Nemůžu se dát taky pokřtít?

„Nuno a Miriam, budete následovat příklad Ježíše Krista tím, že se příští sobotu dáte pokřtít?“ zeptala se sestra Silvaová.

Paulo nemohl věřit vlastním uším. Sestry misionářky právě vyzvaly jeho desetiletého bratra a sestru, aby se dali pokřtít!

„Ano! Ano!“ odpověděla dvojčata radostně.

Miriam se nemohla přestat usmívat. Nuno si se sestrou Lopesovou plácli. Babička ve svém velkém červeném křesle v rohu zářila radostí.

Sestry misionářky učily Paula a jeho sourozence několik týdnů v domě jejich babičky, která žije na zeleném větrném ostrově São Miguel, 1 600 km od pevninského Portugalska. Paulo u babičky s oblibou otvíral horní polovinu domovních dveří a nechal se ovívat mořským vánkem a při tom sledoval sestru Lopesovou a sestru Silvovou, jak k nim přicházejí, aby je učily evangeliu.

Sestry misionářky řekly, že dnes bude mimořádná lekce. Teď už Paulo věděl proč. Nuno a Miriam budou mít křest, přesně tak, jak to učil Ježíš! Paulo chtěl také následovat Spasitelův příklad.

„Sestry, můžu se příští sobotu taky dát pokřtít?“ zeptal se dychtivě a tiskl k sobě svou obrázkovou Knihu Mormonovu.

Sesta Silvaová se usmála, ale zavrtěla hlavou. „Je mi to líto, Paulo. Pán nám řekl, že všichni se potřebujeme dát pokřtít, ale až nám bude osm let. Protože ti je teprve šest let, nejsi ještě zodpovědný za svá rozhodnutí.“

„Ale sestry,“ namítl Paulo, „já se modlím a čtu Knihu Mormonovu s rodinou, jak jste mě učily. Každý týden chodím s babičkou a se strýčkem Máriem na Primárky. Vím, že Církev je pravdivá! Nemůžu se dát pokřtít s Nunem a Miriam?“

„Je skvělé, že se ti daří žít podle přikázání a učit se o evangeliu,“ řekla sestra Lopezová. „Ale i tak musíš počkat dva roky, než se budeš moct dát pokřít.“

Paulovi se stáhlo hrdlo a oči mu zalily horké slzy. Vyskočil a utekl do svého pokoje v podkroví, kde se svými sourozenci spával.

Po několika minutách, kdy plakal s hlavou zabořenou do polštáře, uslyšel, jak někdo stoupá po schodech do podkroví. Strýček Mário si sedl k Paulovi na postel.

„Co se stalo, Paulo?“ zeptal se strýček Mário.

„Sestra Silvaová a sestra Lopesová řekly, že se nemůžu dát pokřtít, ale Nuno a Miriam můžou,” řekl Paulo. „Chci se stát členem Církve! Rád na shromáždění svátosti zpívám náboženské písně a rád se v Primárkách učím o písmech. Nechci zůstat pozadu.“

„Paulo, můžeš být součástí Církve, i když ještě nemáš věk na to, aby ses dal pokřtít,“ řekl s láskou strýc Mário.

„Ale jak?“ zavzlykal Paulo do polštáře.

„Víš přece, že Primárky připravují program na shromáždění svátosti,“ řekl strýc Mário. „Vaše učitelka z Primárek mi řekla, že hledá dobrovolníky, kteří by v programu vydali svědectví. Například takhle se můžeš zapojit do shromáždění,“ vysvětlil strýc Mário.

„Opravdu?“ Paulo se posadil a otočil se ke strýčkovi. Chvíli přemýšlel. „Možná bych mohl vydat svědectví i na křtu Nuna a Miriam!“

„To je skvělý nápad!“ řekl strýc Mário. „I když jsi ještě moc malý na to, aby ses dal pokřtít, můžeš už mít svědectví.“

Paulo seskočil z postele a utíkal dolů po schodech.

„Kam jdeš, Paulo?“ zavolal strýc Mário.

„Procvičím si vydávání svědectví před sestrami misionářkami!“ odpověděl Paulo radostně. „Počkám, než se budu moci dát pokřtít, ale mezitím budu vydávat svědectví!“