Portréty víry
Amanda Jiriová
Kapské Město, Jihoafrická republika
Když se Amanda začala v letech dospívání potýkat s těžkostmi, hledala nové zážitky a odpadla od Církve. Po několika letech pociťovala prázdnotu. Hledání štěstí začalo jednou důležitou otázkou.
Cody Bell, fotograf
Naše rodina se dala pokřtít v roce 1993. O několik let později se rodiče rozvedli a moji tři sourozenci postupně od Církve odpadli. V roce 1998, když jsem byla v 11. třídě, jsem přestala chodit do Církve i já.
Řekla jsem si, že chci zažít něco nového a podívat se i do jiných církví. Několikrát mně různí přátelé nabídli, abych zašla do jejich církve, ale nechodila jsem moc často. Ne kvůli tomu, že bych pociťovala nějakou vazbu na Církev. Z nějakého důvodu mi do toho zkrátka vždy něco přišlo. Buď jsem se včas neprobudila, nebo jsem měla jiné plány, nebo jsem se na něco vymluvila.
Byla jsem neaktivní asi osm let. Během této doby jsem se stýkala s nesprávnými přáteli. Maminka onemocněla nevyléčitelnou nemocí a mě to hodně trápilo. Pociťovala jsem v nitru prázdnotu. Začala jsem si říkat: „Kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná?“
Pokud byste se na můj život podívali zvnějšku, nejspíš byste si pomysleli: „Vždyť si žije naprosto skvěle!“ Měla jsem kolem sebe lidi, kteří byli oblíbení, a mohlo se zdát, že mám pěkný život. Ale přesto jsem se cítila prázdná a nenaplněná.
Pak jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem byla v Mladých ženách. A uvědomila jsem si, že právě tehdy jsem se naposledy cítila opravdu šťastná. Následující neděli jsem se rozhodla vrátit na shromáždění. Setkala jsem se s presidentem odbočky a zahájila svou cestu pokání.
Zanedlouho jsem byla povolána pracovat s Mladými ženami. Když jsme odříkávaly téma Mladých žen, okamžitě jsem si ho vybavila! Pokaždé, když dnes odříkávám toto téma, získávám potvrzení, že právě tato Církev je místem, kam patřím.