Pomáhejte mládeži získávat duchovní zážitky

Ve sboru Granja Viana v kůlu São Paulo Brazil Cotia byla vysoká míra aktivity mladých mužů. Jejich vedoucí si ale všimli toho, že někteří z nich zápolili s osobními těžkostmi a měli problémy s plněním kněžských povinností.

Poté, co se spolu členové biskupstva a vedoucí Mladých mužů radili, rozhodli se zaměřit více jejich akcí a činností na službu a méně na zábavu. Mezi to patřily i návštěvy méně aktivních členů, zapojení se do hlásání evangelia s misionáři na plný úvazek a vykonávání obřadu svátosti pro členy sboru, kteří nemohou opouštět domov. Tyto činnosti umožnili mladým mužům jednat podle zásad, kterým se učili v semináři a v neděli. (Viz 2. Nefi 2:26.)

Jeden vedoucí kněžství poznamenává, že časem se „díky těmto duchovním činnostem mladí muži velmi změnili“.

„Byli jsme překvapeni, když jednou během postní neděle všichni naši mladí muži vydávali svědectví,“ říká. A mnozí z nich přitom se slzami v očích mluvili o úžasných pocitech, které při těchto příležitostech měli. Jeden mladý muž se podělil o zážitek s žehnáním svátosti pro jednoho staršího člena našeho sboru, který je již tři roky upoután na lůžku. Jeho manželka, věrná členka Církve, přivítala naše mladé muže s radostí a s nadějí. Po obřadu se s nimi podělila o to, jak moc je v životě díky evangeliu šťastná – navzdory velkým problémům a těžkostem, se kterými se potýká. Mladí muži pociťovali Ducha a poznali, jak důležité je evangelium v životě druhých. Tento zážitek byl tak mocný, že na něj budou vzpomínat mnoho let – a možná celý život.“

Vedoucí kněžství poznamenal, že žádnou takovou reakci neviděl po „fotbalovém zápasu nebo zábavném večeru Vzájemného sdružení“. Tato zkušenost ho podle jeho slov naučila tomu, jak důležité je podporovat takové zážitky, při nichž mohou mladí lidé pociťovat Ducha.

„Společenské akce jsou důležité,“ pokračuje. „Ale duchovní zážitky jsou naprosto zásadní pro to, aby si mladí lidé vybudovali vlastní svědectví.“

Každou neděli sestra Delphine Letortová, presidentka Mladých žen ve sboru Rennes ve francouzském kůlu Angers, rozdala každé přítomné mladé ženě papírovou kartičku a požádala ji, aby si vybrala vrstevníka, který nebyl na shromáždění, a něco mu nebo jí napsala. Mladé ženy psaly o lekci, kterou ten týden měly – o tom, co se naučily, nebo co je inspirovalo –, a také připojily osobní přátelský pozdrav. Pak sestra Letortová nebo jedna z jejích rádkyň poslala kartičky poštou těm, kteří na shromáždění nebyli.

Sestra Letortová říká, že tato činnost byla jednoduchá, ale efektivní – nejen díky tomu, že ti, kteří nepřišli, poznali, že na ně někdo pamatuje, ale i díky tomu, že ty, které vzkazy psaly, více myslely na druhé.

„Skrze malé věci přicházejí velké zázraky,“ říká. (Viz Alma 37:6.) „Vidíme to na vlastní oči. Mladým ženám to dodává sebedůvěru a tyto zkušenosti přispívají i k prohloubení jejich svědectví.“

Alma učil, že kázání slova Božího má mocný účinek. (Viz Alma 31:5.) David Elmer, vedoucí Mladých mužů z Texasu (USA), si toto uvědomoval a chtěl pro mladé muže, které vedl při dobrodružné skautské výpravě, připravit smysluplné zážitky, které by jim pomohly připravit se na budoucí život.

Bratr Elmer s modlitbou přemýšlel o tom, o co by se s nimi mohl podělit, a pocítil inspiraci použít proslov staršího Neila L. Andersena z Kvora Dvanácti apoštolů. Na výletě je bratr Elmer učil z tohoto poselství a podělil se i o příběh, který starší Andersen vyprávěl o Sidneym Goingovi, novozélandském úspěšném hráči rugby, který přerušil sportovní kariéru kvůli tomu, aby mohl sloužit na misii. „Vaše misie bude posvátnou příležitostí přivádět druhé ke Kristu a pomáhat jim připravovat se na Spasitelův Druhý příchod,“ řekl starší Andersen.¹

Podle slov bratra Elmera to byl velmi mocný zážitek, protože při výuce použil slova žijícího proroka. Na konci zasvěcujícího shromáždění, které pořádali, se všichni mladí muži a vedoucí podepsali na rugbyové míče na znamení slibu, že budou sloužit na misii. Tyto míče také představovaly hmatatelnou připomínku toho, o čem se učili a co pociťovali. Mnozí otcové a vedoucí si pak onoho večera povídali s mladými muži o tom, jak misie ovlivnila jejich život.

„Náš Bůh je Bohem osobním; On zná svou mládež,“ říká bratr Elmer. „Ví o jejich životě a těžkostech a o tom, čím tito mladí procházejí. Nikdy nevíte, jak právě působí v jejich životě. Takže my, jakožto vedoucí, připravujeme a zajišťujeme prostředí, v němž mohou pociťovat Ducha. A to můžete dělat pomocí písem a pomocí slov proroků, ale ten, kdo působí v jejich srdci, je Pán, nikoli my.“

Bratr Elmer říká, že by rád, aby si mladí muži z onoho výletu pamatovali něco dalšího – že důsledně studovali evangelium.

„Měl jsem pocit, že součástí mé zodpovědnosti je připravit pro ně zážitky, při nichž by mohli pociťovat Ducha, a pokud jsem toho chtěl dosáhnout, musel jsem se na to připravit,“ říká. „Starší David A. Bednar učil o tom, že si máme v životě vytvářet duchovní vzorce chování – například studium písem, modlitbu a rodinný domácí večer.² A když jsme onen týden trávili mimo domov, udrželi jsme si své duchovní vzorce chování. Modlili jsme se jako skupina. Pověřili jsme mladé muže, aby se ráno podělili o desetiminutovou duchovní myšlenku, a jejich vedoucí a otcové si připravili zasvěcující shromáždění na večer.

Důležité bylo, že i když jsme byli daleko od domova a dělali jsme něco jiného, než co obvykle děláme, naše duchovní vzorce chování se nepřerušily. Mladí muži si mohou či nemusejí pamatovat konkrétní lekce, ale doufám, že si budou pamatovat tyto vzorce chování, které jsme zachovávali tím, že jsme měli zasvěcující shromáždění, modlitbu a studium písem.“

Myra Bocobo Garciová z Filipín si také uvědomuje, jakou hodnotu má důslednost, a ví, že výuka začíná v rodině. Společně s manželem Edwinem mají tři syny a šest dcer ve věku od 8 do 22 let a každý z nich se účastní různých vhodných činností. I když to může znamenat, že mnoho z nich musí být každou chvíli někde jinde, rodina se usilovně snaží o to, aby pravidelně večeřeli společně.

„Vaření, příprava jídla a společná zasednutí k jídlu jsou jedním z nejlepších způsobů, jak shromáždit naše děti,“ říká sestra Garciová. A dodává, že čas k jídlu je příležitostí k obnovení sil, k posílení vzájemných vztahů a k uvědomění si Pánových požehnání.

Jocelyn Fieldenová z Nového Skotska v Kanadě říká, že ta nejdůležitější ponaučení, která získala při výchově šesti dětí, kterým je nyní od 20 do 30 let, se netýkají jen přímé výuky, ale také „vytváření prostředí, v němž se děti mohou samy učit pravdivým věcem“.

„Nespěchejte s tím, abyste se ve všem rozhodovali za ně nebo abyste zodpověděli všechny jejich otázky,“ říká. Místo toho doporučuje, aby se děti vedly k tomu, „aby hledaly vedení a odpovědi v písmech nebo v radách našeho proroka“. A dodává: „A buďte připraveni na diskuzi o tom, co zjistí.“ Kromě toho, když se jí děti na něco zeptají, někdy odpovídá tím, že se jich sama zeptá: „Co myslíš, že bys měl dělat?“

„Důvěřujte tomu, že se budou rozhodovat správně,“ říká. „Když pomáháme svým dětem naučit se rozpoznávat Ducha v jejich životě během mnoha momentů, které s nimi každý den prožíváme a kdy je něčemu můžeme učit, a když poznávají, jaké pocity nám Duch přináší, bude je to podněcovat k tomu, aby usilovaly o další duchovní zážitky, a díky tomu posílí své svědectví o tom, že Nebeský Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus skutečně existují. Vyvolává to řetězovou reakci – čím více pociťují světlo a útěchu, které Duch přináší, tím více po tom budou toužit a tím více se budou snažit dělat to, co jim do života bude přinášet více Ducha.“

Ihned dodává, že zásady, které v jejím rodinném životě fungují, jsou zásady, o kterých vedoucí Církve učí opakovaně. Například říká, že zatímco některé příležitosti k výuce se mohou naskytnout během formálních diskuzí, které probíhají během rodinného domácího večera, rodinného studia písem a rodinné modlitby, rodiče mohou být vedeni Duchem, aby vyhledávali momenty vhodné pro výuku.³

„Procházka, cesta autem na různé akce, házení na basketbalový koš, společná rodinná jídla, společná práce, zpěv a služba druhým – to jsou jen některé příklady činností, kdy se v naší rodině naskytla příležitost k výuce evangelia,“ říká. „Rozhovory o tématech z evangelia se často přirozeně naskýtají tehdy, když jsme zapojeni do jiných činností.“

Když se KaYan Danise Moková krátce po absolvování Univerzity Brighama Younga–Havaj vrátila domů do Hongkongu, byla povolána presidentkou Mladých žen. Zatímco si zvykala na to, že je doma, začala pracovat na profesní dráze a pokračovala v postgraduálním studiu, upřímně se modlila o inspiraci, aby dokázala pomoci mladým ženám, se kterými pracovala, získat svědectví, které by je připravilo na budoucnost.

Jednou v neděli, když sestra Moková učila o věčném náhledu, pocítila nabádání číst Knihu Mormonovu s jednou mladou ženou, která byla toho dne náhodou jako jediná mladá žena na shromáždění.

„S rádkyní jsme rychle zareagovaly a s touto mladou ženou jsme si daly za cíl, že budeme společně číst Knihu Mormonovu, dokud ji celou nepřečteme,“ říká sestra Moková. „Ona tuto výzvu bez váhání přijala, protože jsme chtěly splnit náš cíl společně.“

Od toho okamžiku sestra Moková, její rádkyně a tato mladá žena spolu komunikovaly na Facebooku a pomocí SMS zpráv si vzájemně připomínaly, že mají číst, a dělily se o své poznatky.

Sestra Moková říká, že byla svědkem podivuhodné změny v životě této mladé ženy, a tato změna vyplývala z jejího studia písem. A tím, jak sestra Moková četla písma při každodenní cestě do práce vlakem, i ona pro sebe získala požehnání. „I já jsem pociťovala Ducha a získávala jsem odpovědi na modlitby, zatímco jsem šla dál životem,“ poznamenává.

„Z vlastní zkušenosti vím, že někteří mladí lidé si dělají starost s tím, zda mohou získat svědectví a mít duchovní zážitky jako ostatní, a nejsou si jisti, zda je to možné,“ dodává. „Tím, že o něco usilujeme společně, je svými skutky ujišťujeme o tom, že to skutečně funguje a že pro ně budeme na každém jejich kroku oporou.“