2017
Hlas varování
May 2017


Hlas varování

Ačkoli povinnost varovat pociťují silně právě proroci, je to povinnost, která se vztahuje i na další lidi.

Prorok Ezechiel se narodil přibližně dvě desetiletí před tím, než Lehi a jeho rodina odešli z Jeruzaléma. V roce 597 př. Kr., ve věku 25 let, byl Ezechiel jedním z mnoha, které Nabuchodonozor odvedl jako zajatce do Babylonu, a podle všeho tam strávil zbytek života.1 Pocházel z Aronovy kněžské linie, a když mu bylo 30, stal se prorokem.2

Když Jehova Ezechiela pověřoval, použil přirovnání ke strážnému.

„Ten [strážný] vida meč přicházející na tu zemi, troubil-li by na troubu a napomínal lidu,

A slyše někdo zvuk trouby, však by se nedal [varovati], a v tom přijda meč, shladil by jej: krev jeho na hlavu jeho bude.“3

A naopak: „Pakli strážný vida, an meč přichází, však by nezatroubil na troubu, a lid by nebyl [varován], a přijda meč, zachvátil by někoho z nich: … krve jeho z ruky strážného toho [požadovati] budu.“4

Poté Jehova promluvil přímo k Ezechielovi a řekl: „Tebe pak synu člověčí, tebe jsem strážným ustanovil nad domem Izraelským, abys slyše z úst mých slovo, [varoval] jich ode mne.“5 Oním varováním bylo odvrátit se od hříchu.

„Když bych já řekl bezbožnému: Bezbožníče, smrtí umřeš, a nemluvil bys, vystříhaje bezbožného od cesty jeho: ten bezbožný pro nepravost svou umře, ale krve jeho z ruky tvé [požadovati] budu.

Pakli bys ty vystříhal bezbožného od cesty jeho, tak aby se od ní odvrátil, a však neodvrátil by se od cesty své: onť pro nepravost svou umře, ale ty duši svou vysvobodíš. …

Zase řeknu-li bezbožnému: Smrtí umřeš, však odvrátí-li se od hříchu svého, a činiti bude soud a spravedlnost, …

Žádní hříchové jeho, jimiž hřešil, nebudou mu zpomínáni; soud a spravedlnost činil, jistě že bude živ.“6

Je zajímavé, že toto varování se týká i spravedlivých. „Jestliže dím spravedlivému: Jistě živ budeš, a on doufaje v spravedlnost svou, činil by nepravost: [na žádné skutky jeho spravedlivé nebude vzpomínáno], ale pro tu nepravost svou, kterouž činil, umře.“7

Bůh snažně prosí své děti a říká Ezechielovi: „Rci jim: Živť jsem já, dí Panovník Hospodin, žeť nemám líbosti v smrti bezbožného, ale aby se odvrátil bezbožný od cesty své a živ byl. Odvraťtež se, odvraťte od cest svých zlých. I proč mříti máte, ó dome Izraelský?“8

Nebeský Otec a Spasitel zdaleka nechtějí nikoho zatracovat; přejí si, abychom byli šťastní, a snažně nás prosí, abychom činili pokání s plným vědomím toho, že „zlovolnost nikdy nebyla [a nikdy nebude] štěstím“.9 A tak Ezechiel i všichni proroci před ním i po něm, kteří z celého srdce promlouvali a promlouvají slovo Boží, varují všechny, kteří chtějí poslouchat, aby se odvrátili od Satana, nepřítele své duše, a „zvolili [si] svobodu a věčný život skrze velikého Prostředníka všech lidí“.10

Ačkoli povinnost varovat pociťují silně právě proroci, je to povinnost, která se vztahuje i na další lidi. Ve skutečnosti „přísluší každému člověku, který byl varován, aby varoval bližního svého“.11 My, kteří jsme získali poznání o velikém plánu štěstí – a s ním souvisejících přikázáních – bychom měli pociťovat touhu se o toto poznání dělit, neboť toto poznání je zde i na věčnosti rozhodující. A pokud se ptáme: „Kdo je mým bližním, kterého bych měl varovat?“, pak odpověď nepochybně najdeme v podobenství, jež začíná slovy: „Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericho, i upadl mezi lotry“12 a tak dále.

Když přemýšlíme o podobenství o milosrdném Samaritánovi v tomto kontextu, připomíná nám to, že ona otázka: „Kdo je můj bližní“ byla spojena se dvěma velikými přikázáními: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.“13 Motivací k pozvednutí varovného hlasu je láska – láska k Bohu a láska k bližnímu. Varovat znamená zajímat se o druhé. Pán nám říká, že to máme dělat „v poklidu a v mírnosti“14 a „přesvědčováním, shovívavostí, jemností … a láskou nepředstíranou“.15 Může to být naléhavé, jako třeba když varujeme dítě, aby nestrkalo ruku do ohně. Musí to být jasné a někdy i přísné. Příležitostně může mít varování podobu pokárání, „když [jsme pohnuti] Duchem Svatým“,16 ale vždy vychází z lásky. Podívejte se například na lásku, která motivuje ke službě a obětem, jež přinášejí naši misionáři.

Je to nepochybně láska, co pokaždé přinutí rodiče, aby varovali své nejbližší „bližní“ – své děti. Znamená to učit pravdám evangelia a svědčit o nich. Znamená to učit děti nauce Kristově: víře, pokání, křtu a daru Ducha Svatého.17 Pán rodičům připomíná: „Já jsem vám přikázal, abyste vychovávali děti své ve světle a pravdě.“18

Zásadním prvkem rodičovské povinnosti varovat je nastínit nejen demoralizující důsledky hříchu, ale také radost, jež pramení z poslušnosti přikázání. Vzpomeňte si na slova Enose o tom, co ho vedlo k tomu, aby vyhledal Boha, obdržel odpuštění hříchů a obrátil se:

„Vizte, šel jsem loviti zvěř do lesů; a slova o věčném životě a o radosti svatých, jež jsem často slýchal svého otce promlouvati, mi pronikla hluboko do srdce.

A duše má hladověla; a já jsem poklekl před svým Tvůrcem a volal jsem k němu v mocné modlitbě a v úpěnlivé prosbě.“19

Ježíš díky své nedostižné lásce a zájmu o druhé a o jejich štěstí neváhal druhé varovat. Na počátku své služby „počal Ježíš kázati a praviti: Pokání čiňte; neboť se přiblížilo království nebeské“.20 Jelikož On ví, že ne každá cesta vede do nebe, přikázal:

„Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni.

Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.“21

Věnoval čas hříšníkům a říkal: „Nepřišelť jsem volati spravedlivých, ale hříšných ku pokání.“22

V případě zákoníků, farizeů a saduceů Ježíš nekompromisně odsuzoval jejich pokrytectví. Jeho varování a přikázání byla přímá: „Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, že dáváte desátky z máty a z kopru a z kmínu, a opouštíte to, což těžšího jest v zákoně, soud a milosrdenství a věrnost. Tyto věci měli jste činiti a oněch neopouštěti.“23 Nikdo samozřejmě nemůže nařknout Spasitele z toho, že by tyto zákoníky a farizee nemiloval – koneckonců trpěl a zemřel i za ně. Ale právě proto, že je miloval, je nemohl nechat žít v hříchu, aniž by je zřetelně pokáral. Jistý komentátor poznamenal: „Ježíš učil své následovníky, aby dělali to, co On – každého přijímali, ale také učili o hříchu, neboť láska vyžaduje, abychom druhé varovali před tím, co jim může ublížit.“24

Někdy jsou ti, kteří pozvedají varovný hlas, odmítáni s tím, že druhé soudí. Paradoxně ale ti, kteří tvrdí, že pravda je relativní a morální měřítka jsou věcí osobní preference, jsou často titíž, kteří nanejvýš ostře kritizují lidi, kteří nepřijímají současné měřítko toho, co společnost považuje za správné. Jeden pisatel to nazývá „kulturou hanby“.

„V kultuře viny víte, že jste dobří, nebo špatní, podle toho, co vám říká vaše svědomí. V kultuře hanby víte, že jste dobří, nebo špatní, podle toho, co o vás říká společnost – podle toho, zda vás přijímá, nebo vylučuje. … [V kultuře hanby] se mravní život nezakládá na souboru zásad určujících, co je dobré, a co špatné, ale zakládá se na začlenění či vyloučení. …

V mravním systému založeném na začlenění či vyloučení si je každý neustále nejistý. Neexistují žádná stálá měřítka, pouze proměnlivé názory davu. Je to kultura přecitlivělosti, přehnaných reakcí a častého morálního panikaření, kdy se každý cítí nucen jít s davem. … 

Kultura viny může být krutá, ale aspoň můžete nenávidět hřích, a přesto mít rádi hříšníka. Moderní kultura hanby si údajně váží začlenění a tolerance, ale dokáže být překvapivě nemilosrdná k těm, kteří mají jiný názor, a k těm, kteří do ní nezapadají.“25

V protikladu k tomuto stojí „skál[a] Vykupitele našeho“,26 jež představuje stabilní a stálý základ spravedlnosti a ctnosti. O co lepší je mít neměnný zákon Boží, jímž se můžeme v rámci rozhodování o svém osudu řídit, než být rukojmími nepředvídatelných pravidel a zloby rozlíceného davu na sociálních sítích? O co lepší je znát pravdu, než být „zmítající se a točící každým větrem učení“?27 O co lepší je činit pokání a snažit se žít podle měřítek evangelia, než předstírat, že nic není správné, či špatné, a chřadnout v hříchu a lítostivosti?

Pán prohlásil: „Hlas varování bude pro veškerý lid, skrze ústa učedníků mých, které jsem vyvolil v těchto posledních dnech.“28 Jako strážní a učedníci nemůžeme být vůči této vyšší cestě29 neteční. Podobně jako Ezechiel se nemůžeme dívat na meč přicházející na zemi a „nezatroubi[ti] na troubu“.30 To samozřejmě neznamená, že máme bušit na sousedovy dveře nebo stát na náměstí a volat: „Čiňte pokání!“ Když se nad tím zamyslíte, ve znovuzřízeném evangeliu máme skutečně něco, co lidé hluboko v srdci opravdu chtějí. A tak onen varovný hlas je obvykle nejen zdvořilý, ale, jak říká Žalmista, i radostný.31

Hal Boyd, komentátor z novin Deseret News, uvedl příklad medvědí služby spočívající v tom, že zůstáváme zticha. Napsal, že ačkoli otázka manželství je mezi příslušníky horních vrstev americké společnosti stále předmětem „intelektuální debaty“, v praxi o něm spory nevedou. „‚Příslušníci horních vrstev společnosti vstupují do manželství, setrvávají v něm a dbají na to, aby ze stabilního manželství těžily jejich děti.‘ … Problémem je však to, že tito lidé nemají sklon propagovat to, co sami praktikují.“ Nechtějí „vyvíjet nátlak“ na ty, kteří by jejich mravní vedení potřebovali nejvíce; ale „nyní je možná načase, aby vzdělaní lidé se silnými rodinami přestali předstírat neutrální postoj a začali propagovat to, co v oblasti manželství a rodičovství sami praktikují, … [a] pomáhali svým spoluobčanům přijmout tyto zásady za své“.32

Doufáme, že obzvláště vy z nastupující generace – mládeži a mladí dospělí, na které se Pán musí spoléhat, pokud jde o úspěch Jeho díla v budoucnu, budete podporovat nauky evangelia a měřítka Církve jak na veřejnosti, tak v soukromí. Nenechávejte ty, kteří by rádi přijali pravdu, aby kvůli její neznalosti tápali a klopýtali. Nepodléhejte falešným představám o toleranci ani strachu – strachu z nepříjemností, odmítnutí, nebo dokonce utrpení. Pamatujte na Spasitelovo zaslíbení:

„Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne.

Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi.“33

Nakonec jsme všichni za svá rozhodnutí a za život, který vedeme, odpovědní Bohu. Spasitel prohlásil: „Otec můj mne poslal, abych mohl býti pozvednut na kříži; a poté, co jsem byl pozvednut na kříži, abych mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě, aby jako já jsem byl lidmi pozvednut, právě tak byli lidé pozvednuti Otcem, aby stanuli přede mnou, aby byli souzeni za skutky své, ať byly dobré, nebo ať byly zlé.“34

S vědomím této Pánovy svrchovanosti naléhavě žádám slovy Almy:

„A nyní, bratří moji [a sestry mé], přeji si z celé hloubky srdce svého, ano, s velikou úzkostí až k bolesti, abyste … odvrhli hříchy své a neodkládali den pokání svého;

Ale abyste se pokořili před Pánem a vzývali svaté jméno jeho a bděli a modlili se stále, abyste nebyli pokoušeni nad to, co můžete snésti, a tak abyste byli vedeni Svatým Duchem …;

Majíce víru v Pána; majíce naději, že obdržíte život věčný; majíce vždy lásku Boží v srdci svém, abyste mohli býti posledního dne pozvednuti a abyste mohli vejíti v odpočinutí jeho.“35

Kéž je každý z nás schopen, tak jako David, říci Pánu: „Spravedlnosti tvé neukryl jsem u prostřed srdce svého, pravdu tvou a spasení tvé vypravoval jsem, nezatajil jsem milosrdenství tvého a pravdy tvé v shromáždění velikém. Ty pak, Hospodine, nevzdaluj slitování svých ode mne.“36 Ve jménu Ježíše Krista, amen.