Záhon růží

Miku,“ zavolal tatínek. „Je čas jít do školy.“ Když šel Mike pomalu po schodech dolů, uviděl tatínka, jak na něj pod schody čeká.

„Musím jít?“ zeptal se Mike. „Nemohlo by to počkat do zítřka?“

Tatínek odmítavě zakroutil hlavou. „Už těch zítřků bylo příliš mnoho. Já vím, jak se cítíš, ale musíš to ve škole dohnat.“

„Paní učitelka Petersová mi poslala nějaké úkoly domů,“ řekl Mike.

Tatínek si povzdechl a podal Mikovi svetr. „Já se dnes vracím do práce – a ty do školy.“

Mike cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Snad se zase nerozbrečí! „Bez maminky je to tak těžké!“

Tatínek si klekl a Mika objal. „Já vím.“ Mike uviděl bolest v tatínkových očích.

Když Mike vycházel ze dveří, pohlédl na maminčin krásný záhon růží. Už ale nebyl krásný. Všude vyrůstal plevel. Mike si povzdechl. Bude někdy něco jako dříve?

Škola byla stejná – hlučné děti běhaly a povídaly si. Mike se dovlekl do své třetí třídy.

Sam, jeho nejlepší kamarád, mu zamával. Mike se snažil usmát, ale nešlo mu to. Zhluboka dýchal a snažil se nerozplakat se.

Paní učitelka Petersová zahájila hodinu. Mike slyšel, jak něco říká, ale pohledem bloudil po venku. Svítilo sluníčko. „Jak může svět být tak jasný, když maminka umřela?“ podivoval se. Po nose mu sklouzla slza.

„Podívejte, Mike brečí!“ vykřikl Bill, který seděl přes uličku.

Mike bez přemýšlení vstal, vyběhl ze dveří a utíkal chodbou ven. Už nikdy se do školy nevrátí! Rozrazil velké školní dveře a utíkal celou cestu až domů. Bez svetru mu bylo chladno.

Šel si do pokoje pro bundu a potom se za domem posadil na houpačku. Houpal se sem a tam s pohledem upřeným do země.

Přemýšlel, že by šel k babičce, ale ta teď byla také smutná. Dřív se často smála, hrála kuželky a pekla sušenky. Mike uvažoval, zda se také vrátila do práce.

Mike se rozhoupal do větší výšky. Možná, že spadnu a umřu, říkal si. Pak budu moct jít do nebe a uvidím maminku.

Zaslechl slova jako šelest větru ve větvích – „Potom bys chyběl tatínkovi a babičce. Líbilo by se ti, kdyby tě opustil tatínek?“

Mike se přestal houpat a nohama brzdil o zem. Kdo to řekl? Promluvila na něj maminka z nebe? Mike se rozhlédl, ale slyšel jen ten zvuk listí ševelícího ve větru.

Mike pohlédl skrze stromy na kousek modré oblohy. „Stýská se mi po mamince! Prosím, Nebeský Otče, pomoz mi!“ Znovu se rozplakal.

Náhle pocítil potřebu jít k maminčinu záhonu růží. Stál tam a hleděl na ty ubohé růžové keře, které nebyly zalité a byly zarostlé plevelem. To by se mamince určitě nelíbilo! Klekl si a začal plevel vytahovat a vytrhávat. Potom vzal hadici na zalévání a keře, které vyplel, zalil. Už brzy bude jaro a růže rozkvetou v jasně červených, žlutých a růžových barvách. Uvažoval, zda je maminka uvidí z nebe. Z nějakého důvodu měl pocit, že při práci na jejím záhonku je jí blíž.

Tatínkovo auto se vřítilo na příjezdovou cestu. Tatínek z něj vyskočil, utíkal k Mikovi a objal ho. „Volali mi ze školy.“

„Zítra se tam vrátím,“ slíbil Mike. „Tati, podívej se na ty růžové keře.“

„Maminka by na tebe byla pyšná,“ řekl tatínek. „Převléknu se a můžeme v tom pokračovat spolu.“

Když Mike s tatínkem pracovali, myslel na růže, které tam vykvetou. Téměř cítil jejich vůni. Rozhodl se, že až vykvetou, natrhá jich několik pro babičku.

Mike vzhlédl a uviděl Sama a Billa. Oba chlapci hleděli na plevel.

„Můžeme s tím pomoct?“ zeptal se Sam.

Mike přikývl. Pomalu se mu na tvář vkradl úsměv.

„Láskyplné vztahy pokračují i za branami smrti… Rodinná pouta díky pečetění v chrámu trvají.“

Starší Russell M. Nelson z Kvora dvanácti apoštolů, „Doors of Death“, Ensign, May 1992, 74.