Tichá noc, čisté světlo lásky

Chtěla bych vám vyprávět své dva zážitky, které si mnoho let pamatuji a které mi ještě i dnes přinášejí ponaučení, jež potřebuji.

První se stal v době, kdy mi bylo šest let. Vedoucí hudby v našem 5. sboru Hunter byla sestra Beverly Whitleyová. Nyní si uvědomuji, že jí asi nebylo ani čtyřicet let, ale měla dospívající děti a nám, dětem z Primárek, připadala velmi vyzrálá a moudrá. Byla s ní legrace a jednala s námi jako s malými dospělými, což se nám líbilo. Obdivovali jsme ji a chtěli jsme se jí zavděčit. Říkala nám, že můžeme zpívat tak nahlas, že nás uslyší naši rodiče ve vedlejší místnosti. Ne křičet – ale skutečně zpívat! A my jsme zpívali z celého srdce. Také nás naučila píseň ze zpěvníku pro dospělé – s tím, že ví, že jsme už dost schopní hudebníci, abychom zvládli zapamatovat si složitá slova. Vysvětlila nám, co všechna tato slova znamenají, abychom jim rozuměli. Učila nás, že každá píseň nese zvláštní poselství určené právě nám, a že když budeme přemýšlet o jejích slovech, najdeme ono poselství pro náš vlastní život.

Když jsem se ony Vánoce učila všechny sloky písně „Tichá noc“, snažila jsem se uplatnit to, čemu nás sestra Whitleyová učila. Teď se předem omlouvám všem překladatelům, protože to bude složité. Jako šestileté dítě jsem usilovně přemýšlela o slovech třetí sloky, ale nepochopila jsem interpunkci. Namísto „Syn Boží, čisté světlo lásky“ [text v anglickém vydání zpěvníku Náboženské písně], což znamená, že Ježíš je vyjádřením světla, které proudí z čisté lásky, jsem tomu rozuměla tak, že Syn Boží miluje čisté světlo, tedy že má rád vše tvořené čistým světlem. Snažila jsem se přemýšlet jako sestra Whitleyová a přijít na to, jak mohu – jako Ježíš – milovat čisté světlo.

Druhý zážitek mám z doby, kdy mi bylo devět let. A jako jiné děti jsem se i já učila hrát na piáno. Nebyla jsem moc talentovaná a biskup sboru, možná aby mě povzbudil, mě požádal, abych na shromáždění na Štědrý den zahrála nějakou koledu. Rozhodla jsem se pro „Tichou noc“. Můj učitel hudby mi pomáhal s přípravou. Moji rodiče poslouchali, jak ji hraji doslova stokrát na našem černém pianinu v suterénu. Někoho napadlo, že bych se ji možná mohla naučit hrát zpaměti, bez not, ale byla jsem tak nervózní, že budu hrát před celým sborem, že jsem si to nedokázala zapamatovat. A tak jsem vymyslela plán. Vezmu si noty, ale nepoložím je na stojánek klavíru, ale položím si je na klín. Budu se moci dívat na ruce a přitom vidět na noty a bude to vypadat, že hraji zpaměti. Tento plán mi vycházel prvních dvacet sekund. Položila jsem si noty na svou sváteční taftovou sukni a začala hrát, ale látka sukně byla tak hladká, že mi uprostřed první sloky noty sklouzly z klína a úplně zmizely pod klavírem. Nemohla jsem nic dělat. Nebylo možné si noty podat a já jsem si nemohla vzpomenout. Zaťala jsem zuby a snažila se, jak jsem nejlépe dovedla. Byla to naprostá katastrofa.

Nešikovně jsem si pletla noty a posluchači trpěli. Doklopýtala jsem na konec druhé sloky. Třetí sloku jsem moudře vynechala a rudá v obličeji jsem spěchala uličkou a potlačovala pláč. Rodiče se mě šeptem ptali: „Co se stalo? Uměla jsi tu píseň tak dobře.“ Nemohla jsem se dočkat, až budu moct odejít. Nechtěla jsem nikoho vidět ani s nikým mluvit; styděla jsem se a bylo mi trapně. Na konci shromáždění za mnou přišla moje postarší učitelka Nedělní školy sestra Heatonová. Snažila jsem se jí vyhnout, ale vzala mě za ruku. Namísto aby mi řekla, jak to bylo dobré, což, jak každý věděl, byla lež, řekla něco, co si budu pamatovat do konce života. „Sharon, to nevadí, jak to dopadlo. Každý mohl vidět, kolik úsilí jsi do toho vložila, a my tě máme rádi, ať umíš hrát na klavír, nebo ne.“

Byla to upřímná pravda. Nebolela však tolik, jak jsem čekala. Pravdou bylo, že jsem se snažila usilovně a že mě měli rádi, i když jsem na klavír neuměla. Maličko jsem se usmála a ona mě objala tak, jak to umí jen starší dámy, a vše bylo v pořádku.

Beverly Whitleyová a Alma Heatonová neudělaly nic zvláštního. Ten večer si to nezapsaly do deníku. Nikdo z jejich rodiny tyto příběhy nezná. Jen učily malé děti, jak zpívat a rozumět evangeliu. Co může být obyčejnější? Jenže nebylo. Když se mě zeptáte, jak to vypadá, když někdo „miluje čisté světlo“, vypadá to jako Beverly Whitleyová. A jako Alma Heatonová. Obě dokázaly vidět „čisté světlo“ malého dítěte, jež dělá vše, co dokáže, a milovaly ho, i když to nedopadlo bezchybně.

Takový je i náš Nebeský Otec. Vidí nás, své malé děti, jak se snažíme. Naše úsilí není vždy úspěšné, ale On ví, jak moc se snažíme – někdy se zaťatými zuby a s kodrcáním přes pohromy – a má nás za to rád. Pro všechnu naši disharmonickou, neladící a nesrozumitelnou hudbu poslal svého krásného Jednorozeného Syna, který představuje čisté světlo lásky. Ježíš Kristus naladí každou špatnou notu a napraví každou disharmonii, pokud se na Něj obrátíme a požádáme o pomoc. Díky narození, Usmíření a smrti Ježíše Krista můžeme být všichni jati v blahý klid.¹

Jak ráda v tomto vánočním čase zpívám písně, jež přinášejí výjimečné poselství od Spasitele světa těm, kteří mají bolavé srdce. Slibuji vám totéž, co sestra Whitleyová říkala dětem v Primárkách. Budete-li v této době přemýšlet o slovech, jež zpíváte, najdete božské poselství určené přímo vám, a to vás pozvedne a utěší. Zde je jedno, které jsem letos našla já. Trápilo mě, ke kolika lidem se nedostane naše humanitární pomoc a jak nám národy někdy brání v přístupu k bratrům a sestrám, kteří trpí. A dnes dopoledne na Pomocném sdružení jsem si všimla slov naší písně:

Svědčím o tom, že Syn Boží miluje čisté světlo; On je čisté světlo lásky. Ve jménu Ježíše Krista, amen.