Stůjme si za tím, čemu věříme

Obrázek

Amber liquid in three of 4 wine glasses. All four glasses have red roses in them.

Ve Francii je vojenská služba povinná. Loïc, můj dvacetiletý mladší bratr, se rozhodl, že nastoupí do školy pro důstojníky v záloze, aby se mohl stát nadporučíkem. Na konci výcviku se pro nové důstojníky pořádala slavnostní přísaha. Každý měl jeden po druhém odříkat heslo pluku. Pak měl vypít sklenici šampaňského, v níž byla růže – a požít přitom oboje. Tato tradice vznikla za doby Napoleona Bonaparta a od té doby ji nevynechal žádný důstojník.

Loïc vysvětlil plukovníkovi, že jeho náboženské zásady mu nedovolují pít alkohol. Jeho žádosti o výjimku následovalo ledové ticho. Plukovník vstal. Místo toho, aby Loïce nutil šampaňské vypít, mu pogratuloval k tomu, že dodržuje své zásady navzdory nátlaku, a řekl, že je hrdý na to, že může ve svém pluku přivítat takto charakterního muže. Šampaňské vyměnili a Loïc se slavnostní přísahy zúčastnil.

Obrázek

Asian woman sitting at a desk looking very sad and emotional. She looks like she is ready to cry.

Po vysoké škole jsem se svou sestrou Grace a spolu s několika dalšími členy Církve pracovala pro jednu společnost. Naši zaměstnavatelé členy Církve nebyli. Když se má sestra zasnoubila, naše zaměstnavatelka pro ni potají naplánovala večírek na rozloučenou se svobodou. Doufala jsem, že bude respektovat naše měřítka, ale ona místo toho objednala alkohol, striptéra a nemravný film.

Před oním loučením se svobodou jsem v srdci pocítila našeptávání Ducha Svatého, který mě povzbuzoval k tomu, abych své šéfové připomněla naše měřítka. Sevřela jsem v dlani svůj medailon Mladých žen a pomyslela jsem na všechno to úsilí a oběti, které jsem věnovala tomu, abych v Mladých ženách dokončila program svého osobního pokroku. Modlila jsem se o vedení, abych nyní dokázala s větší odvahou a hrdostí bránit to, v co věřím. Poslala jsem zaměstnavatelce textovou zprávu se svými námitkami, přestože jsem měla obavu, že by se mohla urazit. Ze všeho nejvíce jsem však chtěla potěšit Nebeského Otce.

Když večírek začal, moje šéfová se mnou nepromluvila a ani se na mě neusmála. Zrušila ale vystoupení striptéra i onen film.

V následujících dnech se mnou nemluvila a nežertovala tak, jak to měla ve zvyku před oním večírkem. Já jsem se ale cítila dobře, protože jsem věděla, že Bůh byl potěšen tím, co jsem udělala. Asi o týden později se vztahy mezi mnou a mojí šéfovou vrátily k normálu. Vím, že Bůh jí obměkčil srdce a pomohl jí uvědomit si, že žiji podle toho, v co věřím.

Obrázek

High school sewing class full of young women.

Když mi bylo kolem 18 let, chodila jsem do kurzu šití. Jednou začaly tři dívky, které byly asi metr či dva ode mě, mluvit vulgárně. Nevěděla jsem, zda je mám ignorovat a vyhnout se tím střetu, nebo zda se mám postavit za svá měřítka a požádat je, aby s tím přestaly. Nakonec jsem řekla, tak mile, jak to jen šlo: „Promiňte prosím, ale mohly byste mluvit slušně?“

Ta největší z nich se na mě výhrůžně zadívala a řekla: „My si budeme mluvit, jak chceme.“

Já na to: „Ale opravdu musíte mluvit tak vulgárně? Mně to opravdu vadí.“

„Tak prostě neposlouchej,“ opáčila.

Začínala jsem být rozzlobená a řekla jsem: „Je těžké neposlouchat, když se bavíte tak nahlas.“

Odpověděla mi: „Tak to máš smůlu.“

Vzdala jsem to. Byla jsem z těch dívek znechucená, ale ještě více jsem byla znechucená sama sebou. Nemohla jsem uvěřit, že jsem dopustila, aby má slova vyzněla tak svárlivě. Dívky mluvily dál vulgárně a všechny jsme teď byly naštvané.

Poté, co jsem se uklidnila, jsem si všimla, že dívky mají nějaké potíže se šicím strojem. Věděla jsem, co měly za problém, protože se mi totéž stalo již dříve. A tak jsem jim ukázala, jak si s tím poradit. Všimla jsem si, jak se výraz na tváři největší z dívek změnil. „Poslyš,“ řekla, „omlouváme se.“ Nemohla jsem tomu uvěřit – ona se mi omlouvala! „Také mě to mrzí,“ řekla jsem jí. „Neměla jsem se hned začít zlobit.“

Vrátila jsem se ke svému šicímu stroji a další vulgární slova už jsem neuslyšela. Díky tomuto zážitku jsem se naučila, že naše slova možná postoje druhých lidí nezmění; ale laskavost a služba to často dokáží.

Vstoupil jsem do Církve, když mi bylo 19 let. Byl jsem druhý ze tří synů a jediný Svatý posledních dnů ve své rodině. Brzy poté, co jsem se dal pokřtít, jsem pocítil touhu sloužit na misii. Po roce mi Duch řekl, že bych měl jet. Mluvil jsem o tom s maminkou; ta si ale myslela, že bych jezdit neměl. O rok jsem to tedy odložil, ale touha sloužit na misii mě neopustila. Během onoho roku jsem studoval písma, šetřil si peníze, připravoval si potřebné formuláře, absolvoval všechna lékařská vyšetření a – poté, co jsem měl hotové i vše ostatní – jsem čekal na Pána. Zanedlouho jsem obdržel povolání sloužit v Brazilské misii Campinas.

Moji rodiče byli stále proti tomu. Postil jsem se a nahlas jsem se modlil – pověděl jsem Nebeskému Otci o všech svých obavách. Žádal jsem Ho, aby se dotkl srdce mého pozemského otce. A On to udělal. K mému překvapení přišel tatínek na večírek na rozloučenou, který pro mě v sobotu před mým odjezdem připravili přátelé. A v pondělí mě tatínek odvezl na letiště.

Během misie jsem při kázání evangelia pociťoval lásku Boží. Moje maminka nepřestala být mou matkou, a když jsem se vrátil domů, byla tím prvním, kdo mě objal.

Zjistil jsem, že sloužit na misii je mnohem více než jen povinnost – je to výsada a úžasná příležitost k tomu, abychom rostli a učili se.

Obrázek

High school classroom. Oriental students

Jako student prvního ročníku na nejlepší univerzitě v zemi jsem pociťoval velký tlak na to, abych si vedl co nejlépe. Přišly těžké chvíle, a když mnozí profesoři vykládali o tom, co prohlašovali za „realitu“, začal jsem o své víře v evangelium pochybovat. Ovlivnilo to i mnoho dalších spolužáků. V takovémto prostředí bylo těžké vyznávat křesťanské hodnoty. Uvažoval jsem o tom, že studia zanechám, ale pak jsem se rozhodl, že bude lepší zůstat. Usoudil jsem, že pokud jen několik lidí dokázalo splnit požadavky na vstup na tuto univerzitu, a mezi tím málem bylo jen několik Svatých posledních dnů, pak bych měl zůstat a hájit pravdu.

Můj profesor biologie, který o sobě prohlašoval, že je ateista, učil vědě bez jakékoli víry v nejvyššího Stvořitele. Ale čím více jsem toho slyšel, tím více mě to utvrzovalo v tom, že Nejvyšší bytost, která stvořila všechny věci – Bůh, náš Otec – skutečně existuje. Druzí argumentovali tím, že tento názor nedává žádný smysl. Naše rozpravy se vyostřovaly. Moc jsem si přál zvednout ruku a vysvětlit, že věřím v Boha jakožto Stvořitele.

Nastala chvíle, abychom vznesli komentáře. U nás ve škole lidé běžně tleskali těm, kteří prezentovali své názory, nebo po nich pokřikovali a snažili se je vypískat. Směle jsem se postavil a jednoduše řekl svým protivníkům: „Víra v Boha vám v této chvíli možná nedává žádný smysl, ale přijde den, kdy vám to vše bude dávat smysl tak jasně jako mně.“

Od té doby se mě již nikdo nesnažil vypískat, když jsem hájil to, čemu věřím. Od té doby jsem také udělal velký pokrok v oblasti akademické, společenské i duchovní. Začal jsem být aktivní ve studentských činnostech a byl jsem ve škole zvolen do několika funkcí.

Zjistil jsem, že pokud budeme hájit pravdu, byť i jen jedinkrát, bude to mít velký vliv na naše budoucí rozhodnutí.