Souhlasný úsměv

Jednou večer náš sbor pořádal akci, jejíž příprava nám zabrala hodiny času. Po skončení této akce se se mnou jeden mladý zájemce rozloučil, ale po několika minutách se za mnou vrátil a zeptal se: „Biskupe, kdy mám zase přijít?“ Řekl jsem mu, že v neděli, ale chlapec rychle namítl: „Tak jsem to nemyslel, nebudeme mít ještě nějakou jinou akci?“ Tak moc se mu líbilo být s mládeží našeho sboru, že chtěl přijít znovu.

Také jsem mluvil s jedním manželským párem, který naši akci navštívil, a přitom jsem se jich zeptal, jak se jim líbila. Manžel odpověděl: „Od chvíle, kdy jsme přišli, jsme pociťovali pokoj a klid,“ což jeho manželka potvrdila přikývnutím. Jejich odpověď mě překvapila, protože když dorazili, hodně lidí si povídalo a byl tam hluk. Pokračoval však – podíval se na mě a zeptal se: „To je Duch Svatý, že?“ Překvapením jsem jen dokázal říci, že ano.

Při přípravě této akce jsme toho museli hodně zařídit, a tak, když onoho večera vše skončilo, už jsem chtěl jen jet domů a jít spát. Protože jsem byl hodně unavený, nebyl jsem schopen přemýšlet nad tím, o čem jsem ten večer se zájemci hovořil. Po příjezdu domů jsem se pomodlil a lehl jsem si do postele, ale nemohl jsem usnout; v duchu jsem viděl Pána, který se usmíval. Byl to souhlasný úsměv. V té chvíli se mi začaly vybavovat úžasné věci, které se během akce přihodily.

Uvědomil jsem si, že díky píli a lásce členů sboru jsme se dokázali dotknout srdce těchto tří zájemců. Uvědomil jsem si, že onen souhlasný úsměv byl za vše, co jsme udělali. Neubránil jsem se slzám a pociťoval jsem velikou vděčnost za dar, který nám Pán udělil. Souhlasně se na nás usmál. Svědčím o tom, že Pánova slova jsou pravdivá; že když k Němu přivedeme jen jednu duši, budeme mít velikou radost v království našeho Otce. (Viz NaS 18:15.)