Koho Pán povolává, toho uschopňuje

Žijeme ve spletitém světě a všude kolem probíhají konflikty. Politické intriky ničí stabilitu národů, despotové si uzurpují moc a zdá se, jako by různé společenské vrstvy byly soustavně pošlapávány, zbavovány příležitostí a ponechávány v dojmu, že selhávají. …

Můžeme mnohé změnit. Když budeme způsobilí přijímat pomoc od Pána, budeme moci posilovat chlapce [a dívky]. Budeme moci napravovat muže [a ženy]. Budeme v Jeho svaté službě schopni uskutečňovat zázraky. Máme neomezené možnosti.

Ačkoli se zmíněný úkol zdá velký, posiluje nás tato pravda: „Tou největší silou v dnešním světě je moc Boží, která působí prostřednictvím člověka.“ Jsme-li v Pánově službě, máme nárok na Jeho pomoc. Ona božská pomoc je samozřejmě podmíněna naší způsobilostí. Abychom se mohli bezpečně plavit po mořích smrtelnosti a abychom mohli naplňovat poslání zachraňovat lidi, potřebujeme vedení onoho věčného námořníka – samotného velkého Jehovy. Prosebně upíráme zrak vzhůru, abychom obdrželi nebeskou pomoc.²

Nemodlete se o úkoly, které odpovídají vašim schopnostem, ale modlete se o schopnosti, které odpovídají vašim úkolům. Pak nebude splnění vašich úkolů představovat zázrak, ale oním zázrakem budete vy [sami].³

Všude tam, kde se zvelebují… povolání, jsou vidět zázraky. Když víra nahradí pochyby, když nesobecká služba odstraní sobecké snažení, moc Boží uskuteční Jeho záměry.⁴

Koho Pán povolává, toho uschopňuje. … Když se s neochvějnou vírou snažíme plnit povinnosti, jež nám byly uloženy, když při plnění zodpovědností usilujeme o inspiraci Všemohoucího, můžeme dokázat zázraky.⁵

Když jsem byl jáhnem, měl jsem rád baseball. Vlastně ho mám rád stále. … Spolu s přáteli jsme hrávali baseball v úzké uličce za domy, kde jsme bydleli. Hrací pole bylo stísněné, ale stačilo – za předpokladu, že jste odpalovali přímo do středu pole. Když jste však odpálili míč napravo od středu, následovala katastrofa. Bydlela tam paní Shinasová, která z okna v kuchyni sledovala, jak hrajeme, a jakmile se míček skutálel na její verandu, její velký pes pro něj doběhl, a když otevřela dveře, tak jí ho předal. Paní Shinasová se pak vrátila do domu a přidala míček k mnoha dalším, které zkonfiskovala již dříve. Byla naší bohyní pomsty, ničitelkou naší zábavy – samotnou kletbou našeho života. Nikdo z nás o paní Shinasové neřekl nic dobrého, zato jsme toho o ní říkali mnoho ošklivého. Nikdo z nás by s ní nepromluvil a ona zas nikdy nepromluvila s námi. Jednu nohu měla ztuhlou, kvůli které se jí špatně chodilo a která jí musela působit velkou bolest. Neměli s manželem žádné děti, žili v ústraní a z domu vycházeli jen zřídkakdy.

Tato soukromá válka pokračovala nějaký čas – asi dva roky – a poté zimní led rozmrazila inspirovaná obleva a vnesla do této bezvýchodné situace jaro laskavých pocitů.

Jednoho večera, když jsem plnil svůj každodenní úkol kropit trávník před naším domem a držel jsem trysku hadice v ruce, jak bylo tehdy zvykem, jsem si všiml, že trávník paní Shinasové je suchý a začíná hnědnout. Skutečně nevím, … co mě to napadlo, ale zdržel jsem se o pár minut déle a pokropil jsem hadicí i její trávník. To jsem dělal celé léto, a když přišel podzim, čistil jsem její trávník, stejně jako ten náš, od listí, které jsem kupil na okraji ulice, aby se mohlo odvézt. Celé léto jsem paní Shinasovou neviděl. My chlapci jsme už dávno přestali hrát baseball v uličce. Došly nám míčky a neměli jsme peníze na nákup dalších.

Jednou navečer otevřela paní Shinasová přední dveře a pokynula mi, abych přeskočil nízký plot a přišel k ní na verandu. Což jsem udělal. Když jsem k ní došel, pozvala mě do obývacího pokoje, kde mě požádala, abych se posadil do pohodlného křesla. Pohostila mě sušenkami a mlékem. Pak odešla do kuchyně a vrátila se s velkou krabicí plnou baseballových a softbalových míčků, které představovaly několik let jejího konfiskačního úsilí. Tuto plnou krabici mně předala. Poklad se však spíše než v tomto daru nacházel v jejích slovech. Poprvé jsem spatřil, jak se na tváři paní Shinasové objevil úsměv, a ona řekla: „Tommy, chci, aby sis tyto míčky vzal, a chci ti poděkovat za to, že jsi ke mně laskavý.“ I já jsem jí řekl, že jsem jí velmi vděčný, a odešel jsem z jejího domu jako lepší chlapec, než jaký jsem tam vešel. Už jsme nebyli nepřátelé. Nyní jsme byli přátelé.⁶

Jako mladý muž jsem byl povolán, abych sloužil jako biskup v jednom velkém sboru v Salt Lake City. Rozsah povinností v tomto povolání byl omračující a zodpovědnost, která je s ním spojena, mi naháněla hrůzu. Zahanboval mě pocit, že na to nebudu stačit. Ale můj Nebeský Otec mě nenechal bloudit v temnotě a tichu, bez pokynů či inspirace. Svým vlastním způsobem mi odhaloval ponaučení, která si přál, abych získal.

Jednou pozdě večer mi zazvonil telefon. Hlas, který se v něm ozval, mi řekl: „Biskupe Monsone, tady je nemocnice. Kathleen McKeeová, členka vaší kongregace, právě zemřela. Naše záznamy říkají, že nemá žádné blízké příbuzné, ale jako ten, kdo má být vyrozuměn v případě jejího úmrtí, jste uveden vy. Mohl byste do nemocnice přijet hned teď?“

Jakmile jsem tam dorazil, předali mi zalepenou obálku, v níž byl klíč od skromného bytu, ve kterém Kathleen McKeeová žila. Jakožto bezdětná třiasedmdesátiletá vdova se těšila jen málo požitkům, které život může přinášet, a vlastnila stěží dostatek toho, co je k němu nezbytné. Na sklonku života se stala členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Byla tichá a zdrženlivá, a tak toho o svém životě příliš mnoho neprozradila.

Ještě ten večer jsem vstoupil do jejího uklizeného suterénního bytu, rozsvítil světlo a během chvilky jsem našel dopis, který Kathleen McKeeová napsala vlastní rukou nesmírně úhledným písmem. Ležel popsanou stranou nahoru na malém stolku a stálo v něm:

„Biskupe Monsone,

domnívám se, že se z nemocnice už nevrátím. V zásuvce prádelníku je pojistná smlouva na nevelkou částku, která pokryje výdaje za pohřeb. Nábytek můžete věnovat sousedům.

V kuchyni jsou moji tři drahocenní kanárci. Dva z nich jsou nádherní, zlatožlutí a dokonale vybarvení. Na jejich klecích jsou poznamenána jména přátel, kteří je mají dostat. Ve třetí kleci je ‚Billie‘. Je to můj oblíbenec. Vypadá to, že je trošku zakrslý, a jeho žluté zbarvení kazí šeď na křídlech. Poskytnete mu se svou rodinou domov? Není nejhezčí, ale nejlépe zpívá.“

V následujících dnech jsem se o Kathleen McKeeové dozvěděl mnohem více. Spřátelila se s mnoha potřebnými sousedy. Téměř denně dodávala dobrou náladu a útěchu jednomu invalidovi, který bydlel ve stejné ulici. Vskutku rozjasnila každý život, kterého se dotkla. Kathleen McKeeová byla ve velké míře jako „Billie“, její žlutý kanárek s šedí na křídlech, kterého si tolik vážila. Nebyla požehnána krásou, nedostala do vínku eleganci, a nebyla poctěna ani potomstvem. A přesto její píseň pomáhala druhým, aby ochotněji nesli svá břemena a zdatněji brali na svá bedra úkoly, které jim byly určeny. …

Obrázek

žlutý kanárek s šedí na křídlech

Svět je plný žlutých kanárků s šedí na křídlech. Je škoda, že jen tak málo z nich se naučilo zpívat. Možná jim v uších nezazněla žádná jasná melodie vhodného příkladu, ani se jim nevepsala do srdce.

Někteří z nich jsou mladí lidé, kteří nevědí, kdo jsou, kým se mohou stát, a dokonce ani to, kým se stát chtějí. Mají obavy, ale nevědí z čeho. Zlobí se, ale nevědí na koho. Mají pocit, že je druzí odmítají, ale nevědí proč. To jediné, co si přejí, je být někdo.

Jiní jsou shrbení věkem, obtíženi starostmi nebo naplněni pochybnostmi – a vedou život daleko pod úrovní svých schopností. …

Chceme-li vést úžasný život, musíme si vypěstovat schopnost čelit nesnázím s odvahou, zklamáním s veselou myslí a vítězstvím s pokorou. Ptáte se: „Jak lze těchto cílů dosáhnout?“ Odpovídám: „Tím, že získáme pravdivý náhled na to, kým doopravdy jsme!“ Jsme synové a dcery žijícího Boha, k Jehož obrazu jsme byli stvořeni. Zamyslete se nad onou pravdou: „Stvořeni k obrazu Božímu.“ Nemůžeme upřímně zastávat toto přesvědčení, aniž bychom hluboce a nově vnímali sílu a moc, a to samotnou sílu žít v souladu s přikázáními Božími a moc odolávat Satanovým pokušením. …

Vykupitel si vybíral nedokonalé lidi, aby učili cestě k dokonalosti. Vybíral si je[, zatímco působil na zemi]. A vybírá si je i nyní – dokonce i žluté kanárky s šedí na křídlech.

Povolává vás i mě, abychom Mu zde na zemi sloužili, a ukládá nám úkoly, které si přeje, abychom splnili. Máme se tomu věnovat s naprostou oddaností.⁷

Náš Pán a Spasitel řekl: „Poď, následuj mne.“ [Lukáš 18:22.] Když přijmeme Jeho výzvu a budeme kráčet v Jeho stopách, bude řídit naše stezky.

V dubnu 2000 jsem takové vedení pocítil. Zavolala mi Rosa Salas Giffordová, žena, kterou jsem neznal. Vysvětlila mi, že ji na několik měsíců přijeli navštívit rodiče z Kostariky a že právě před týdnem byla jejímu otci Bernardu Agustu Salasovi zjištěna rakovina jater. Uvedla, že lékaři rodinu informovali, že otec bude žít jen několik dnů. Vysvětlila mi, že její otec si velice přeje se před smrtí se mnou setkat. A tak mi nadiktovala adresu a požádala mě, abych přišel k nim domů v Salt Lake City a sešel se s jejím otcem.

Kvůli schůzkám a povinnostem jsem kancelář opouštěl dost pozdě. Ale pocítil jsem nabádání, že místo toho, abych jel rovnou domů, mám jet dále na jih a navštívit bratra Salase ještě ten večer. S adresou v ruce jsem se snažil najít jejich dům. Byl poměrně silný provoz a stmívalo se, a tak jsem místo, kde měla být odbočka k domu, přejel. Nic jsem neviděl. Ale já se jen tak nevzdávám. Objel jsem blok a dostal se zpátky. Stále nic. Zkusil jsem to ještě jednou, ale ani náznak nějaké cesty. Začal jsem mít pocit, že by bylo ospravedlnitelné, kdybych zamířil domů. Vynaložil jsem hrdinné úsilí, ale ten dům se mi najít nepodařilo. Namísto toho, abych to vzdal, jsem pronesl tichou modlitbu o pomoc. Obdržel jsem inspiraci, že mám k danému místu přijet z druhé strany. Ujel jsem určitou vzdálenost a otočil jsem auto, abych nyní byl na druhé straně ulice. V tomto směru byl provoz mnohem slabší. Když jsem se znovu blížil k onomu místu, ve slabém osvětlení jsem spatřil poraženou ceduli se jménem ulice – cedule ležela na boku na okraji silnice – a téměř neviditelnou, plevelem zarostlou cestu k malému činžovnímu domu a k osamocenému domku, který byl trochu dál od hlavní ulice. Když jsem přijížděl k těmto budovám, zamávala na mě malá holčička v bílých šatech, a já jsem věděl, že jsem onu rodinu našel.

Uvedli mě do domu a potom do místnosti, kde ležel bratr Salas. U postele byly tři dcery a zeť a také sestra Salasová. …

Po opakovaném oslovení otevřel bratr Salas oči, a když jsem ho vzal za ruku, objevil se mu na tváři náznak úsměvu. Řekl jsem: „Přijel jsem, abych se s vámi setkal.“ Oba jsme měli v očích slzy.

Zeptal jsem se, zda by si bratr Salas přál požehnání, a členové rodiny jednomyslně souhlasili. A protože jeho zeť nebyl nositelem kněžství, udělil jsem bratru Salasovi kněžské požehnání sám. Zdálo se, že slova pod vedením Ducha Páně volně plynou. Uvedl jsem i Spasitelova slova, která se nacházejí v Nauce a smlouvách, oddíl 84, verš 88: „Půjdu před tváří vaší. Já budu na pravici vaší a na levici vaší a Duch můj bude v srdci vašem a andělé moji kolem vás, aby vás podpírali.“ Po požehnání jsem pronesl několik slov útěchy k zarmouceným členům rodiny. Vyslovoval jsem pečlivě, aby mé angličtině rozuměli. A potom jsem jim svou nedokonalou španělštinou sdělil, že je mám rád a že jim Nebeský Otec požehná. …

Po dojemném rozloučení mě doprovodili k autu. Když jsem jel domů, přemítal jsem o zvláštním duchu, kterého jsme pociťovali. Pociťoval jsem – stejně jako mnohokrát předtím – vděčnost za to, že Nebeský Otec mým prostřednictvím zodpověděl modlitbu jiného člověka. … Kéž jsme vždy v Pánově službě, abychom měli vždy nárok na Pánovu pomoc.⁸

Žádný pocit nepředčí ten, který nás zaplaví, jakmile si uvědomíme, že jsme byli v Pánově službě a že nám Pán umožnil, abychom pomohli naplnit Jeho záměry.⁹

Svět potřebuje naši pomoc. Děláme vše, co máme? Pamatujeme na slova presidenta Johna Taylora: „Pokud nebudete zvelebovat svá povolání, Bůh vás povolá k zodpovědnosti za ty, které jste mohli spasit, kdybyste konali svou povinnost“? Jsou lidé, kterým je potřeba pomoci postavit se pevně na nohy, které je potřeba vzít za ruku, dodat odvahu jejich mysli, inspirovat jejich srdce a spasit jejich duši. Čekají vás požehnání věčnosti. Máte výsadu nebýt… diváci, ale… účastníci. Věnujme pozornost inspirativní připomínce v Jakubově epištole: „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe.“ [Jakub 1:22.]¹⁰

Obrázek

třída Primárek

Co to znamená zvelebovat povolání? Znamená to rozšiřovat jeho vážnost a význam, činit ho úctyhodným a chvályhodným…, rozšiřovat ho a posilovat, dovolovat světlu nebes, aby zářilo jeho prostřednictvím. … A jak se povolání zvelebuje? Jednoduše prostřednictvím vykonávání služby, která k němu přísluší.¹¹

[Náš Otec] vás nepovolal, … abyste budovali sami, bez vedení, a spoléhali se při tom na štěstí. Naopak – zná vaše dovednosti, uvědomuje si vaši oddanost a promění vaše domnělé nedostatky ve zjevné silné stránky. Nestaňte se obětí pokušení, které chytilo do pasti Lamana a Lemuela. Píše se, že když dostali onen velkolepý úkol získat Labanovy desky, reptali a tvrdili, že to, co jim bylo nařízeno vykonat, je těžké. A tak přišli o svou příležitost a o svou odměnu. Kéž máte spíše takový postoj jako jejich bratr Nefi: „Půjdu a učiním věci, které přikázal Pán.“ (1. Nefi 3:5–7.)¹²

Kdyby si někdo myslel, že je příliš slabý na to, aby změnil pokračující sestupný směr svého života, nebo kdyby se někomu kvůli největšímu ze strachů – strachu z neúspěchu – nedařilo rozhodnout, že si povede lépe, neexistuje větší útěcha a ujištění než tato Pánova slova: „Milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří; neboť pokoří-li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“ [Eter 12:27.]

Prostřednictvím pokorné modlitby, usilovné přípravy a věrné služby můžeme uspět ve svých posvátných povoláních.¹³

President Harold B. Lee se mnou jednoho dne hovořil o těch, kteří trpí pocitem vlastní nedostatečnosti a kteří pociťují obavy, když v Církvi přijímají nějaké pověření. Radil: „Pamatujte na to, že koho Pán povolává, toho uschopňuje.“ …

My všichni můžeme ve vzájemné jednotě získat nárok na to, aby nás náš Nebeský Otec vedl, zatímco se budeme věnovat vlastním povoláním. Jsme zapojeni do díla Pána Ježíše Krista. My, podobně jako ti za starých dob, jsme přijali Jeho povolání. Jsme v Jeho službě. … Kéž si neustále připomínáme pravdu, která zní: „Kdo ctí Boha, toho ctí Bůh.“ [Viz 1. Samuelova 2:30.]¹⁴

• President Monson zdůrazňoval, že „koho Pán povolává, toho uschopňuje“ (oddíl 1). Co to podle vás znamená? Jaké zkušenosti dokládají, že Pán vám bude pomáhat, pokud to budete v Jeho službě potřebovat?

• Projděte si v oddíle 2 znovu příběh o paní Shinasové. Kdy vám v životě požehnala nějaká neočekávaná příležitost ke službě? Jaký vliv má služba druhým na to, jaké pocity k nim chováte? Kdy jste byli svědky toho, jak služba obměkčila něčí srdce?

• Projděte si v oddíle 3 znovu příběh o Kathleen McKeeové. Čemu nás tento příběh učí o službě druhým? Jak jste byli požehnáni tím, že jste sloužili druhým i v okamžicích, kdy byla vaše vlastní břemena těžká?

• President Monson vyjádřil vděčnost za to, že jeho prostřednictvím zodpověděl Nebeský Otec modlitbu někoho jiného (viz oddíl 4). Jak se můžeme připravit na to, aby Nebeský Otec mohl odpovídat na modlitby druhých lidí naším prostřednictvím?

• Co to znamená zvelebovat povolání? (Viz oddíl 5.) Kdy jste byli požehnáni někým, kdo zveleboval nějaké povolání? Kdy jste pocítili, jak Nebeský Otec zvelebuje vaše úsilí v určitém povolání?

Jan 5:30; Skutkové 10:19–35; Mosiáš 2:17; Nauka a smlouvy 4:2–7; 24:7–12; 64:29, 33–34; 88:78–80

„Když studujete, věnujte pečlivou pozornost myšlenkám, které vás napadají, a pocitům, které vám vstupují do srdce.“ (Kažte evangelium mé [2004], 18.) Zvažte možnost zaznamenávat si dojmy, které vám vstupují do mysli, i když se zdá, že nemají nic společného se slovy, která právě čtete. Je možné, že se jedná právě o to, čemu si Pán přeje, abyste se naučili.