Usmíření a Vzkříšení Ježíše Krista

Usmíření Ježíše Krista bylo předustanoveným úkolem od našeho Nebeského Otce, aby vykoupil své děti po jejich padlém stavu. Byl to projev lásky Nebeského Otce, kterým dovolil svému Jednorozenému, aby přinesl smírnou oběť. Byl to svrchovaný projev lásky Jeho milovaného Syna, který Usmíření uskutečnil.

Mnohokrát jsem stál v zahradě getsemanské. Přemítal jsem o Spasitelově utrpení a o Jeho mukách – oněch mukách, která vytrpěl, když Mu Nebeský Otec dovolil – způsobem, který naše mysl nedokáže ani pochopit – vzít na sebe bolest a hříchy celého lidstva. Duše se mi naplnila zármutkem, když jsem pomyslel na Jeho velikou oběť za lidstvo.

Stál jsem pod Golgotou, oním místem lebky, a přemítal jsem o ponižujícím ukřižování, které vedlo k tělesné smrti našeho Spasitele, ale které Jemu a celému lidstvu přineslo nesmrtelnost. A znovu jsem byl v duši přemožen.

A stál jsem před zahradním hrobem a představoval jsem si onen slavný den Vzkříšení, kdy Spasitel povstal z hrobu živý, vzkříšený a nesmrtelný. Při tomto pomyšlení se mi srdce naplnilo radostí.

Díky těmto zážitkům pociťuji touhu vylít svou duši v díkůvzdání a uznání vůči našemu Nebeskému Otci za lásku, kterou nám On a Jeho Syn skrze tuto vznešenou smírnou oběť projevili. Slovy Charlese Gabriela: „Jak nesmírnou láskou mne Pán Ježíš miluje, jak nezměrná je milost, s níž o mne pečuje! Jen chvěji se, když pomyslím, že byl bičován, že pro mne, pro hříšníka, trpěl, byl na kříž dán. Ó, je to nádherné, že mne tak miloval, že za mne život dal! Ó, je to nádherné, tak nádherné!“ …

Vydávám vám svědectví, bratří a sestry, že Nebeský Otec seslal svého milovaného Syna Ježíše Krista na svět, aby splnil podmínky, na jejichž základě měl být plán spasení uveden v činnost. Usmíření je projevem Jeho veliké lásky k nám.⁴

Když se Ježíš a apoštolové sešli, aby oslavili přesnice, společně pojedli symboly svátosti, které během této poslední večeře Ježíš ustanovil, a poté odešli na horu Olivovou.

Ježíš byl učitelem až do samého konce, a tak pokračoval ve svém kázání na téma obětního beránka. Řekl, že bude zbit a že apoštolové se rozprchnou jako ovce bez pastýře. (Viz Matouš 26:31.) „Ale když z mrtvých vstanu,“ dodal, „předejdu vás do Galilee.“ (Matouš 26:32.)

Během hodin, které následovaly, potil kapky krve, byl ztrestán vedoucími představiteli, kteří tvrdili, že jsou strážci Jeho zákona, a byl ukřižován spolu se zloději. Král Beniamin v Knize Mormonově prorokoval: „Vytrpí pokušení a bolest těla, hlad, žízeň a únavu, dokonce více, nežli člověk může vytrpěti, aniž by mu to přivodilo smrt; neboť viz, krev poteče z každého póru, tak veliká bude úzkost jeho pro zlovolnost a ohavnosti lidu jeho. …

Přijde k svým vlastním, aby k dětem lidským mohlo přijíti spasení … ; a dokonce i po tom všem ho budou považovati za člověka a řeknou, že má ďábla, a budou ho bičovati a ukřižují ho.“ (Mosiáš 3:7, 9.)

Proroku Almovi jsme zavázáni za to, že se dozvídáme o plné míře Jeho utrpení: „On půjde, trpě bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; a to se stane, aby se naplnilo slovo, jež praví, že na sebe vezme bolesti a nemoci lidu svého.

A vezme na sebe smrt, aby mohl uvolniti pouta smrti, jež spoutávají lid jeho; a vezme na sebe slabosti jejich, aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho.“ (Alma 7:11–12.)

Jen si to představte! Když bylo Jeho tělo sňato z kříže a ve spěchu uloženo do vypůjčeného hrobu, On, bezhříšný Syn Boží, na sebe vzal nejen hříchy a pokušení každé lidské duše, která bude činit pokání, ale také všechny naše nemoci, zármutky a bolesti všeho druhu. Vytrpěl tyto strasti tak, jak jimi trpíme my, podle těla. On je vytrpěl všechny. Vykonal to proto, aby zdokonalil své milosrdenství a svou schopnost pozvednout nás z každé pozemské zkoušky.⁵

Můžeme vskutku činit nesprávná rozhodnutí, špatná rozhodnutí, škodlivá rozhodnutí. A někdy je činíme, ale právě v tom okamžiku přichází v plné síle a slávě poslání a milosrdenství Ježíše Krista. … To On nám poskytl zprostředkující Usmíření za nesprávná rozhodnutí, která činíme. Je naším Přímluvcem u Otce a předem zaplatil za chyby a pošetilosti, kterých se při používání své svobody často dopouštíme. Máme-li plně využít toto vykoupení, musíme přijmout Jeho dar, činit z oněch chyb pokání a následovat Jeho přikázání. Tato nabídka stále trvá; cesta je vždy otevřena. Vždy, dokonce i v té nejtemnější hodině a při těch nejkatastrofálnějších chybách, můžeme hledět k Synu Božímu a žít.⁶

Vraťte se se mnou v čase k oněm závěrečným událostem ve Svaté zemi. Blížil se konec smrtelného života našeho Pána. Uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a vykládal písma – včetně proroctví týkajících se Jeho vlastní smrti a Vzkříšení. Svým učedníkům řekl:

„Aj, vstupujeme do Jeruzaléma, a Syn člověka vydán bude předním kněžím a zákonníkům, a odsoudí ho na smrt.

A vydadíť jej pohanům ku posmívání a k zbičování a ukřižování, ale třetího dne z mrtvých vstane.“ (Matouš 20:18–19.) …

Když nastávalo svítání onoho třetího dne, Maria Magdaléna a „druhá Maria“ přišly k hrobu, do něhož bylo uloženo Jeho bezvládné tělo. [Matouš 28:1; viz také Marek 16:1; Lukáš 24:10.] Ještě předtím se hlavní kněží a farizeové vydali za Pilátem a přesvědčili ho, aby ke vchodu do hrobu umístil stráže, aby „učedlníci jeho, přijdouce v noci, neukradli ho, a řekli by lidu: Vstalť jest z mrtvých“. (Matouš 27:64.) Ale dva mocní andělé odvalili kámen od vchodu do hrobu, a když to dotyční strážci spatřili, v hrůze uprchli.

Když pak ženy přišly k hrobu, zjistily, že je otevřený a prázdný. Andělé vyčkali, aby jim předali tu nejdůležitější zprávu, která kdy lidem zazněla v uších: „Neníť ho tuto; nebo vstalť jest.“ (Matouš 28:6.)⁷

Žádná nauka z křesťanského kánonu není pro celé lidstvo důležitější než nauka o Vzkříšení Syna Božího. Skrze Něj se uskutečňuje vzkříšení všech mužů, žen a dětí, kteří se kdy narodili – nebo se kdy narodí – na tento svět.

Navzdory velké důležitosti, kterou v naší nauce na vzkříšení klademe, mnozí z nás možná dosud plně nepoznali, jaký duchovní význam a jakou věčnou vznešenost vzkříšení má. Pokud bychom to poznali, žasli bychom nad jeho krásou tak jako Jákob, bratr Nefiův, a chvěli bychom se hrůzou z oné druhé možnosti, které bychom čelili, kdybychom tento božský dar neobdrželi. Jákob napsal:

„Ó, ta moudrost Boží, milosrdenství jeho a milost! Neboť vizte, kdyby tělo již nepovstalo, duchové naši by se museli státi poddanými onomu andělu, který padl z přítomnosti Věčného Boha a stal se ďáblem, aby již nepovstal.“ (2. Nefi 9:8.)

Vzkříšení je dozajista ústředním bodem víry každého křesťana; je tím největším zázrakem ze všech, které Spasitel světa vykonal. Bez něho bychom byli vskutku ponecháni bez naděje. Dovolte mi vypůjčit si slova Pavla: „Není-liť z mrtvých vstání, … jest daremné kázaní naše, … a byli bychom nalezeni … křiví svědkové Boží; nebo vydali jsme svědectví o Bohu, že vzkřísil z mrtvých Krista. … Nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra vaše, ještě jste v svých hříších.“ (1. Korintským 15:13–15, 17.)⁸

Bez Vzkříšení by se z evangelia Ježíše Krista stal seznam moudrých rčení a zdánlivě nevysvětlitelných zázraků – ale rčení a zázraků bez konečného vítězství. Nikoli – toto konečné vítězství spočívá právě v onom konečném zázraku, neboť poprvé v historii lidstva se ten, kdo byl mrtev, sám vzkřísil, aby znovu žil a byl nesmrtelný. Byl to Syn Boží, Syn našeho nesmrtelného Otce v nebi, a Jeho vítězství nad fyzickou a duchovní smrtí je tou dobrou zprávou, o níž by měl každý křesťan mluvit.

Věčnou pravdou zůstává, že Ježíš Kristus vstal z hrobu a byl prvotinou Vzkříšení. (Viz 1. Kor. 15:23.) O svědcích této úžasné události nelze pochybovat.

Mezi těmito vybranými svědky jsou Pánovi apoštolové. Povolání ke svatému apoštolství je vskutku povolání k vydávání svědectví světu o božskosti Pána Ježíše Krista. Joseph Smith řekl: „Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků ohledně Ježíše Krista, že On zemřel, byl pohřben, opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky.“ (History of the Church, 3:30.) …

Když Kristus učil apoštoly, oznámil jim, „že Syn člověka musí mnoho trpěti, a potupen býti od starších a předních kněží a zákonníků, a zabit býti, a ve třech dnech z mrtvých vstáti“. (Marek 8:31.) A tak tomu bylo. Byl ukřižován a uložen do hrobu. Třetího dne skutečně vstal, aby znovu žil – Spasitel veškerého lidstva a prvotina Vzkříšení. Skrze tuto smírnou oběť budou všichni lidé spaseni z hrobu a budou opět žít. Takové vždy bylo a je svědectví apoštolů, k němuž připojuji i to své.⁹

Pán se během dnů, které následovaly po Vzkříšení, zjevil mnoha lidem. Ukázal jim svých pět charakteristických ran. Kráčel s nimi, mluvil s nimi a jedl s nimi, jakoby jim chtěl nade vší pochybnost dokázat, že vzkříšené tělo je vskutku fyzické tělo s hmatatelným masem a kostmi. Později sloužil Nefitům, kterým přikázal: „Vstaňte a pojďte ke mně, abyste mohli vložiti ruku svou v bok můj, a také abyste mohli pocítiti stopy hřebů v rukou mých a v nohou mých, abyste mohli věděti, že já jsem Bůh Izraelský a Bůh celé země a že jsem byl zabit pro hříchy světa.

A … zástup předstoupil, a oni vkládali ruce své v jeho bok, a pocítili stopy hřebů v rukou jeho a v nohou jeho; a to činili předstupujíce jeden po druhém, až předstoupili všichni a uviděli očima svýma a pocítili rukama svýma a věděli s jistotou a vydali svědectví, že to je ten, o němž psali proroci, že má přijíti.“ (3. Nefi 11:14–15.)

Je zodpovědností a radostí pro všechny muže a ženy, ať jsou kdekoli, hledat „tohoto Ježíše, o kterém [svědčili] proroci a apoštolové“ (Eter 12:41) a získat duchovní svědectví o Jeho božskosti. Je právem a požehnáním všech těch, kteří pokorně hledají, slyšet hlas Svatého Ducha vydávajícího svědectví o Otci a o Jeho vzkříšeném Synovi.¹⁰

Svědectví těch, kteří viděli [Ježíše] jako toho, kdo po své smrti dál žije, nebylo nikdy popřeno. Zjevil se přinejmenším desetkrát či jedenáctkrát: Marii Magdaléně a dalším ženám v zahradě; dvěma učedníkům na cestě do Emaus; Petrovi v Jeruzalémě; apoštolům, když s nimi nebyl Tomáš, a pak znovu, když s nimi Tomáš byl; apoštolům u Galilejského moře a na hoře 500 bratřím najednou; Jakubovi, bratrovi Páně; a apoštolům v době nanebevstoupení.¹¹

Jako ten, který byl povolán a vysvěcen vydávat svědectví o jménu Ježíše Krista celému světu, svědčím v tento velikonoční čas, že On žije. Má oslavené, nesmrtelné tělo z masa a kostí. Je Jednorozeným Synem Otce v těle. Je Spasitelem, světlem a životem světa. Po svém ukřižování a smrti se ukázal jako vzkříšená bytost Marii, Petrovi, Pavlovi a mnoha dalším. Ukázal se Nefitům. Ukázal se Josephu Smithovi, chlapci–prorokovi, a mnoha dalším v naší dispensaci.¹²

Velikonoce jsou oslavou bezplatného daru nesmrtelnosti, který byl dán všem lidem a který obnovuje život a uzdravuje všechny rány. Ačkoli v rámci věčného plánu pro náš růst a rozvoj všichni zemřeme, můžeme najít útěchu v těchto slovech Žalmisty: „Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.“ (Žalm 30:6.)

Byl to Job, kdo vznesl otázku, kterou lze nazvat otázkou všech věků: „Když umře člověk, zdaliž zase ožive?“ (Job 14:14.) Kristova odpověď zaznívá všemi věky až do této hodiny: „[Protože] já živ jsem, i vy živi budete.“ (Jan 14:19.)¹³

V okamžiku smrti dochází k oddělení ducha a těla. Díky vzkříšení se duch znovu sjednotí s tělem a tělo se stane tělem duchovním – tělem z masa a kostí, které je ale namísto krví oživeno duchem. A tak se naše tělo po vzkříšení, kdy bude oživeno duchem, stane nesmrtelným a nikdy nezemře. Takový je význam Pavlových slov, že „jest tělo tělesné, jest i duchovní tělo“ a „že tělo a krev království Božího dědictví dosáhnouti nemohou“. [Viz 1. Korintským 15:44, 50.] Přirozené tělo je z masa a krve, ale když je namísto krví oživeno duchem, může vstoupit, a také vstoupí, do království. …

Jsem přesvědčen, že Bůh žije a že Ježíš je Kristus. Tak jako Pavel vydával ve svém dopise svědectví Svatým v Korintu během oněch Velikonoc před mnoha lety, tak i já připojuji své svědectví o tom, že díky smírné oběti a Vzkříšení Spasitele povstaneme z tělesné smrti, abychom měli věčný život. V duchu si Ho představuji, jak nabízí náruč všem těm, kteří chtějí slyšet:

„ …Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.

A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky.“ (Jan 11:25–26.)¹⁴

Kristovo Vzkříšení přináší požehnání nesmrtelnosti a možnost získat věčný život. Jeho prázdný hrob hlásá celému světu: „Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“ (Lukáš 24:6.) Tato slova obsahují veškerou naději, ujištění a víru, které jsou nutné k tomu, aby nás posilovaly v našem náročném a někdy zármutkem naplněném životě.¹⁵

• Jak Usmíření dokládá lásku, kterou k nám Nebeský Otec a Ježíš Kristus chovají? (Viz 1. oddíl.) Jak můžeme za tento dar lásky projevovat vděčnost? (Viz NaS 42:29.)

• Při pročítání 2. oddílu vyhledejte, kolika různými způsoby jsme díky Usmíření požehnáni. Jak vám slova presidenta Huntera a to, jak používá písma, pomáhají prohloubit porozumění Usmíření? Jaké zážitky posílily nebo posilují vaše svědectví o Usmíření? Jak vás může moc plynoucí z Usmíření posilovat v dobách zkoušek?

• Co vás napadá, když studujete slova presidenta Huntera o Vzkříšení? (Viz 3. oddíl.) Jak bychom si mohli více vážit toho, co Vzkříšení znamená?

• Projděte si 4. oddíl, v němž president Hunter podrobně uvádí mnohé svědky Vzkříšení Ježíše Krista. Proč je svědectví těchto svědků významné?

• Zamyslete se nad slovy presidenta Huntera ohledně toho, že Vzkříšení poskytuje „veškerou naději, ujištění a víru, které jsou nutné k tomu, aby nás posilovaly v našem náročném a někdy zármutkem naplněném životě“. (5. oddíl.) V jakém smyslu je pro vás Vzkříšení zdrojem naděje a útěchy? Jak svědectví o Vzkříšení obohacuje váš život?

Jan 10:17–18; 2. Nefi 2:6–9, 22–27; 9:19–25; 3. Nefi 27:13–16; NaS 18:10–16; 19:15–20; Mojžíš 6:59–60

„Plánujte studijní činnosti, které posílí vaši víru ve Spasitele.“ (Kažte evangelium mé [2004], 22.) Během studia byste si například mohli pokládat tyto otázky: „Jak by mi toto učení mohlo pomoci prohloubit mé porozumění Usmíření Ježíše Krista? Jak mi toto učení může pomoci stát se více takovým, jako je Spasitel?“