Pohlédněte a žijte

Vychovával mě otec, který byl hrdý na to, že se osobně stará o údržbu automobilů v naší rodině. Učil nás, jak automobil funguje, a tak jsem věděl, že dobrá baterie se během jízdy jen tak nevybije – ledaže nastane problém s alternátorem. Alternátor je elektrický generátor, který přeměňuje mechanickou energii v energii elektrickou. Využívá pohybové energie běžícího motoru, aby vytvořil magnetickou energii, která se přeměňuje v elektrický proud, a ten baterii neustále dobíjí. To umožňuje světlům, rádiu, klimatizaci a dalším elektrickým zařízením fungovat bez výpadků. Alternátor také udržuje motor v chodu.

A teď se zkrátka alternátor v mém autě nějak pokazil. Abych mohl pokračovat v cestě, bylo zapotřebí ho opravit nebo vyměnit.

V době, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony, bylo jedinou možností jít dál pěšky. Nakonec mi kdosi zastavil a odvezl mě do nejbližšího města. Z telefonní budky jsem si zavolal odtahovou službu. Hodinovou cestu zpátky k autu jsem strávil v kabině s řidičem. A pak znovu, když táhl mé auto zpátky do onoho městečka. Nakonec, čtyři hodiny poté, co jsem poprvé vystoupil z auta, jsem zase seděl uvnitř a přespal před autoopravnou, dokud neotevřela.

Když dorazil vedoucí autoopravny, zasmál se představě, že by u nich v městečku měli součástku, kterou jsem potřeboval. Mohl by ji objednat, ale dorazila by až za dva nebo tři dny. Ale pak se nade mnou slitoval. Řekl mi, že mi může dát autobaterii asi na tři hodiny na nabíječku. V baterii by pak mohlo být dost energie na to, abych autem dojel do dalšího města. Možná, že tam budou mít součástku, kterou potřebuji.

S nabitou autobaterií jsem se vydal na cestu a nezapínal jsem nic, co by mohlo zbytečně spotřebovávat drahocennou elektřinu. Zvládl jsem dojet do dalšího města, ale potřebnou součástku neměli ani tam. A situace se opakovala – tříhodinové nabíjení autobaterie a dvouhodinová jízda od jednoho města k druhému. Poté, co jsem se všude po cestě setkával s laskavými lidmi, jsem nakonec vjel na příjezdovou cestu u domu svých rodičů – vyčerpán po 30hodinové cestě, ale v bezpečí domova.

Má jízda je v jistém smyslu podobná putování Izraelitů pustinou ve starozákonních dobách. Izraelité se 40 let nepřetržitě živili pokrmem z nebe, který nazývali mannou. (Viz Exodus, 16. kapitola, a Numeri, 11. kapitola.)

Obrázek

gathering of manna

Sbírání manny, James Tissot

Podobně i my v dnešní době potřebujeme pokrm z nebe – duchovní stravu. Naštěstí si můžeme vytvořit jakýsi „duchovní alternátor“, který bude vytvářet „duchovní mannu“, kterou potřebujeme. Naše duchovní potřeby se naplňují tím, že si udržujeme vztah s naším Otcem v nebi a Jeho Synem, Ježíšem Kristem, a tak podobně jako se Izraelité každý den věnovali sbírání fyzické manny, my dnes musíme sbírat mannu duchovní – skrze modlitbu, studium evangelia a snahu udržet si stálé společenství Ducha Svatého.

Izraelity nakonec sbírání fyzické manny unavilo a „napadla [je] žádost náramná“ po tom, co opustili. (Numeri 11:4.) Pokud dopustíme, abychom se unavili sbíráním duchovní manny, může se stát, že zatoužíme po tom, co není v našem nejlepším duchovním zájmu. Podobně jako frustrovaní Izraelité se i my vystavujeme nebezpečí, že ztratíme ze zřetele svůj původní cíl – dorazit do zaslíbené země. Mohlo by se stát, že si dokonce budeme přát, abychom svůj „Egypt“ nikdy neopustili. (Viz Numeri 11:5–6.) Nakonec náš duchovní alternátor přestává vytvářet energii, a my nemůžeme jet dál. A zjišťujeme, že jsme uvázli, že hladovíme a toužíme po záchraně.

President Spencer W. Kimball (1895–1985) učil: „Někdy se zdá, že písma považujeme až příliš za samozřejmost, protože plně nedoceňujeme, jak výjimečné je písma vlastnit a jak požehnáni jsme díky tomu, že je máme. Patrně jsme v rámci toho, co na tomto světě zažíváme, natolik zpohodlněli a tak jsme si zvykli na to, že se mezi námi vyučuje evangeliu, že je pro nás těžko představitelné, že by tomu kdy mohlo být jinak.“¹

Nikdy bychom neměli brát na lehkou váhu potřebu neustálého studia písem, modlitby a poslušnosti, protože toto nám pomáhá udržovat si společenství Ducha Svatého. Pokud v životě zanedbáváme činnosti, které nás po duchovní stránce nabíjejí, pokud nás začnou nudit nebo je vykonáváme jen ze zvyku, pak náš duchovní alternátor plně nefunguje. A my se můžeme pomalu duchovně vybíjet – možná tak pozvolna, že si toho stěží všimneme. V takovém případě je jedinou možností, jak se zotavit, obrátit se k Ježíši Kristu a činit pokání. Skrze Usmíření Ježíše Krista a upřímné pokání je možné vše obnovit.

Když si Izraelité stěžovali, přestali být vděčni za požehnání v podobě výživy. Jako trest „dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteříž jej štípali, tak že množství lidu zemřelo z Izraele“. (Numeri 21:6.)

Nakonec „přišel lid k Mojžíšovi a řekli: Zhřešili jsme nebo jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modl se Hospodinu, ať odejme od nás ty hady. I modlil se Mojžíš za lid.

I řekl Hospodin Mojžíšovi: Udělej sobě hada podobného těm ohnivým, a vyzdvihni jej na sochu; a každý ušťknutý, když pohledí na něj, živ bude.

I udělal Mojžíš hada měděného, a vyzdvihl jej na sochu; a stalo se, když ušťkl had někoho, a on vzhlédl na hada měděného, že zůstal živ.“ (Numeri 21:7–9.)

Obrázek

brazen serpent

Detail z obrazu Měděný had, James Tissot, Židovské muzeum, New York/Art Resource, stát New York

Měděný had je symbolem Krista pozvednutého na kříž. (Viz Jan 3:14–15.) Když vzhlížíme k radám novodobých proroků, hledíme tím ke Kristu, protože proroci obracejí naši pozornost zpět k Otcovu plánu a k ústřední roli Ježíše Krista. Podobně jako laskaví lidé, kteří mi dovolili nabít autobaterii, nás žijící proroci, vidoucí a zjevovatelé nabíjejí po duchovní stránce tím, že nám připomínají, že jsme děti Otce v nebi a že Jeho dílem a slávou je „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“ (Mojžíš 1:39). Konkrétně nám říkají, že když budeme v den sabatu efektivněji uctívat Boha, naše víra v Nebeského Otce a Jeho plán štěstí a v Ježíše Krista a Jeho Usmíření se prohloubí.

O příběhu Mojžíše a měděného hada se také zmiňuje Kniha Mormonova, kde se píše, že „mnozí pohlédli a žili“. (Alma 33:19; viz také verše 20–22.) Jiní však pohlédnout odmítli. „Úkolem, který [měli] vykonati, bylo pohlédnouti; a pro jednoduchost onoho způsobu neboli jeho snadnost [byli mnozí, kteří zahynuli].“ (1. Nefi 17:41.) Mohlo by se snad jednoho dne říkat o nás, že jsme odmítali hledět k prorokům a k jejich radám kvůli tomu, jak to bylo jednoduché?

„Kdybyste mohli býti uzdraveni pouhým pohlédnutím, abyste byli uzdraveni, což byste rychle nepohlédli[?] …

Pak pohlédněte a začněte věřiti v Syna Božího.“ (Alma 33:21, 22.)

Jsem vděčný za požehnání, která získáváme, když dál jedeme po své „dálnici vedoucí do nebe“ a povzbuzujeme druhé, aby činili totéž. A jsem stejně tak vděčný za to, že když sejdeme na scestí, máme možnost činit pokání, zanechat svých zlozvyků a vrátit se na správnou cestu. Tato požehnání jsou nezměrná.

Další pasáž v Knize Mormonově, která se zmiňuje o zážitcích Izraelitů, dochází k tomuto závěru: „A tak jak všichni, kteří pohlédli na onoho hada, měli žíti, právě tak všichni, kteří budou pohlížeti na Syna Božího s vírou, majíce ducha zkroušeného, mohou žíti, dokonce životem, který je věčný.“ (Helaman 8:15.)

Následování rad novodobých proroků školí naše srdce ve víře. Dává nám sílu překonávat překážky, které se na naší cestě vyskytnou – podobně jako jsem i já musel jet dál oné letní noci v poušti. Svědčím o tom, že když budeme vzhlížet k našemu Otci v nebi a k Jeho Synu, Ježíši Kristu, nalezneme smysl a účel svého putování.