Dar od Otce – přijat, nebo odmítnut

To byl opravdu nádherný zpěv! A nádherné poselství sestry Eubankové. A ano, srdéčko nám skutečně plá! Máme tu prosinec. Vzduch je chladný a napadlo i trochu sněhu. Pro mnohé to znamená, že jsou velmi blízko Vánoce. Mně však takové počasí Vánoce nepřipomíná.

Po celý můj život vždy příchod Vánoc naznačovaly dlouhé horké dny a mírné noci. To proto, že v Austrálii je v prosinci léto. A v západní Africe, kde jsme s manželkou žili posledních pět let, je horko neustále.

A tak prosinec obvykle přinášel dny na pláži, surfování a grilování. O Vánocích voní u nás doma mango a zní tam smích. Ale duch Vánoc je všude stejný. Ať již v Sydney, v Salt Lake nebo v Sieře Leone; ať již v Nuku‘alofě, v Newfoundlandu nebo v Nigérii, narození našeho Spasitele inspiruje lidi ke konání dobra.

Na většině míst si lidé vyměňují dárky, navštěvují druhé a konají laskavé skutky, čímž oslavují ducha Vánoc. Jedni naši přátelé v Samoi mají tradici, že den po Vánocích dají do krabic jídlo a další drobnosti a rozdají je nejpotřebnějším rodinám – nejen ve sboru, ale i dalším lidem v obci. Mají také téměř jeden hektar velikou zeleninovou zahradu, z níž většinu své úrody dávají potřebným.

Jeden náš drahý přítel ze Senegalu v západní Africe mi řekl, že v jeho rodné vesnici na Pobřeží slonoviny přinášejí vesničané na Štědrý večer svým vedoucím představitelům místo dárků nevyřešené spory. Tito představitelé pak tráví zbytek dne s těmito rodinami řešením jejich sporů. Vesničané vyžadují, aby v každém domově v jejich vesnici vládl na Vánoce pokoj a soulad, protože oslavují narození Krista – Toho, jenž se narodil právě proto, aby světu přinesl pokoj.

Na začátku letošního roku jsme se setkali s mladou misionářkou, sestrou Jeanne Ingabireovou z Rwandy, která slouží misii v Libérii. Vyprávěla mi srdcervoucí příběh o tom, jaký dopad na ni měla rwandská genocida v roce 1994. Její otec byl z kmene Hutu, který byl plný nenávisti vůči příslušníkům kmene Tutsi. Ke kmeni Tutsi ale patřila její matka. Aby tento statečný otec zachránil život své ženy a jejich čtyř dcer, ukryl svou rodinu daleko od vesnice a vrátil se do ní sám. Jeho žena a dcery ho již nikdy neviděly a bojovaly o holé přežití. Nakonec se vrátily o devět let později, aby se zúčastnily vládou organizovaného smiřujícího setkání, na kterém se dozvěděly, že jejich manžel a otec byl po návratu do vesnice zabit. I přesto – ač je to neuvěřitelné – matka sestry Ingabireové a její děti dokázaly těm, kteří jejich manžela a otce zabili, odpustit.

V době, kdy byl nejspíš i Joseph Smith sužován hněvem, jelikož byl během Vánoc roku 1838 neprávem vězněn v žaláři Liberty, zjevil Pán 121. oddíl Nauky a smluv. V tomto zjevení Pán Josephovi pomáhá překonat pocity sklíčenosti, které jsou na začátku tohoto oddílu zřejmé, a učí Proroka, že laskavost, shovívavost, jemnost, mírnost a nepředstíraná láska jsou křesťanské vlastnosti nezbytné k učednictví.

Já sám mám na Vánoce drahocenné rodinné vzpomínky. Ne všechny jsou ale příjemné. Pamatuji si, že když jsem byl velmi malý, dostal jsem od svého tatínka cenné závodní autíčko. Byli jsme poměrně chudá rodina a mně se tento dárek moc líbil. Jednou jsem ale v záchvatu dětského vzteku kvůli něčemu banálnímu hodil autíčko do hustého keře vistárií, který se proplétal naším plotem. Okamžitě jsem toho litoval – nejen proto, že jsem odhodil svou hračku, ale i proto, že jsem tím symbolicky odmítl tatínkovo vyjádření lásky. Usilovně jsem autíčko hledal, ale marně. Když přišla zima a z keře opadalo listí, hledal jsem znovu – neúspěšně. Stále pociťuji bolest z toho, že jsem se tím tatínka dotkl. Stále to bolí.

Svým způsobem se to podobá tomu, jak občas my odmítáme lásku svého Nebeského Otce a Jeho dary pro nás, z nichž největším je to, že nám poslal svého Syna, aby za nás trpěl a usmířil naše hříchy. Jak tragické je to, když odmítáme Jeho smírnou oběť nebo smlouvy a obřady Jeho evangelia!

Kéž bychom mohli vždy být více jako ti, kteří se snaží projevovat druhým lásku. Nedávno mnoho lidí pracovalo, aby pomohli obyvatelům Floridy a Severní a Jižní Karolíny, kteří zažili zničující bouře, nebo obyvatelům Kalifornie při ničivých požárech, nebo aby přišli na pomoc těm, kteří obdobně trpí po celém světě.

25. prosince 1974 bylo zničeno hlavní město australského Severního teritoria. V brzkých ranních hodinách onoho Božího hodu udeřil na město Darwin cyklón Tracy. Mnoho lidí přišlo o život a většina obyvatel Darwinu zůstala bez střechy nad hlavou. Obrázky zachycující nedávné zpustošení Floridy se podobají tomu, jak vypadal Darwin. Avšak duch Vánoc toto zoufalství přemohl. Z celé Austrálie začaly přicházet dary a mnozí lidé všeho zanechali a vyrazili do Darwinu pomáhat s obnovou.

Před mnoha lety, když naší nejstarší dceři byly teprve dva roky, si těsně před Vánoci zlomila nohu a strávila mnoho týdnů v nemocnici s nohou v dlaze. Byly to velmi těžké Vánoce. Na Štědrý den ji přišla navštívit jedna rodina z našeho sboru, která na tom finančně nebyla zrovna nejlépe. Každé z jejich dětí přineslo svůj oblíbený dárek, který ten den dostaly, a daly ho naší dceři jako dárek od nich. S manželkou Kay jsme byli z oné čisté a opravdové laskavosti těchto dětí a jejich rodičů dojati k slzám.

Toto je pravý duch Vánoc – jednotlivci, kteří pomáhají druhým. Koneckonců důležitou součástí Spasitelova odkazu byla Jeho služba jednotlivcům. Není pochyb o tom, že toto je zásada, kterou zastávají a uplatňují členové Jeho Církve v Africe, a zásada, kterou Pán požaduje i po nás zde.

President M. Russell Ballard řekl, že Usmíření je vrcholným skutkem, kdy Spasitel vykonal přesně toto pro každého jednoho z nás. President Ballard řekl:

„Pokud bychom opravdu rozuměli Usmíření a věčné hodnotě každé duše, vyhledávali bychom … každé … vzpurné dítě Boží. Pomáhali bychom jim poznat lásku, kterou k nim Kristus chová. Udělali bychom vše, co by bylo možné, abychom jim pomohli připravit se na přijetí spásných obřadů evangelia.

Kdyby vedoucí sborů a odboček měli na mysli především Kristovo Usmíření, pak by jistě žádný nový či reaktivizovaný člen nikdy nebyl zanedbán. …

Ironií Usmíření je, že je nekonečné a věčné, a přesto se uplatňuje jednotlivě, na jednoho člověka po druhém. …

Bratři a sestry, nikdy, nikdy nepodceňujte to, jak drahocenný je každý jednotlivec.“¹

Nebylo by úžasné, kdybychom se všichni řídili touto radou, stejně jako radou našeho milovaného proroka, presidenta Russella M. Nelsona – abychom žili podle oněch dvou velikých přikázání vyšším a svatějším způsobem? A pokud pochybujete o tom, zda tím, že to budete dělat, můžete mít nějaký vliv, zamyslete se nad tímto africkým příslovím: „Pokud si myslíte, že jste moc malí na to, abyste něco změnili, pak jste nikdy nestrávili noc s komárem.“

Abychom něco změnili nebo abychom přilnuli těsněji ke Spasiteli, nemusíme jet do Svaté země. Vánoce jsou dobou, kdy se můžeme zaměřit na svůj osobní dárek Spasiteli tím, že budeme mít neustále rádi druhé a budeme jim pomáhat. Pak nikdo z nás nebude příliš daleko od Betléma. Je na nás, abychom Krista učinili součástí svého života – abychom přijali dary, které nám nabízí, a abychom Jemu dali dar svého srdce. Miluji Ho a svědčím o Jeho nehynoucí lásce ke každému z nás. Ve jménu Ježíše Krista, amen.