Cesta k chrámu

Bratr Michael Urban, který byl před časem členem odbočky Praha, se jednou vracel odpoledne ze školy z Drážďan domů do Freibergu. Cestou z nádraží minul rodinu se třemi dětmi. Vzápětí zaslechl: „Amen“. Řekl si: „Kdo se zde modlí?“ Vrátil se k rodině a zeptal se, jestli nepotřebují s něčím poradit. Odpověděli: „Ano, právě jsme se modlili, abychom našli cestu k chrámu.“ Protože vysvětlit cestu od nádraží k chrámu není jednoduché, dovedl je až k chrámu. Když se loučili, otec rodiny děkoval a řekl: „Nyní máme svědectví, že Bůh někdy odpovídá na modlitby ihned.“

Tento zážitek potvrzuje mou zkušenost – když se modlí děti o nějakou konkrétní pomoc, nebo jsou součástí takové modlitby, často Bůh odpovídá na takovou modlitbu ihned a nápadně. A domnívám se, že je to proto, že chce děti ujistit o tom, že skutečně modlitbám naslouchá a že na ně odpovídá. U nás dospělých možná někdy zkouší naši víru a trpělivost. Samozřejmě že i my dospělí můžeme dostat okamžitou odpověď, když je to třeba. A k hlasu Ducha Svatého, který přináší odpovědi na modlitby, budeme určitě vnímavější, když se staneme jako malé děti. (Viz Matouš 18:3–4.)

(Zážitek Michaela Urbana zapsán podle vyprávění jeho matky Ljuby Urbanové.)