Kultura Kristova

Jak nádherný je svět, ve kterém žijeme a který sdílíme! Je domovem velké rozmanitosti lidí, jazyků, zvyků a dějin – rozprostírající se mezi stovkami zemí a tisíci společenstvími bohatými svou kulturou. Je toho spousta, na co lidstvo může být hrdé a co může oslavovat. Avšak i když naučené chování – zvyky, kterým jsme vystaveni v kulturách, v nichž vyrůstáme – může být v našem životě velkou posilou, může se také občas stát značnou překážkou.

Může se zdát, že kultura je v našem přemýšlení a chování tak hluboce zakořeněná, že ji nelze změnit. Koneckonců je to něco, co nás definuje a díky čemu vnímáme vlastní identitu. Může na nás mít natolik velký vliv, že v našich kulturách možná nedokážeme vidět lidské slabosti či nedostatky, což může vést k neochotě se některých tradic našich otců vzdát. Přílišné upnutí se na vlastní kulturní identitu může vést k šlenek, vlastností a chování.

Před pár lety jsem poznal úžasného muže, který je příkladem této všeobecné zásady kulturní krátkozrakosti. Poprvé jsem se s ním setkal v Singapuru, kde jsem byl domácím učitelem jeho rodiny. Je to významný profesor sanskrtu a tamilštiny, který pochází z jižní Indie. Jeho úžasná žena a dva synové byli členové Církve, ale on do Církve nikdy nevstoupil ani příliš nenaslouchal učení evangelia. Byl rád, že se jeho žena a synové rozvíjejí, a plně je podporoval v jejich činnostech a církevních zodpovědnostech.

Když jsem mu nabídl, že ho budu učit zásadám evangelia a vysvětlím mu naše nauky, nejdříve odmítl. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistil proč – měl pocit, že kdyby to přijal, zradil by svou minulost, svůj národ a svou historii! Připadalo mu, že by popřel to, kým je, a vše, čemu ho jeho rodina učila, aby byl; že by popřel svůj indický původ. Během několika dalších měsíců jsme si o tom všem povídali. Žasl jsem nad tím (i když mě to nepřekvapilo!), jak mu evangelium Ježíše Krista umožnilo otevřít oči, aby dokázal vidět různé pohledy.

Ve většině kultur vytvořených člověkem lze najít dobré i špatné, konstruktivní i destruktivní.

Spousta našich světových problémů přímo pramení z neshod mezi lidmi s odlišnými názory a zvyky, které pocházejí z jejich kultury. Ale prakticky všechny konflikty a chaos by rychle zmizely, pokud by jen svět přijal svou původní kulturu – tu, která byla ne až tak dávno vlastní nám všem. Tato kultura sahá do naší předsmrtelné existence. Byla to kultura Adama a Enocha. Byla to kultura založená na Spasitelově učení v zenitu času a je znovu dostupná i všem ženám a mužům v dnešní době. Je jedinečná. Je největší ze všech kultur a vychází z velikého plánu štěstí vytvořeného Bohem a podporovaného Kristem. Sjednocuje a nerozděluje. Uzdravuje a neubližuje.

Evangelium Ježíše Krista nás učí, že život má konkrétní účel. To, že tu jsme, není jen nějaká velká chyba či náhoda ve vesmíru! Jsme zde z určitého důvodu.

Tato kultura je založena na svědectví, že Nebeský Otec existuje, že opravdu žije a miluje každého z nás jednotlivě. Jsme Jeho „dílo a [Jeho] sláva“. ¹ Tato kultura zastává představu rovnocennosti. Neuznává žádné kasty ani třídy. Koneckonců všichni jsme bratři a sestry, duchovní děti nebeských rodičů – a to doslova. V této největší ze všech kultur nejsou žádné předsudky ani smýšlení „my versus oni“. Všichni jsme „my“. Všichni jsme „oni“. Věříme, že přijímáme a neseme zodpovědnost za sebe, za sebe navzájem, za Církev a za náš svět. Přijímání a nesení odpovědnosti jsou důležitými činiteli v našem růstu.

Základem této kultury je pravá láska – opravdový křesťanský zájem. Pociťujeme opravdový zájem o potřeby bližních, fyzické i duchovní, a na základě těchto pocitů jednáme. Tato kultura rozptyluje předsudky a nenávist.

Těšíme se z kultury zjevení zaměřené na slovo Boží přijímané proroky (a osobně ověřitelné pro každého z nás prostřednictvím Ducha Svatého). Celé lidstvo může znát vůli a mysl Boží.

Tato kultura zastává zásadu svobody jednání. Schopnost se rozhodovat je nesmírně důležitá pro náš rozvoj a štěstí. Rozhodovat se moudře je zcela zásadní.

Jde o kulturu učení a vzdělávání se. Usilujeme o poznání, o moudrost a o to nejlepší ve všech věcech.

Jde o kulturu víry a poslušnosti. První zásadou naší kultury je víra v Ježíše Krista a výsledkem je poslušnost Jeho učení a přikázání. To dává vzniknout sebeovládání.

Jde o kulturu modlitby. Věříme, že Bůh nás nejenom uslyší, ale také nám pomůže.

Jde o kulturu smluv a obřadů, vysokých morálních měřítek, obětí, odpouštění, pokání a péče o naše tělo jako o chrám. Toto všechno svědčí o našem závazku vůči Bohu.

Jde o kulturu řízenou kněžstvím – pravomocí jednat v Božím jménu, mocí Boží používanou k žehnání Jeho dětem. Povznáší a uschopňuje jednotlivce, aby byli lepšími lidmi, vedoucími, matkami, otci a společníky – a posvěcuje domov.

Tato nejstarší ze všech kultur oplývá opravdovými zázraky působenými vírou v Ježíše Krista, mocí kněžství, modlitbou, sebezdokonalováním, opravdovým obrácením a odpuštěním.

Jde o kulturu misionářské práce. Cena duší je veliká.

V kultuře Kristově jsou ženy vyzdvihovány do svého náležitého a věčného postavení. Nejsou podřízené mužům tak, jak je tomu v mnohých kulturách dnešního světa, ale jsou v plné míře rovnocennými partnerkami zde i ve světě, který přijde.

Tato kultura uznává posvátnost rodiny. Rodina je základní jednotkou věčnosti. Zdokonalování rodiny stojí za každou oběť, neboť se učíme, že „žádný jiný úspěch nemůže vynahradit selhání v domově“. ² Domov je místem, kterému věnujeme to nejlepší úsilí a kde dosahujeme toho největšího štěstí.

V kultuře Kristově existuje určitý nadhled – a věčná perspektiva a směr. Tato kultura se zaobírá tím, co má trvalou hodnotu! Pochází z evangelia Ježíše Krista, které je věčné, a vysvětluje proč, co a kde ohledně naší existence. (Zahrnuje všechny, nikoho nevylučuje.) Jelikož tato kultura plyne z uplatňování Spasitelova učení, pomáhá poskytovat uzdravující balzám, který náš svět tak moc potřebuje.

Jaké požehnání je být součástí tohoto velkolepého a ušlechtilého způsobu života! Být součástí té největší ze všech kultur vyžaduje změnu. Proroci učí, že je nezbytné se zříci čehokoli z naší staré kultury, co je v rozporu s kulturou Kristovou. To však neznamená, že se musíme zříci všeho. Proroci rovněž zdůrazňují, že jsme vyzýváni, jednotlivě i kolektivně, abychom vzali svou víru, talenty a poznání – vše, co je v našem životě a naší kultuře dobré – s sebou a umožnili Církvi, aby k tomu prostřednictvím poselství evangelia „něco přidala“. ³

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je jen stěží západním společenstvím či americkým kulturním fenoménem. Je to mezinárodní církev, jak to bylo vždy zamýšleno. A co víc, je nadpozemská. Noví členové z celého světa do naší stále se rozrůstající rodiny přinášejí bohatost, rozmanitost a nadšení. Svatí posledních dnů na všech místech nadále oslavují a ctí své dědictví a hrdiny, ale nyní jsou také součástí něčeho mnohem většího. Kultura Kristova nám pomáhá vidět sebe sama takové, jací doopravdy jsme, a když se na sebe díváme objektivem věčnosti, jehož sklo je tvrzené spravedlivostí, posiluje to naši schopnost naplňovat veliký plán štěstí.

Co se tedy stalo s mým přítelem? Absolvoval lekce a vstoupil do Církve. Později byla jeho rodina zpečetěna na čas a celou věčnost v chrámu Sydney v Austrálii. Něčeho málo se vzdal – a získal potenciál ke všemu. Zjistil, že může dál oslavovat svoji historii, dál může být hrdý na své předky, svou hudbu, tanec a literaturu, své jídlo i svou zemi a její lid. Zjistil, že lze bez problému začlenit to nejlepší ze své místní kultury do té největší kultury ze všech. Zjistil, že přenesení toho, co je v souladu s pravdou a spravedlivostí, ze svého starého života do nového slouží jen k tomu, aby to obohatilo jeho vztahy se Svatými a pomohlo při sjednocování všech v nebeském společenství.

Všichni si vskutku můžeme vážit toho nejlepšího ze své pozemské kultury, a přesto být plnohodnotnými účastníky té nejstarší kultury ze všech – té původní, nejvyšší, věčné kultury pramenící z evangelia Ježíše Krista. Jak úžasné je dědictví, které všichni sdílíme! Ve jménu Ježíše Krista, amen.