Obrázek

illustration of firefighters

Ilustrace Julia Yellowová

Jednou jsme měli v práci, kde sloužím jako dobrovolný hasič, klidný den, a tak jsem se rozhodl číst Knihu Mormonovu. Jeden z mých spolupracovníků mě viděl číst a zeptal se, zda vím, jak na sebe můžeme v dnešní době vzít odění Boží. Když jsme spolu mluvili, ozval se alarm. V nedalekém obchodě vypukl požár.

Rychle jsme si na sebe vzali hasičskou výstroj a jeli jsme tam. Plameny byly obrovské a když jsme se přiblížili k obchodu, něco před námi vybuchlo. Obklopily nás plameny. Exploze způsobila, že jsme oba byli na několik sekund dezorientovaní. Díky našemu vybavení a ochrannému oděvu jsme však neutrpěli žádné zranění.

Poté, co jsme požár zdolali, jsme se vrátili na stanici a já jsem se svého spolupracovníka zeptal, zda si vzpomíná na svou otázku ohledně odění Božího. Řekl, že ano. Vysvětlil jsem mu, že odění Boží je jako naše ochranná hasičská výstroj. Musíme ho stále nosit, abychom dokázali odolávat mocným útokům protivníka. Pokud dodržujeme přikázání, budeme požehnáni ochrannou mocí odění Božího a Duch Svatý bude naším průvodcem.

1. Samuelova 16:7. „Neboť nepatřím, nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“

Předtím, než jsem vstoupila do Církve, jsem se považovala za obyčejného člověka s průměrnými schopnostmi. Měla jsem pocit, že nemám nic hodnotného, co bych mohla nabídnout. Měla jsem strach projevovat se před lidmi, protože jsem se obávala, že mě odmítnou a zraní. Myslela jsem si, že všichni kolem mě jsou silnější, chytřejší a lepší než já.

Tento můj pohled se však změnil, když jsem se stala členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Dozvěděla jsem se, že jsme všichni děti Boží a že jsme zdědili božské vlastnosti. Dnes chápu, že neexistuje žádné soupeření o to, kdo je chytřejší, bohatší nebo kdo lépe vypadá. V Pánových očích jsme si všichni rovni a On je ten, který soudí – ne podle našich fyzických vlastností, ale podle naší poslušnosti a touhy následovat cestu, kterou On ukázal.

Obrázek

illustration of men loading a truck

Ilustrace Julia Yellowová

Když mi bylo 15 let, získal jsem silné svědectví o evangeliu Ježíše Krista a byl jsem velmi rád, že jsem mohl vstoupit do Církve. V té době jsem chodil do práce, abych pomáhal živit naši rodinu. Nedlouho poté, co jsem byl pokřtěn, jsem však práci ztratil.

Musel jsem si najít novou práci co nejdříve, protože na mně závisela rodina, ale v každém zaměstnání, o které jsem se ucházel, požadovali práci v neděli. Odmítl jsem mnoho pracovních nabídek, protože jsem věděl, že v neděli musím být na církevním shromáždění. (Viz NaS 59:9–10.)

Po dvou měsících hledání jsem stále ještě neměl žádnou práci. Moje maminka nebyla členkou Církve, a ačkoli věřila v Boha, byla velmi rozzlobená, že jsem si nechal uniknout tolik pracovních příležitostí.

Jednou večer se na mě podívala se slzami v očích a zeptala se: „Proč Bůh dovolí, aby se nám toto dělo, když jsi tak věrný a děláš to, co je správné?“

Odpověděl jsem: „Mami, nevím, proč se to děje, ale vím, že dělám správnou věc, a vím, že Bůh nám za to požehná.“

Druhý den ráno mi nějaký člověk nabídl značnou částku peněz za to, že budu dva dny stěhovat těžké věci z jednoho domu do druhého. Práce to byla namáhavá, ale když jsem dostal peníze, šel jsem rovnou domů a s vděčností jsem se pomodlil. Brzy jsem našel dobrou práci, kde jsem mohl mít volné neděle, a od té doby jsem nebyl nezaměstnaný.

Jsem rád, že jsem se rozhodl světit den sabatu. V životě máme mnoho překážek, já však vím, že když se navzdory těmto překážkám snažíme být silní, Pán nám bude žehnat.