Naděje v Kristu

Bratři a sestry, v době Velikonoc se zaměřujeme na slavné Vzkříšení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Pamatujeme na Jeho láskyplnou výzvu: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.

Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.

Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“¹

Spasitelova výzva, abychom k Němu přišli, je výzvou nejen k tomu, abychom přišli k Němu, ale i k tomu, abychom se stali členy Jeho Církve.

Ježíš ve verši, který této láskyplné výzvě předchází, učí, že toho dosáhneme snahou Ho následovat. Prohlásil: „Žádnýť nezná Syna, jediné Otec, aniž Otce kdo zná, jediné Syn, a komuž by chtěl Syn zjeviti.“²

Ježíš si přeje, abychom věděli, že Bůh je milující Nebeský Otec.

Když budeme vědět, že Nebeský Otec nás miluje, pomůže nám to poznat, kdo jsme a že jsme součástí Jeho velké věčné rodiny.

Na stránkách lékařského centra Mayo Clinic nedávno stálo: „Je nesmírně důležité vnímat, že jsme něčeho součástí. … Téměř každý aspekt našeho života je uspořádaný podle něčeho, čeho jsme součástí.“ Ve zprávě dále stojí: „Důležitost pocitu sounáležitosti nelze oddělit od našeho fyzického a duševního zdraví.“³ A já bych dodal: ani zdraví duchovního.

Spasitel se v předvečer svého utrpení v Getsemanech a smrti na kříži setkal se svými učedníky u Poslední večeře. Řekl jim: „Na světě ssoužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět.“⁴ Následujícího dne před západem slunce Ježíš Kristus trpěl a „umřel [na kříži] za hříchy naše“.⁵

Přemýšlím, jak osaměle se věrní muži a ženy, kteří Ho následovali, asi museli v Jeruzalémě cítit, když slunce zapadlo a je zahalila temnota a sevřel strach.⁶

I mnozí z vás se čas od času mohou cítit osaměle, tak jako tito dávní učedníci před téměř 2 000 lety. Já tuto osamělost zažívám od té doby, co mi před více než dvěma a půl lety zemřela má drahá manželka Barbara. Vím, co to je být obklopen členy rodiny, přáteli a spolupracovníky, a přesto se cítit osaměle – protože moje životní láska už zde není po mém boku.

Pandemie covidu-19 tento pocit odloučení a osamělosti u mnohých ještě prohloubila. Navzdory těžkostem, kterým v životě čelíme, se jako onoho prvního velikonočního rána můžeme probudit do nového života v Kristu s novými a úžasnými možnostmi a novými skutečnostmi, když jen budeme hledat naději a sounáležitost u Pána.

Osobně vnímám bolest těch, kterým pocit sounáležitosti chybí. Když sleduji zprávy ze světa, vidím mnohé, kteří tuto osamělost zjevně zažívají. Domnívám se, že u mnohých je tomu tak proto, že možná nevědí, že je Nebeský Otec miluje a že jsme všichni součástí Jeho věčné rodiny. Víra v to, že nás Bůh miluje a že jsme Jeho dětmi, přináší útěchu a ujištění.

Díky tomu, že jsme duchovní děti Boží, má každý z nás božský původ, podstatu i potenciál. Každý z nás je „milovaný duchovní syn nebo dcera nebeských rodičů“.⁷ Taková je naše identita! To je to, kdo skutečně jsme!

Naše duchovní identita je obohacena tím, když porozumíme mnohým stránkám své totožnosti, které ve smrtelnosti zastáváme, včetně etnického, kulturního či národního dědictví.

Tento pocit duchovní a kulturní identity, lásky a sounáležitosti může vyvolat naději a lásku k Ježíši Kristu.

Nemluvím o naději v Krista jako o zbožném přání. Ale o naději jako o očekávání, že se něco uskuteční. Taková naděje je nezbytná, abychom dokázali překonat protivenství, vypěstovat si duchovní odolnost a sílu a poznat, že náš Věčný Otec nás miluje a že jsme Jeho děti, které jsou součástí Jeho rodiny.

Když máme naději v Krista, zjistíme, že díky uzavírání a dodržování posvátných smluv se mohou skrze Něj naplnit naše nejtoužebnější přání a sny.

Kvorum Dvanácti apoštolů se společně v duchu modlitby radilo a radí s přáním porozumět tomu, jak pomoci všem, kteří se cítí osaměle nebo jim chybí pocit sounáležitosti. Toužíme pomoci všem, kteří se takto cítí. Rád bych zmínil obzvláště ty, kteří jsou v současné době svobodní.

Bratři a sestry, více než polovina dospělých členů Církve je dnes ovdovělá, rozvedená nebo dosud nesezdaná. Někteří přemýšlejí o tom, jaké jsou jejich příležitosti a místo v Božím plánu a v Církvi. Měli bychom porozumět tomu, že věčný život není jen otázkou současného manželského stavu, ale také učednictví a toho, zda jsme „udatní ve svědectví o Ježíšovi“.⁸ Všichni svobodní doufají v totéž, v co doufají všichni členové Pánovy znovuzřízené Církve – v přístup k milosti Kristově skrze „poslušnost zákonů a obřadů evangelia“.⁹

Dovolte mi říci, že je třeba, abychom porozuměli jistým důležitým zásadám.

Zaprvé – písma a proroci posledních dnů potvrzují, že každý, kdo věrně dodržuje smlouvy evangelia, bude mít příležitost získat oslavení. President Russell M. Nelson učil: „Pánovým způsobem a v Jeho čase nebude Jeho věrným Svatým odepřeno žádné požehnání. Pán bude soudit a odměňovat každého jednotlivce nejen podle jeho skutků, ale i podle touhy jeho srdce.“¹⁰

Zadruhé – přesný čas a to, jak budou požehnání plynoucí z oslavení udělována, nebylo zjeveno, přesto však jsou jistá.¹¹ President Dallin H. Oaks vysvětlil, že některé okolnosti „smrtelnosti budou napraveny v miléniu, které je dobou pro to, aby se doplnilo vše neúplné ve velikém plánu štěstí pro všechny způsobilé děti našeho Otce“.¹²

To neznamená, že každé požehnání bude odloženo až na milénium; některá jsme již získali a jiná budeme až do onoho dne nadále získávat.¹³

Zatřetí – čekání na Pána znamená, že nadále v poslušnosti činíme duchovní pokrok směrem k Němu. Čekání na Pána neznamená nečinně vyčkávat. Nikdy byste neměli mít pocit, že jste v čekárně.

Čekání na Pána zahrnuje činorodost. V průběhu let jsem zjistil, že naše naděje v Kristu se prohlubuje, když sloužíme druhým. Když sloužíme tak, jak sloužil Ježíš, přirozeně tím prohlubujeme svou naději v Něm.

Osobní růst, kterého člověk může dosáhnout nyní, zatímco čeká na Pána a Jeho zaslíbení, je neocenitelným, posvátným prvkem plánu, který Pán pro každého z nás má. Toho, čím může člověk nyní přispět, aby pomohl budovat Církev na zemi a shromažďovat Izrael, je velmi zapotřebí. Manželský stav nemá nic společného se schopností člověka sloužit. Pán ctí ty, kteří slouží a čekají na Něj trpělivě a s vírou.¹⁴

Začtvrté – Bůh nabízí věčný život všem svým dětem. Všichni ti, kteří přijmou Spasitelův drahocenný dar pokání a budou žít podle Jeho přikázání, obdrží věčný život, a to i když ve smrtelnosti všech rysů a dokonalosti věčného života nedosahují. Ti, kteří činí pokání, zjistí, že Pán je připraven jim odpustit, jak nás ujišťuje: „Ano, a kdykoli bude lid můj činiti pokání, odpustím mu poklesky jeho proti mně.“¹⁵

V konečném důsledku jsou schopnosti člověka, jeho přání a příležitosti, pokud jde o svobodu jednání a rozhodnutí, včetně způsobilosti k obdržení věčných požehnání, něčím, co může posoudit jedině Pán.

Zapáté – naše důvěra v tato ujištění je zakořeněna v naší víře v Ježíše Krista, jehož milostí je vše, co se týče smrtelnosti, napraveno.¹⁶ Všechna slíbená požehnání jsou dostupná skrze Toho, který prostřednictvím svého Usmíření „sestoupil pod všechny věci“¹⁷ a „přemohl svět“.¹⁸ On „usedl na pravici Boží, aby u Otce vyžádal své právo milosrdenství, které má na děti lidské[;] … pročež on obhajuje věc dětí lidských“.¹⁹ Nakonec budou „svatí … naplněni slávou jeho a obdrží dědictví sv铲⁰ jako „spolu pak dědicové Kristovi“.²¹

Přejeme si, aby tyto zásady pomohly všem posílit naději v Kristu a získat pocit sounáležitosti.

Nikdy nezapomeňte na to, že jste nyní a na věky dítětem Boha, našeho Věčného Otce. On vás miluje a Církev o vás stojí a potřebuje vás. Ano, potřebujeme vás! Potřebujeme váš hlas, talenty, dovednosti, dobrotivost a spravedlivost.

Již mnoho let hovoříme o „mladých svobodných dospělých“, „svobodných dospělých“ a „dospělých“. Tato označení mohou být občas administrativně užitečná, ale mohou bezděky ovlivňovat to, jak vnímáme druhé.

Je nějaká možnost, jak se vyvarovat tohoto lidského sklonu, který nás může jeden od druhého oddělovat?

President Nelson nás požádal, abychom o sobě mluvili jako o členech Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Řekl bych, že to zahrnuje každého z nás, nemyslíte?

Evangelium Ježíše Krista má moc nás sjednotit. V konečném důsledku jsme si více podobní než odlišní. Jako členové Boží rodiny jsme skutečnými bratry a sestrami. Pavel prohlásil: „A [Bůh] učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země.“²²

Presidenti kůlů, biskupové a vedoucí kvor a sester, žádám vás, abyste o každém členovi vašeho kůlu, sboru nebo organizace přemýšleli jako o členovi, který může něčím přispět, sloužit v povoláních a zapojovat se mnoha různými způsoby.

Každý člen v našich kvorech, organizacích, sborech a kůlech má Bohem dané dary a talenty, které mohou nyní pomoci budovat Jeho království.

Požádejme členy, kteří jsou nesezdaní, aby sloužili, pozvedali a učili. Zapomeňme na staré představy a názory, které někdy nechtěně přispěly k jejich pocitu osamělosti a toho, že mezi nás nepatří nebo že nemohou sloužit.

O tomto velikonočním víkendu svědčím o Spasiteli Ježíši Kristu a o věčné naději, kterou dává mně i všem těm, kteří věří v Jeho jméno. Vydávám vám pokorně toto svědectví v Jeho posvátném jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.