Vše, co mohu dát

Dělala jsem si starosti s tím, jak zaplatím všechno to, co chci v létě dělat. Kurzy, kroužky, letní tábory a tak dál. Chtělo se mi plakat. Pak jsem si vzpomněla na vše, čemu jsem byla učena ohledně důvěry a víry v Pána. Rozhodla jsem se vložit situaci do Pánových rukou a důvěřovat Mu v tom, že pokud je to Jeho vůle, nějaký způsob se najde.

Zanedlouho poté našla maminka neproplacený šek z práce, kterou jsem před časem měla, a hned příští den jsem dostala poštou malou peněžní odměnu za druhé místo v soutěži. To bylo pro mě velké svědectví, že Bůh vskutku žije, má mě rád, záleží Mu na mně a postará se o mě.

Byla jsem tak plná vděčnosti a lásky k Nebeskému Otci a ke Spasiteli. Měla jsem pocit, jako kdybych měla prasknout! Toužila jsem svoji vděčnost dát najevo, chválit Boha, jak nejlépe mohu, a o tento pocit se podělit. Jiní to udělali tak, že složili píseň, napsali báseň, namalovali obraz či nakreslili obrázek, já jsem si však nepřipadala dostatečně zručná na to, abych mohla něco takového vytvořit. Uvědomila jsem si, že to jediné, co Mu mohu dát a co bude dostatečně vyjadřovat mou chválu, bude můj život – že budu „příkladem věrných“ (1. Timoteovi 4:12) a odevzdám svůj život Kristu. To je vše, co žádá, a také vše, co mohu dát.