Veliká přízeň Pána
Období strastí a zklamání nic nemění na bdělém dozoru Páně, který na nás laskavě shlíží a žehná nám.
Jednoho dne před mnoha lety, kdy jsem jako mladý misionář v Japonsku pracoval se společníkem v malinké odbočce na malinkém ostrově Amami Óšima, jsme byli u vytržení, když jsme zjistili, že president Spencer W. Kimball navštíví Asii a všichni členové a misionáři v Japonsku jsou pozváni do Tokia, aby si proroka poslechli na územní konferenci. Se členy odbočky jsme já a můj společník začali nadšeně plánovat cestu na konferenci, která obnášela dvanáctihodinovou plavbu lodí přes Východočínské moře na největší ostrov Japonska a následnou patnáctihodinovou cestu vlakem do Tokia. Naneštěstí to tak ale nemělo být. Od presidenta misie jsme obdrželi zprávu, že můj společník a já se kvůli vzdálenosti a časové náročnosti nebudeme moci konference v Tokiu zúčastnit.
Zatímco se členové naší malinké odbočky vydali na cestu do Tokia, my jsme zůstali doma. Následující dny se zdály být tiché a prázdné. V malé kapli jsme sami uspořádali shromáždění svátosti, zatímco Svatí posledních dnů a misionáři z Japonska se účastnili konference.
Pocit osobního zklamání ještě zesílil, když jsem o několik dnů později s radostí naslouchal členům odbočky, kteří se vrátili z konference se zprávou, že president Kimball oznámil, že v Tokiu bude chrám. Rozplývali se nadšením, když nám vyprávěli o naplnění svého snu. Popsali, jak členové a misionáři po vyslechnutí oznámení o chrámu nebyli schopni ovládnout svou radost a začali spontánně tleskat.
Uplynulo již mnoho let, ale já si stále pamatuji ten pocit zklamání, že jsem se tohoto historického shromáždění nemohl zúčastnit.
V posledních měsících jsem o tomto zážitku přemítal, když jsem pozoroval, jak druzí čelí hlubokému zklamání a smutku, mnohem většímu než byl ten, kterému jsem jako misionář čelil já, způsobenému celosvětovou pandemií covidu-19.
Začátkem roku, když pandemie zesílila, První předsednictvo slíbilo, že „Církev a její členové [budou] dávat věrně najevo své odhodlání být dobrými občany a dobrými sousedy“ 1 a budou postupovat „s velkou opatrností“ 2 . Proto jsme byli po celém světě svědky pozastavení církevních shromáždění, návratu více než poloviny misionářů Církve do vlastních zemí a uzavření všech chrámů v celé Církvi. Tisíce z vás se připravovaly vstoupit do chrámu, aby přijaly obřady určené pro žijící, včetně chrámového pečetění. Jiní ukončili svou misionářskou službu předčasně nebo byli dočasně uvolněni a přeloženi.
V této době představitelé vlád a vedoucí v oblasti vzdělávání uzavřeli školy, následkem čehož proběhly změny v absolvování studií a došlo k nucenému zrušení sportovních, společenských, kulturních a vzdělávacích událostí a akcí. Mnozí z vás se připravovali na akce, které nikdo nenavštívil, a vystoupení, které si nikdo nevyslechl, nebo na sportovní utkání, která neproběhla.
Ještě palčivější je pomyšlení na rodiny, které v této době přišly o své blízké; většina ani nemohla uspořádat pohřeb či jiná rodinná shromáždění, ve která doufala.
Zkrátka mnozí, mnozí z vás se potýkali či potýkají se srdcervoucím zklamáním, zármutkem a skleslostí. Jak se tedy můžeme uzdravit, vytrvat a kráčet kupředu, když vidíme tolik problémů?
Prorok Nefi začal vyrývat záznamy na malé desky jako dospělý muž. Když vzpomínal na svůj život a službu, nabídl nám v prvním verši Knihy Mormonovy důležitou myšlenku. Tento verš ukazuje důležitou zásadu, nad kterou bychom se v této době měli zamyslet. Po dobře známých slovech: „Já, Nefi, byv zrozen z dobrých rodičů,“ píše: A viděl jsem mnoho strastí v průběhu svých dnů, nicméně jsem se těšil veliké přízni Pána za všech svých dnů. 3
Jako studenti Knihy Mormonovy jsme obeznámeni s mnoha strastmi, o kterých se Nefi zmiňuje. Přesto se s námi Nefi poté, co připustí strasti v průběhu svých dnů, dělí o svůj pohled z hlediska evangelia spočívající v tom, že se těšil veliké přízni Pána za všech svých dnů. Období strastí a zklamání nic nemění na bdělém dozoru Páně, který na nás laskavě shlíží a žehná nám.
Lesa a já jsme se nedávno virtuálně setkali s přibližně 600 misionáři v Austrálii, z nichž většina podléhala kvůli covidu-19 do určité míry omezením či restrikcím a mnozí pracovali ze svých bytů. Společně jsme se zamýšleli nad lidmi v Novém zákoně, Knize Mormonově a Nauce a smlouvách, kterým Pán požehnal, aby během protivenství dokázali něco významného. Všechny charakterizovalo spíše to, co byli schopni s Pánovou pomocí vykonat, než to, co kvůli omezením a restrikcím vykonat nemohli.
Čteme o Pavlovi a Sílovi, kteří, zatímco byli uvězněni s nohami v kládách, se modlili, zpívali, učili, svědčili – a dokonce i pokřtili strážného. 4
A opět o Pavlovi, který byl v Římě držen v domácím vězení dva roky, během nichž neustále „s osvědčováním vypravoval o království Božím“, 5 „uče těm věcem, kteréž jsou o Pánu Ježíši Kristu“. 6
O Nefim a Lehim, synech Helamanových, kteří byli poté, co byli týráni a vězněni, obklopeni ohněm, jenž je chránil, zatímco Pánův „tichý hlas dokonalé mírnosti … pronikal až do nitra duše [jejich věznitelů]“. 7
O Almovi a Amulekovi, kteří zjistili, že mnozí v Ammonii „uvěřili a počali činiti pokání a zkoumati písma“, 8 přestože se jim poté druzí vysmívali, odpírali jim jídlo, vodu a oblečení, svázali je a upoutali je ve vězení. 9
A nakonec o Josephu Smithovi, který trpěl v žaláři v Liberty s pocitem, že je opuštěn a zanechán napospas osudu, načež obdržel tento slib: „Tyto věci … budou pro dobro tvé“ 10 a „Bůh bude s tebou na věky věků“. 11
Každý z nich rozuměl tomu, co věděl Nefi: že i když v průběhu svých dnů viděl mnoho strastí, těšil se veliké přízni Pána.
I my jako jednotliví členové i jako církev můžeme spatřovat paralely v tom, jak veliké přízni Pána se těšíme během obtížného období, kterému již po několik posledních měsíců čelíme. Dovolte, aby příklady, které uvedu, prohloubily vaše svědectví o videckých schopnostech žijícího proroka, který nás díky různým úpravám připravil ještě v době, kdy nebyl ani náznak nějaké pandemie, a umožnil nám tak vytrvat ve zkouškách, které následně přišly.
Zaprvé, stát se více soustředěnými v domově a podporovanými Církví.
Před dvěma lety president Russell M. Nelson řekl: „Zvykli [jsme si] uvažovat o ‚církvi‘ jako o něčem, co se odehrává v našich sborových domech a je podporováno tím, co se odehrává doma. Tento postoj je třeba poopravit. … Nastal čas pro Církev [soustředěnou v domově] a podporovanou tím, co se odehrává v našich … budovách.“ 12 Vskutku prorocká úprava! Studium evangelia soustředěné v domově bylo díky dočasnému uzavření sborových domů uvedeno do praxe. Zatímco se svět začíná vracet k normálu a my se vracíme do kaplí, je žádoucí, abychom si uchovali vzory studia evangelia soustředěného v domově, které jsme si během pandemie osvojili.
Druhým příkladem toho, jak se těšíme veliké přízni Pána, je zjevení ohledně poskytování služby vyšším a svatějším způsobem.
President Nelson v roce 2018 představil pastýřskou službu jako úpravu toho, „jak o sebe navzájem pečujeme“. 13 Pandemie nám poskytla nespočet příležitostí k tomu, abychom se v dovednosti sloužit druhým zdokonalili. Bratři a sestry pověření pastýřskou službou, mladé ženy, mladí muži a další nabízejí kontakt, rozhovor, pomoc s péčí o zahradu nebo připravují jídlo, poselství prostřednictvím technologií či obřad svátosti, aby požehnali potřebným. I Církev jako taková během pandemie slouží druhým prostřednictvím nebývalých dodávek zboží do potravinových bank, azylových domů pro lidi bez domova a do středisek podpory pro uprchlíky, či pomocí projektů zaměřených na nejvážnější případy hladovění ve světě. Sestry z Pomocného sdružení a jejich rodiny zareagovaly na výzvu ušít miliony roušek pro pracovníky ve zdravotnictví.
A posledním příkladem toho, jak jsme Pánem velmi požehnáni uprostřed strastí, je nacházení větší radosti v návratu chrámových obřadů.
Toto nejlépe ilustruji příběhem. Když sestra Kaitlyn Palmerová obdržela letos v dubnu povolání na misii, byla nadšená, že byla povolána jako misionářka, ale stejně důležité pro ni bylo navštívit chrám, aby přijala obdarování a uzavřela posvátné smlouvy. Krátce poté, co si naplánovala své obdarování, přišlo oznámení, že všechny chrámy budou kvůli celosvětové pandemii dočasně uzavřeny. Když tuto smutnou informaci obdržela, zjistila, že misionářské výcvikové středisko bude navštěvovat virtuálně ze svého domova. Navzdory těmto zklamáním se Kaitlyn zaměřila na to, aby si uchovala pozitivní postoj.
Během následujících měsíců sestra Palmerová neztrácela naději, že chrám navštíví. Její rodina se postila a modlila o to, aby se chrámy znovu otevřely před jejím odjezdem. Kaitlyn často zahajovala svá rána v domácím misionářském výcvikovém středisku slovy: „Je dnes ten den, kdy nastane zázrak a chrámy se znovu otevřou?“
10. srpna První předsednictvo oznámilo, že Kaitlynin chrám bude otevřen pro obřady určené pro žijící, a to v tentýž den, kdy měla brzy ráno odletět na misii. Nebyla by tedy schopna navštívit chrám a zároveň stihnout svůj let. Jen s malou nadějí na úspěch se rodina spojila s presidentem chrámu Michaelem Vellingou, aby zjistili, zda by zázrak, o který se modlili, mohl být nějak uskutečněn. Jejich půst a modlitby byly zodpovězeny!
Ve dvě hodiny ráno, jen pár hodin před odletem, přivítal president chrámu sestru Palmerovou a její rodinu, kteří měli slzy v očích, u dveří chrámu se slovy: „Dobré ráno, Palmerovi. Vítejte v chrámu!“ Jakmile vykonala obřad obdarování, byli požádáni, aby si pospíšili, protože u dveří chrámu už čekala další rodina. Jeli přímo na letiště a dorazili tam právě včas, aby stihla let do své misie.
Chrámové obřady, které nám již několik měsíců chybějí, se zdají být vzácnější než kdy dříve, zatímco se chrámy ve světě začínají postupně otevírat.
Na závěr si prosím vyslechněte povzbudivá, vroucí a povznášející slova Proroka Josepha Smitha. Nikdo by nehádal, že je napsal ve strastech a v osamění, izolovaný a zavřený v jednom domě v Nauvoo, kde se skrýval před těmi, kteří se ho snažili protiprávně zadržet.
„Nyní, co slyšíme v evangeliu, které jsme obdrželi? Hlas veselí! Hlas milosrdenství z nebe; a hlas pravdy ze země; radostné zvěsti pro mrtvé; hlas veselí pro žijící a mrtvé; radostné zvěsti veliké radosti. …
Nepůjdeme dál v tak veliké věci? Jděte kupředu, a ne zpátky. Odvahu, … a dál, dál k vítězství! Nechť se srdce vaše raduje a je nesmírně radostné. Nechť země propukne v zpěv.“ 14
Bratři a sestry, věřím, že jednoho dne se každý z vás ohlédne na zrušené akce, na smutek, zklamání a osamělost doprovázející toto náročné období, kterým procházíme, a uvidí, že to vše předčila úžasná požehnání a prohloubená víra a svědectví. Věřím, že v tomto životě i v životě, který přijde, vám budou vaše strasti, vaše Ammonia, váš žalář v Liberty, počítány ku prospěchu vašemu. 15 Modlím se, společně s Nefim, abychom i my dokázali přijímat strasti v průběhu svých dnů, a současně si uvědomovali, že se těšíme veliké přízni Pána.
Na závěr vydávám svědectví o Ježíši Kristu, který sám strasti velmi dobře znal a který ve svém nekonečném Usmíření sestoupil pod všechny věci. 16 On rozumí našemu zármutku, bolesti i zoufalství. Je to náš Spasitel, náš Vykupitel, naše naděje, naše útěcha a náš Vysvoboditel. O tom svědčím v Jeho svatém jménu, Ježíše Krista, amen.