě bylo výzvou, abych se také zastavil. Pak – a rád bych, aby na toto chlapci, dívky a mladí lidé nikdy nezapomněli – se na mě velmi soustředěně zadíval a řekl:

‚Rád bych věděl, jak jsi naložil s mým jménem.‘

Vše, co jsem kdy udělal, mi proběhlo před očima jako pohyblivé obrázky na promítacím plátně – vše, co jsem kdy udělal. Tato živá rekapitulace se odvíjela až do oné chvíle, kdy jsem tam stál. Před očima mi proběhl celý můj život. Usmál jsem se na dědečka a řekl jsem:

‚Nikdy jsem s tvým jménem neudělal nic, za co by ses musel stydět.‘

Dědeček vykročil a objal mě, a já jsem si přitom začal znovu uvědomovat pozemské prostředí. Polštář jsem měl mokrý, jako kdyby ho někdo polil vodou – mokrý od slz vděčnosti, že jsem mohl bez studu odpovědět.

Mnohokrát jsem o tom přemýšlel a chtěl bych vám říci, že se snažím, víc než kdy předtím, o toto jméno dobře pečovat. A tak bych chtěl říci chlapcům a dívkám, mladým mužům a ženám, mládeži v Církvi i na celém světě: ctěte svého otce a svou matku. Mějte v úctě jméno, jehož jste nositeli.“²⁸

Staršímu Smithovi se nakonec začala vracet síla, a touto zkouškou prošel s obnoveným pocitem vděčnosti za své svědectví o pravdě. Během příští generální konference řekl Svatým: „V posledních letech jsem procházel údolím stínu smrti a ocitl jsem se tak blízko druhé strany, že jsem si jist, že [bez] zvláštního požehnání od Nebeského Otce bych zde nemohl zůstat. Ani na okamžik ale toto svědectví, kterým mi Nebeský Otec požehnal, nepohaslo. Čím více jsem se přibližoval oné druhé straně, tím větší jsem měl jistotu, že evangelium je pravdivé. Nyní, když byl můj život ušetřen, s radostí vydávám svědectví o tom, že vím, že evangelium je pravdivé, a z hloubi duše děkuji Nebeskému Otci za to, že mi to zjevil.“²⁹

Různé tělesné neduhy i další protivenství sužovaly staršího Smitha i v dalších letech. Možná nejtěžší zkouška přišla v letech 1932 až 1937, kdy jeho žena Lucy trpěla artritidou a neuralgií. Měla velké bolesti a v roce 1937 již vyžadovala téměř soustavnou péči. Srdeční záchvat v dubnu 1937 ji pak téměř připravil o život, a po něm zůstala ještě zesláblejší než dříve.

Ačkoli si starší Smith dělal o Lucy neustále starosti, nadále vykonával své povinnosti, jak jen nejlépe mohl. 5. listopadu 1937 mluvil na pohřbu svého přítele a když po svém proslovu usedl, kdosi mu podal lístek se vzkazem, že se má ihned vrátit domů. Později si do deníku napsal: „Odešel jsem ihned z kaple, ale než jsem dorazil domů, má drahá žena vydechla naposledy. Umírala, když jsem mluvil na pohřbu. Přišel jsem o oddanou pomocnici a bez ní se budu cítit osaměle.“

Lucy a George Albert byli v době její smrti svoji něco málo přes 45 let. Lucy bylo 68 let. Ačkoli staršímu Smithovi jeho žena velmi scházela, věděl, že toto odloučení je jen dočasné, a toto poznání mu dodávalo sílu. „I když má rodina pociťuje velkou bolest,“ napsal, „utěšuje nás ujištění, že se s matkou znovu setkáme, pokud zůstaneme věrní. Byla to oddaná, nápomocná a ohleduplná manželka a matka. Posledních šest let tak či onak trpěla a jsem si jist, že je nyní šťastná se svou matkou a dalšími blízkými na onom světě. … Pán je nanejvýš laskavý a odňal od nás veškerý negativní pocit ze smrti, za což jsem nesmírně vděčný.“³⁰

V roce 1919 president Heber J. Grant, kterému byla nově vyjádřena podpora jako presidentovi Církve, povolal staršího Smitha, aby předsedal Evropské misii. V proslovu na generální konferenci, pouhých několik dní před odjezdem, starší Smith řekl:

„Rád bych vám řekl, bratři a sestry, že považuji za čest – ne, je to více než čest, považuji to za velmi veliké požehnání – že mne Pán pozvedl z oslabeného stavu, v němž jsem ještě nedávno byl, a vrátil mi zdraví do té míry, že bratří pocítili, že je možné, abych sloužil na misii v cizí zemi. …

… Příští středu se chystám nasednout na vlak, abych se dostal na pobřeží a pak přes oceán do misijního pole, do něhož jsem byl povolán. Děkuji Bohu za příležitost, že mohu jít. Jsem vděčný za to, že se mi do duše vštípilo poznání této pravdy.“³¹

V té době se Evropa dosud vzpamatovávala z 1. světové války, která skončila před pouhými několika měsíci. V důsledku války byl počet misionářů v Evropě velmi nízký, a jedním z úkolů staršího Smitha bylo tento počet zvýšit. Kvůli napjatým ekonomickým podmínkám v poválečné Evropě ale vládní představitelé nebyli ochotni vydávat potřebná víza. Situaci navíc zhoršovalo to, že mezi lidmi stále vládlo velké nepochopení a předsudky vůči Svatým posledních dnů. Starší Smith se setkal s řadou vládních představitelů a význačných osobností, aby způsob, kterým druzí na Církev pohlíželi, změnil. Když vysvětloval, jaký je účel misionářů v Evropě a na celém světě, často říkával: „Ponechejte si vše dobré, co máte, ponechejte si vše, co vám Bůh dal a co obohacuje váš život, a umožněte nám podělit se s vámi o něco, co rozhojní vaše štěstí a prohloubí vaši spokojenost.“³² Jeden misionář, který sloužil pod jeho vedením, řekl: „Díky svému mistrovskému a laskavému jednání si získal úctu a přátelství druhých a zajistil povolení pro misionáře, které nám bylo dříve odpíráno.“³³

Staršímu Smithovi se do konce jeho služby v roce 1921 podařilo zvýšit počet misionářů sloužících v Evropě a změnit některé mylné představy o Svatých posledních dnů. Také pro Církev získal přátele, s nimiž mnoho let poté udržoval kontakt prostřednictvím dopisů.

Starší Smith rád vyprávěl druhým o Církvi a o významných událostech z její historie. Během svého působení vynakládal velké úsilí, aby pomáhal zachovávat tuto historii tím, že nechával stavět památníky a i jiným způsobem nechával označovat místa, která byla z hlediska církevní historie nějak zajímavá. Jeden jeho spolupracovník napsal: „Byl přesvědčen, že když dokáže upoutat pozornost mladší generace na to, čeho dosáhli jejich předci, poskytne tím druhým významnou službu.“³⁴

Jako mladý apoštol se vydal do Palmyry ve státě New York a vyjednal jménem Církve zakoupení farmy Josepha Smitha st. Ve státě New York také navštívil jistého Plinyho Sextona, který vlastnil pahorek Kumora – místo, kde Joseph Smith získal zlaté desky. Pan Sexton nebyl ochoten prodat pozemek Církvi, přesto se však se starším Smithem spřátelil. Do určité míry i díky dobrému vztahu, který si starší Smith s panem Sextonem udržel, mohla nakonec Církev pozemek koupit a zasvětit na něm památník.

V roce 1930, kdy uplynulo sto let od zorganizování Církve, starší Smith pomohl založit sdružení Utah Pioneer Trails and Landmarks Association [Utažské pionýrské trasy a význačná místa] a byl zvolen jeho prvním presidentem. V průběhu následujících 20 let tato organizace rozmístila více než 100 památníků a pamětních desek, z nichž mnohé připomínají putování pionýrů do údolí Solného jezera. Starší Smith se podílel na zasvěcení většiny těchto památníků.³⁵

Když vysvětloval zájem Církve o historická místa, napsal: „Je zvykem stavět památníky jednotlivcům, abychom si na ně uchovali vzpomínky. Lidé stavějí památníky také proto, aby si natrvalo udrželi v paměti významné události. … Je mnoho zajímavých míst, na něž se zapomíná, a lidé mají pocit, že je žádoucí je nějakým řádným způsobem označit, aby tak obrátili pozornost těch, kteří přicházejí po nich, na tyto důležité události.“³⁶

Starší Smith, jehož jeden dědeček přišel do Utahu s ostatními pionýry, pociťoval hlubokou úctu k těmto prvním členům Církve, kteří toho kvůli své víře tolik obětovali. V jednom proslovu určeném Pomocnému sdružení se při vyprávění o putování pionýrů s ručními vozíky podělil o tento zážitek:

„Došli jsme na místo trasy, kde mnoho členů Martinovy výpravy s ručními vozíky přišlo o život. Našli jsme – jak nejpřesněji jsme byli schopni – místo, kde tábořili. Ti, kteří byli potomky členů oné výpravy, nám pak pomohli umístit tam pamětní desku. Pak jsme došli do údolí Rock Creek; tam jsme dočasnou pamětní desku umístili již vloni. V onom ročním období všude kolem rostly nádherné divoké květiny, všude bylo hodně divokých kosatců, a členové výpravy natrhali několik těchto květin a s láskou je položili na kamennou mohylu, kterou jsme vloni postavili. … Na onom místě bylo 15 členů této Církve pohřbeno v jednom hrobu – zemřeli hladem a kvůli nepřízni počasí.

Víte, jsou určité chvíle a určitá místa, kdy se zdá, že jsme svému Nebeskému Otci blíže. Když jsme seděli kolem táborového ohně v onom malém údolí Rock Creek, kde Willieho výpravu s ručními vozíky postihla pohroma – my, kteří jsme byli potomky pionýrů, těch, kteří šli přes pláně v letním horku i v zimním mrazu – vyprávěli jsme si o zážitcích svých předků. … Byl to krásný okamžik. Historie se opakovala, abychom se z ní poučili.

… Připadalo mi, že jsme se ocitli v přítomnosti těch, kteří obětovali vše, aby mohli mít požehnání evangelia. Připadalo nám, že pociťujeme přítomnost Páně.

Když jsme poté, co jsme prolili několik slz, odcházeli – neboť pochybuji, že v té skupině 30 až 40 lidí zůstalo nějaké oko suché – duch onoho malého shromáždění se dotkl našeho srdce a jedna laskavá sestra mě chytla za rameno a řekla: ‚Bratře Smithe, od nynějška budu lepší ženou.‘ Tato žena … je jednou z nejlepších žen, ale jsem přesvědčen, že si uvědomila – jako si to pravděpodobně uvědomila většina z nás, že v určitých maličkostech jsme nenaplňovali ony ideály, které jsme měli mít vštípené v duši. Lidé, kteří tam byli pohřbeni, neobětovali jen dny svého života, ale obětovali svůj vlastní život na důkaz své víry v božskost tohoto díla. …

Pokud budou členky této organizace [Pomocného sdružení] tak věrné jako ti, kteří leží pohřbeni na pláních a kteří čelili svým těžkostem s vírou v Pána, dosáhnete toho ještě více a vy i vaši blízcí obdrží přízeň milujícího Otce.“³⁷

Druhá světová válka skončila pouhých několik měsíců poté, co se George Albert Smith stal presidentem Církve. V jejím důsledku se tisíce lidí v Evropě ocitly bez domova a bez prostředků, a tak president Smith rychle zmobilizoval církevní zdroje sociální péče, aby jim byla poskytnuta pomoc. President Gordon B. Hinckley o tomto úsilí později řekl: „Byl jsem jedním z těch, kteří po večerech pracovali zde v Salt Lake City na Náměstí sociální péče a nakládali zboží na vagóny, které převážely potraviny do přístavu, a z přístavu se pak lodí dopravovaly přes moře. Během zasvěcení švýcarského chrámu [v roce 1955], kdy do chrámu přijelo mnoho Svatých z Německa, jsem některé z nich slyšel, jak se slzami, které jim stékaly po tváři, vyjadřovali vděčnost za tyto potraviny, které jim tehdy zachránily život.“⁴¹

President Smith si také uvědomoval, že lidé ve světě mají po tak zničující válce velké potřeby i v duchovní oblasti. V důsledku toho podnikl kroky nutné k reorganizování misií v zemích, v nichž byla kvůli válce přerušena misionářská práce, a povzbuzoval Svaté, aby se v osobním životě řídili evangeliem pokoje. „Nejlepším výrazem vděčnosti v této době,“ řekl krátce poté, co válka skončila, „je snažit se dělat vše, co je v našich silách, abychom do tohoto smutného světa vnesli štěstí, neboť jsme všichni dětmi našeho Otce a všichni máme závazek učinit tento svět šťastnějším místem díky tomu, že jsme v něm žili.

Projevujme laskavost a ohleduplnost vůči všem, kteří ji potřebují, nezapomínejme na ty, kteří jsou bez prostředků; a v době, kdy se radujeme z míru, nezapomínejme na ty, kteří obětovali své blízké v rámci ceny, která byla za mír zaplacena. …

Modlím se o to, aby se lidé obrátili k Bohu a byli poslušni Jeho cest, a tím ušetřili svět od dalšího konfliktu a zkázy. Modlím se o to, aby pokoj, který přichází jedině od Nebeského Otce, mohl přebývat v našem srdci a v domovech všech těch, kteří truchlí.“⁴²

President Smith se při každé příležitosti dál dělil o evangelium s druhými, a těchto příležitostí měl díky své nové funkci více. V květnu 1946 se president Smith stal prvním presidentem Církve, který navštívil Svaté v Mexiku. Kromě toho, že se setkal se členy Církve a promluvil na velké konferenci, také v Mexiku navštívil několik vysoce postavených činitelů a mluvil s nimi o znovuzřízeném evangeliu. Během setkání s mexickým presidentem Manuelem Camachem president Smith a ti, kteří ho doprovázeli, vysvětlili: „Přišli jsme vám a vašemu lidu předat jedno mimořádné poselství. Jsme zde, abychom vám řekli o vašich předcích a o znovuzřízeném evangeliu Ježíše Krista. … Máme knihu, která … vypráví o jednom význačném prorokovi, který se svou rodinou a s dalšími opustil 600 let před Kristem Jeruzalém, a doplul do … této úžasné americké země, která je známa jako ‚země zaslíbení, vyvolená nade všechny jiné země‘. Tato Kniha Mormonova také pojednává o návštěvě Ježíše Krista na tomto kontinentu a o tom, že zorganizoval svou Církev a vyvolil dvanáct učedníků.“

President Camacho, který se o Svatých posledních dnů žijících v jeho zemi vyjadřoval s úctou a s obdivem, se začal o Knihu Mormonovu velmi zajímat a zeptal se: „Bylo by možné získat výtisk Knihy Mormonovy? Dosud jsem o ní neslyšel.“ President Smith mu pak daroval v kůži vázaný výtisk ve španělštině, v němž byly na začátku vypsány zvlášť zajímavé pasáže. President Camacho prohlásil: „Přečtu si celou knihu, neboť má velký význam pro mě i pro můj lid.“⁴³

Jeden z nejvýznamnějších momentů šestiletého působení George Alberta Smitha jako presidenta Církve nastal v roce 1947, kdy Církev oslavovala sté výročí příchodu pionýrů do údolí Solného jezera. President Smith dohlížel na oslavy, které si získaly celonárodní pozornost a vyvrcholily zasvěcením památníku „Toto je to místo“ v Salt Lake City, poblíž místa, kde pionýři poprvé vstoupili do údolí. Již od roku 1930 byl president Smith zapojen do plánování pomníku na počest toho, čeho pionýři dosáhli, a jejich víry. Dbal však na to, aby pomník vzdával čest také prvním průzkumníkům, misionářům z jiných církví a významným indiánským vůdcům z oné doby.

Při zasvěcení památníku „Toto je to místo“ si George Q. Morris, který tehdy sloužil jako president Misie východních států, povšiml ducha dobré vůle, kterého přičítal snahám presidenta Smitha: „V zasvěcovací bohoslužbě se odráželo úsilí presidenta Smitha přispět k myšlence bratrství a tolerance. … Samotný památník vzdával formou sousoší – pokud možno formou individuálního portrétu – hold těm, kteří se něčím zasloužili v historii amerického západu ještě před mormonskými pionýry, bez ohledu na to, jaké byli rasy nebo náboženství. Když se připravoval program zasvěcovací bohoslužby, president Smith si přál, aby se jí kromě představitelů státu, kraje a města zúčastnili i zástupci hlavních náboženských skupin. A tak jako hlavní řečníci vystoupili katolický kněz, protestantský biskup, židovský rabín a představitelé Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Jeden návštěvník z východního pobřeží Spojených států po programu poznamenal: ‚Dnes jsem znovu prožil duchovní křest. To, co jsem viděl, by se nemohlo stát nikde jinde na světě. Duch tolerance, který se zde dnes vznášel, byl úžasný.‘“⁴⁴

Ačkoli 18metrový památník vypadal působivě, president Smith učil, že nejlepším způsobem, jak vzdávat hold pionýrům, je následovat jejich příklad víry a oddanosti. V modlitbě při zasvěcení památníku řekl: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, … dnes ráno stojíme v Tvé přítomnosti na tomto poklidném svahu a hledíme na velkolepý památník, který byl postaven na počest Tvých synů a dcer a na počest jejich oddanosti. … Modlíme se o to, abychom byli požehnáni tímtéž duchem, kterým se vyznačovali tito vírou naplnění lidé, kteří věřili v Tebe a v Tvého Milovaného Syna a kteří přišli do tohoto údolí, protože si přáli zde žít a uctívat Tě. Modlíme se o to, aby tento duch uctívání a vděčnosti mohl i nadále přebývat v našem srdci.“⁴⁵

Navzdory svému pokročilému věku byl president Smith schopen po většinu doby svého předsednictví zvládat své zodpovědnosti bez fyzických obtíží, které ho v minulosti omezovaly. V článku vydaném v dubnu 1950, nedlouho před jeho 80. narozeninami, se president Smith ohlédl za svým životem a poznamenal, jak mu Bůh pomáhal a žehnal:

„Za těchto osmdesát let jsem v zájmu evangelia Ježíše Krista po světě nacestoval téměř dva miliony kilometrů. Byl jsem v mnoha končinách, v mnoha zemích a v mnoha národech, a již od dětství jsou ke mně lidé – členové Církve i nečlenové – laskaví a pomáhají mi. Ať jsem šel kamkoli, setkal jsem se s ušlechtilými muži a ženami. …

… Když pomyslím na to, že tak slabý a křehký člověk, jako jsem já, byl povolán vedoucím této úžasné Církve, uvědomuji si, jak moc potřebuji pomoc. Vděčně uznávám pomoc od svého Otce v nebi a jsem vděčný za povzbuzení a přátelství, kterého se mi v životě dostalo od mnoha vynikajících mužů a žen, které lze na světě najít, ať již doma nebo v zahraničí.“

A pokračoval tím, že vyjádřil lásku k lidem, kterým tolik let sloužil:

„Je vskutku požehnáním setkávat se s takovými lidmi a využívám této příležitosti k tomu, abych z hloubi duše poděkoval vám všem za laskavost, kterou mi projevujete, a také využívám této příležitosti k tomu, abych vám všem řekl toto: nikdy nepochopíte, jak moc vás mám rád. Nemám slov, kterými bych to dokázal vyjádřit. A chci mít tytéž pocity vůči každému synovi a každé dceři Nebeského Otce.

Žiji již dlouho, v porovnání s průměrným věkem lidí, a měl jsem šťastný život. V přirozeném běhu událostí neuplyne mnoho let, než obdržím své povolání k odchodu na druhou stranu. Těším se na ten okamžik s radostným očekáváním. Po osmdesáti letech ve smrtelnosti, poté, co jsem cestoval do mnoha částí světa, co jsem se setkal s mnoha význačnými a dobrými muži a ženami, vám vydávám svědectví, že dnes vím lépe, než jsem kdy dříve věděl, že Bůh žije; že Ježíš je Kristus; že Joseph Smith byl prorok žijícího Boha a že Církev, kterou zorganizoval pod vedením Nebeského Otce, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, … funguje díky moci a pravomoci téhož kněžství, které Petr, Jakub a Jan předali Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu. Toto vím, stejně jako vím to, že žiji, a uvědomuji si, že vydávat vám toto svědectví je velmi závažná záležitost a že za toto a za všechno ostatní, čemu jsem učil ve jménu Nebeského Otce, mě On povolá k zodpovědnosti. … S láskou a s laskavostí, kterou v srdci ke všem pociťuji, vydávám toto svědectví ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána.“⁴⁶

O rok později, 4. dubna 1951, v den svých 81. narozenin, George Albert Smith pokojně zemřel ve svém domě. Jeho syn a dcery byli v té době po jeho boku u jeho lůžka.