Ne jako svět dává

Když Ježíš před oněmi prvními Velikonocemi zakončil nový obřad svátosti, který vykonal pro Dvanáct apoštolů, pronesl své velkolepé kázání na rozloučenou a vydal se vstříc Getsemanům, zradě a ukřižování. Vytušil však obavy, a možná dokonce přímo strach, který někteří tito muži dozajista dávali najevo, a tak jim (i nám) řekl:

„Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. …

Neopustímť vás [bez útěchy], přijduť k vám. …

Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“¹

V tomto smrtelném světě přicházejí těžkosti – i k těm, kteří jsou věrní – ale Kristovo uklidňující poselství spočívá v tom, že ačkoli On, velikonoční beránek, půjde „jako ovce před těmi, kdož ji střihou“,² tak přesto povstane, aby byl, jak řekl žalmista, „naše útočiště i síla, ve všelikém ssoužení pomoc [naše] vždycky hotová“.³

S vědomím toho, jak obtížné chvíle čekaly Krista, když se blížil ke kříži, i Jeho učedníky, kteří měli v zenitu času přinášet Jeho evangelium světu, se mnou nyní přejděte k souvisejícímu poselství určenému členům Spasitelovy Církve v posledních dnech. Nachází se v překvapivě velkém počtu veršů v Knize Mormonově, které se věnují tomu či onomu konfliktu – od Lamanova a Lemuelova věčně obtěžujícího chování až po poslední bitvy s účastí stovek tisíc vojáků. Jedním ze zřejmých důvodů důrazu kladeného na toto poselství je skutečnost, že vzhledem k tomu, že Kniha Mormonova byla napsána pro čtenáře z posledních dnů, nás tito autoři (kteří sami zažili tolik válčení) prorocky upozorňují na to, že násilí a konflikty budou pro mezilidské vztahy v posledních dnech typické.

Má teorie ohledně svárů v posledních dnech samozřejmě není příliš originální. Před 2 000 lety Spasitel varoval, že v posledních dnech se vyskytnou války a pověsti o válkách,⁴ a později řekl, že „mír bude odňat ze země“.⁵ Tento Kníže pokoje, který důrazně učil tomu, že sváry jsou od ďábla,⁶ musí v naší době se svým božským Otcem dozajista plakat nad těmi členy lidské rodiny, kteří jsou „bez citu“, jak se píše v písmech, a kteří nevědí, jak žít pospolu v lásce.⁷

Bratři a sestry, jsme kolem sebe svědky příliš mnoha konfliktů, hněvu a všeobecné nezdvořilosti. Současné pokolení naštěstí nemuselo bojovat ve 3. světové válce ani nezažilo celosvětový ekonomický krach, jako byl ten v roce 1929, který vedl k velké hospodářské krizi. Avšak čelíme jakési 3. světové válce, která není bojem s cílem rozdrtit nepřátele, ale povolávacím rozkazem ukládajícím dětem Božím, aby více pečovaly o druhé a pomáhaly uzdravovat rány, které ve světě zmítaném konflikty nacházíme. Ona velká hospodářská krize, které nyní čelíme, nesouvisí ani tolik s vnější ztrátou našich úspor, ale spíše s vnitřní ztrátou naší sebedůvěry a se skutečným nedostatkem víry a naděje a pravé lásky všude kolem nás. Avšak nástroje, které potřebujeme, abychom vytvořili jasnější den a rozvíjeli ve společnosti ekonomiku opravdové dobrotivosti, jsou nám v hojné míře k dispozici v evangeliu Ježíše Krista. Nemůžeme si dovolit – a tento svět si nemůže dovolit – abychom selhali v tom, že bychom tyto principy evangelia a posilující smlouvy plně nevyžívali, osobně i veřejně.

Jak tedy ve světě, zmítaném vichřicí a bezútěšném, jak Jehova předpověděl, nalezneme to, co nazval smlouvou pokoje? Nalezneme to tak, že se obrátíme na Toho, kdo řekl, že se nad námi slituje a že „v milosrdenství věčném“ udělí pokoj našim dětem.⁸ Navzdory hrůzu nahánějícím proroctvím a zneklidňujícím veršům z písem hlásajícím, že pokoj bude ze země celkově odňat, proroci, včetně našeho milovaného Russella M. Nelsona, učili a učí, že to neznamená, že tento pokoj musí být odňat nám osobně!⁹ Pokusme se tedy o těchto Velikonocích uplatňovat tento pokoj v praxi osobním způsobem – používat milost a uzdravující balzám plynoucí z Usmíření Pána Ježíše Krista ve vztahu k sobě a ke své rodině i k lidem kolem sebe, s nimiž jsme v kontaktu. Naštěstí, ba dokonce kupodivu, je nám tento hojivý balzám k dispozici „bez peněz a bez ceny“.¹⁰

Takovéto pomoci a naděje je velmi zapotřebí, neboť v tomto dnešním celosvětovém shromáždění je mnoho těch, kteří zápolí s celou řadou těžkostí – fyzickými či emočními, sociálními či finančními nebo s desítkami jiných trápení. My ale nejsme dostatečně silní na to, abychom mnohé z nich vyřešili jen vlastním přičiněním, neboť pomoc a pokoj, které potřebujeme, nejsou toho druhu, jaký dává svět.¹¹ Nikoli, k řešení skutečně obtížných problémů potřebujeme to, co se v písmech nazývá „mocemi nebeskými“, a abychom mohli z těchto mocí čerpat, musíme žít podle toho, co tentýž verš z písem nazývá „[zásadami] spravedlivosti“.¹² Porozumění této spojitosti mezi zásadou a mocí je právě tím ponaučením, které si, jak se zdá, lidská rodina nikdy nedokáže osvojit – tak praví Bůh nebe a země!¹³

A co je to za zásady? Opakovaně je uvádějí písma, opakovaně se jim učí na konferencích, jako je tato, a v naší dispensaci se jim Prorok Joseph Smith učil v odpověď na svou vlastní verzi zvolání „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“.¹⁴ V chladném a nevlídném prostředí žaláře v Liberty byl učen tomu, že mezi zásady spravedlivosti patří takové ctnosti, jako jsou trpělivost, shovívavost, jemnost a láska nepředstíraná.¹⁵ Bez těchto zásad bychom nakonec jistě čelili neshodám a nepřátelství.

Dovolte mi v tomto ohledu promluvit krátce o absenci těchto zásad spravedlivosti v dnešní době v určitých kruzích. Svým založením jsem optimistický, veselý člověk a v našem světě je toho tolik, co je dobré a krásné. Rozhodně máme více hmotných požehnání než kterékoli jiné pokolení v historii, ale všeobecně v kultuře 21. století, a až příliš často i v Církvi, stále vídáme ty, kteří v životě zažívají nesnáze a činí kompromisy, jejichž následkem až příliš často bývají porušené smlouvy a zlomená srdce. Zamyslete se nad vulgární mluvou, která doprovází sexuální přestupek, přičemž ve filmech či v televizi jsou obě tyto záležitosti všudypřítomné, nebo vezměte v úvahu sexuální obtěžování a další formy nevhodného chování v pracovním prostředí, o nichž tak často čteme. Pokud jde o čistotu v souladu se smlouvami, pak se s tím, co je posvátné, až příliš často zachází jako s něčím běžným, a to, co je svaté, se až příliš často znevažuje. Těm, kteří jsou pokoušeni kráčet nebo mluvit nebo se chovat takříkajíc tak, „jako svět dává“, říkám: Nečekejte, že to povede k pokojným prožitkům; slibuji vám ve jménu Páně, že nepovede. „Zlovolnost nikdy nebyla štěstím“,¹⁶ řekl kdysi jeden dávný prorok. Když je tanec u konce, musí krysař vždy dostat zaplaceno, přičemž platidlem bývají nejčastěji slzy a lítost.¹⁷

Nebo možná býváme svědky jiných forem týrání, zneužívání či ponižování. Pro nás jakožto učedníky Pána Ježíše Krista je dvojnásob nutné dávat si pozor na to, abychom se žádného takového chování nedopouštěli. Nesmíme se v žádném případě dopustit jakékoli formy zneužívání či týrání, uplatňovat nespravedlivou nadvládu nebo se dopustit nemorálního nátlaku – v rovině fyzické, ani emoční, ani církevní, ani žádné jiné. Vzpomínám si, jak jsem pociťoval zanícení presidenta Gordona B. Hinckleyho, s nímž před několika lety promlouval k mužům Církve ohledně těch, které nazýval tyrany ve svém vlastním domově.¹⁸

„Jak tragický a naprosto nechutný jev je zneužívání či týrání manželky,“ řekl. „Kterýkoli muž v této Církvi, který zneužívá či týrá svou manželku, který ji ponižuje, uráží či nad ní uplatňuje nespravedlivou nadvládu, není hoden být nositelem kněžství. … Není hoden mít chrámové doporučení.“¹⁹ A dodal, že stejně tak zavrženíhodná je jakákoli forma zneužívání či týrání dětí – nebo jakýkoli jiný druh zneužívání či týrání.²⁰

V příliš mnoha případech mohou být jinak věrní muži, ženy, a dokonce i děti vinni tím, že s těmi, kteří jsou s nimi možná i zpečetěni svatým obřadem v chrámu Páně, mluví nelaskavě, či dokonce destruktivně. Každý má právo na to, aby byl doma milován a aby tam pociťoval pokoj a nacházel bezpečí. Snažme se tam prosím takovéto prostředí zachovávat. Je vám slíbeno, že budete-li mírotvorcem, budete mít Ducha Svatého jako stálého společníka a požehnání k vám poplynou „bez donucovacích prostředků“ na věky.²¹ Nikdo nemůže používat ostrý jazyk nebo nelaskavá slova, a přitom „zpívati píseň vykupitelské lásky“.²²

Dovolte mi zakončit tam, kde jsem začal. Zítra se slaví Velikonoce, čas, kdy nás mají spravedlivé zásady evangelia Ježíše Krista a Jeho Usmíření „přenést“ jako přesnice – přenést přes konflikty a sváry, přenést přes zoufalství a přestupky a nakonec přenést i přes smrt. Je to čas, kdy se máme slovem i skutkem zavázat k naprosté oddanosti Beránku Božímu, který s odhodláním dokonat v náš prospěch dílo spasení „nemoci naše vzal, a bolesti naše … nesl“.²³

Syn živého Boha navzdory zradě a bolesti, týrání a krutosti a zatímco nesl nahromaděné hříchy celé lidské rodiny, pohlédl na dlouhou cestu smrtelnosti, spatřil nás o tomto víkendu a řekl: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“²⁴ Přeji vám požehnané, radostné a pokojné Velikonoce. Za nevýslovné možnosti, které nám přinášejí, již zaplatil Kníže pokoje, kterého miluji celým srdcem, jehož Církev toto je a o Němž vydávám nepochybné svědectví, totiž o Pánu Ježíši Kristu, amen.