Miřme na střed

Nejprve vystřelit a teprve poté dokreslit terč se může jevit jako poněkud absurdní, ale někdy se v jiných životních situacích přesně tak chováme.

Jako členové Církve máme tendenci lpět na určitých programech či záležitostech evangelia, a dokonce i na naukách, které považujeme za zajímavé, důležité nebo příjemné. Jsme pokoušeni si kolem nich dokreslovat terče, což vede k tomu, že věříme, že míříme přímo na střed evangelia.

Dochází k tomu jednoduše.

Po celé věky dostáváme úžasné rady a inspiraci od proroků Božích. Rovněž jsou nám dostupné pokyny a vysvětlení z různých církevních publikací a příruček. Snadno bychom si mohli vybrat své oblíbené téma evangelia, nakreslit si kolem něho střed terče a pak si logicky zdůvodnit, že jsme našli střed evangelia.

Tento problém není omezen jen na dnešní dobu. V dávných dobách trávili náboženští vůdci spoustu času sepisováním a seřazováním stovek přikázání a rozpravami o tom, které z nich je nejdůležitější.

Jednoho dne se skupina náboženských učenců pokusila do této polemiky vtáhnout i Spasitele. Požádali Ho, aby přispěl svým názorem do diskuse o jisté záležitosti, u níž dokázalo najít shodu jen málo lidí.

„Mistře,“ zeptali se Ho, „které jest přikázaní veliké v zákoně?“

Všichni víme, jak Ježíš odpověděl: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.

To jest přední a veliké přikázaní.

Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.

Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.“¹

Povšimněte si prosím poslední věty: „Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.“

Spasitel nám nejen ukázal terč, ale zároveň označil jeho střed.

Jako členové Církve uzavíráme smlouvu, že na sebe vezmeme jméno Ježíše Krista. Z této smlouvy vyplývá porozumění tomu, že se budeme snažit učit o Bohu, milovat Ho, prohlubovat svou víru v Něho, ctít Ho, kráčet Jeho cestou a neochvějně stát jako Jeho svědkové.

Čím více se o Bohu učíme a pociťujeme lásku, kterou k nám chová, tím více si uvědomujeme, že nekonečná oběť Ježíše Krista je nadpozemským Božím darem. A Boží láska nás inspiruje k tomu, abychom vykročili po cestě opravdového pokání, která nás dovede k zázraku odpuštění. Tento proces nám umožňuje pociťovat větší lásku a soucit vůči lidem kolem sebe. Naučíme se nehledět na nálepky, kterými jsou druzí označováni. Budeme odolávat pokušení obviňovat nebo soudit druhé na základě jejich hříchů, nedostatků, chyb, politických preferencí, náboženského přesvědčení, národnosti či barvy kůže.

V každém, s kým se setkáme, budeme vidět dítě našeho Nebeského Otce – svého bratra nebo svou sestru.

S porozuměním a láskou budeme druhým nabízet pomocnou ruku – a to i těm, které nemusí být zvlášť lehké mít rád. Budeme truchlit s těmi, kteří truchlí, a utěšovat ty, kteří potřebují útěchu.²

A uvědomíme si, že není potřeba, abychom se trápili tím, co je správným cílem evangelia.

Zmíněným cílem jsou ona dvě velká přikázání. Na těchto dvou přikázáních závisí celý zákon i proroci.³ Když toto přijmeme, všechny ostatní dobré věci zapadnou na své místo.

Pokud svou pozornost, myšlenky a úsilí zaměříme v první řadě na to, abychom prohloubili svou lásku k Všemohoucímu Bohu, a v srdci se budeme věnovat druhým, budeme schopni poznat, že jsme našli ten správný terč a míříme přímo do černého – že se stáváme pravými učedníky Ježíše Krista.