Dokončený příběh

Před nějakou dobou jsem ve schránce našla velkou bílou obálku. Uvnitř byl příběh napsaný chlapcem, kterého jsem před lety učila v šesté třídě. Vzpomněla jsem si na něj i na úkol, na kterém jeho třída měsíce pracovala. Vzpomněla jsem si také, že rád psal a seděl a jen přemýšlel a přemýšlel. Někdy napsal jenom jedno nebo dvě slova. Někdy pracoval i během přestávky, ale když přišel den odevzdání, jeho příběhu stále chyběla jedna kapitola. Řekla jsem mu, ať to odevzdá tak, jak to má, ale Jimmy měl jinou vizi a chtěl odevzdat dokončený příběh. V poslední den školy se zeptal, zda by ho mohl dokončit během letních prázdnin. Opět jsem mu řekla, ať to odevzdá tak, jak to má. Znovu na mne naléhal, nakonec jsem ho nechala jít s hromádkou přeložených ušmudlaných papírů, pochválila jsem jeho odhodlání a ujistila jsem ho, že věřím, že dopíše skvělý příběh.

To léto jsem na něj myslela, ale na úkol jsem zapomněla, dokud jsem ho po letech nenašla splněný ve schránce. Užasle jsem přemýšlela o tom, co Jimmyho přimělo příběh dokončit. Jakou vizi, odhodlání a úsilí si tento úkol vyžadoval? Proč dokončujeme těžký úkol, obzvláště když to nikdo nevyžaduje?

Pradědeček mého manžela, Henry Clegg ml., měl ve zvyku dokončovat. Do Církve vstoupil se svou rodinou, když do Prestonu v Anglii přišli první misionáři SPD. Měl v mysli vizi svého určení, a tak se s manželkou Hannah a s jejich dvěma synky chtěl odstěhovat do Utahu. Když opouštěl staré rodiče, kteří byli příliš slabí na to, aby podnikli tak dlouhou a svízelnou cestu, věděl, že je již nikdy nespatří.

Při přechodu plání se Hannah nakazila cholerou a zemřela. Uložili ji do neoznačeného hrobu. Výprava potom pokračovala dál a v šest hodin večer zemřel Henryho mladší syn. Henry se vrátil k hrobu Hannah, položil jí synka do náručí a znovu je oba společně pohřbil. Potom se vrátil k vozům, které nyní byly pět mil daleko. Sám měl choleru a popsal, že byl na pokraji smrti, ale přitom si uvědomoval, že musí ujít ještě asi tisíc mil. Překvapivě, krok po kroku, pokračoval vpřed. Po smrti milované Hannah a synka přestal na několik týdnů psát deník. Slova, která použil, když opět začal psát, mne ohromila: „Stále na cestě.“

Když nakonec dorazil do shromaždiště Svatých, založil novou rodinu. Uchoval si víru. Pokračoval ve svém příběhu. A co je nejpozoruhodnější, z jeho bolesti nad skonem manželky a synka se zrodil odkaz naší rodiny – spět kupředu, dokončovat práci.

Když slyším příběhy o pionýrech podobné příběhu Henryho Clegga, často přemýšlím: „Dokázala bych to?“ Někdy se této otázky bojím, neboť vím, že odkaz pionýrů žije i dnes. Nedávno jsem navštívila západní Afriku a byla jsem svědkem každodenního pionýrského postupu vpřed, vstupování do nové církve, opouštění staletých tradic, a dokonce rodiny a přátel, stejně jako to učinil Henry. Chovám k nim stejný obdiv a lásku jako k vlastním předkům.

Zdají se nám výzvy druhých obtížnější než ty naše? Často se díváme na někoho, kdo má ohromnou zodpovědnost, a myslíme si: „To bych nikdy nedokázal.“ Druzí se naopak mohou dívat na nás a myslet si totéž. Nejde o závažnost zodpovědnosti, ale spíše o to, jak se člověk cítí uprostřed nedokončeného úkolu. Neboť mladá matka, která má doma spoustu dětí a ve dne v noci se o ně stará, může mít pocit, že musí ujít ještě tisíc mil. Učit v Pomocném sdružení starší nebo mladší, zkušenější nebo vzdělanější ženy může být těžké, zejména jde-li o téma, kterému se sama teprve snažíte porozumět, a učíte se podle něj žít. Učení desetičlenné třídy aktivních šestiletých dětí může být skličující, obzvláště je-li mezi nimi vaše dítě, a vy ještě ani nevíte, jak učit to své, když jste spolu sami.

Co z toho, co se můžeme od malého Jimmyho, prvních pionýrů i novodobých pionýrů z celého světa naučit, nám pomůže s našimi konkrétními výzvami? Jimmy sám od sebe, nikoli kvůli termínu, roky psal, Henry Clegg pochodoval vpřed sám, dokonce bez síly psát deník, a afričtí Svatí žili způsobile pro chrám, i když si neuměli vůbec představit, že by někdy v jejich národě stál. Pokračovat v chůzi, zůstat věrný a dokončit příběh muselo být samo o sobě odměnou.

Před lety mne jedna naše dcera požádala, abych šla ven a zahrála si s ní tetherball. Řekla mi, abych se posadila a sledovala, jak znovu a znovu odpaluje míč na laně, aby se omotalo kolem tyče. Poté, co jsem viděla, jak se lano několikrát omotalo, jsem se zeptala, co mám dělat já, a ona řekla: „Mami, pokaždé, když se lano omotá kolem tyče, řekni, ,Výborně, výborně.’“

„Výborně!“ pomáhá, aby se pouť nezdála nemožnou. Může mít podobu telefonátu od matky jednoho z šestiletých dětí v oné třídě Primárek, která volá, aby učitelce oznámila, že její syn opatrně a bez říkání pomohl sestřičce do autosedačky, a jako motivaci svého nového chování uvádí lekci učitelky Primárek. Může mít podobu manžela odvádějícího děti do Jeslí a Primárek, zatímco si jeho žena připravuje třídu pro výuku Mladých žen. Může být tak prosté jako úsměv, objetí nebo dlouhá procházka s přítelkyní, manželem nebo dítětem, aby se věci urovnaly.

Všichni musíme najít a dokončit svůj vlastní příběh, ale oč příjemněji se vypráví, když slyšíme povzbuzující volání, když je náš příchod do cíle oceňován a oslavován, i když naše pouť začala před dlouhou dobou.

Náš největší učitel a obhájce řekl: „Předejdu [vás]; budu s vámi po pravici i po levici. Ducha mého budete míti ve svých srdcích a andělé moji budou kolem vás, aby vás posilovali.“ (NaS 84:88.) Může si někdo z nás dovolit vynechat tuto část ze své osobní pouti?

Henry Clegg spěl stále vpřed, aby žil mezi věrnými Svatými, aby zaujal své místo, aby vybudoval spravedlivou rodinu, aby sloužil bližním. Měl to na mysli, i když mu pukalo srdce. V Ghaně jsem slyšela, jak dítě z Primárek odpovědělo na otázku „Co znamená každý den se správně rozhodovat?“ takto: „Znamená to každý den následovat Pána a Spasitele a dělat to nejlepší, co můžeme, i když je to těžké.“ Tento malý novodobý pionýr znal napomenutí presidenta Hinckleyho. Věděl, že je nutné dodržovat přikázání každý den. Věděl, že jeho vlastní příběh se odkryje tak, že prostě den za dnem půjde krok za krokem.

Vloni na podzim jsem měla úžasnou, ale náročnou příležitost připravit a přednést školení Primárek formou videa, které bylo celé ve španělštině. Kdysi jsem španělsky mluvila, ale v poslední době jsem hovořila portugalsky, a věděla jsem, co bude znamenat znovu se naučit španělsky. Udělala jsem vše, co dělá každý z vás, má-li splnit úkol, který považuje za nesmírně náročný. Pomoc jsem našla u schopných a oddaných hispánských sester. Společně jsme dlouhé hodiny studovaly, modlily se, postily a pracovaly. Přišel den, kdy bylo třeba jít a udělat to, co Pán přikázal, a my jsme měly nejenom obavy, ale i pocit, že jsme toho neudělaly dost. Pracovaly jsme až do chvíle nahrávání, a víc jsme už udělat nemohly. Chtěla jsem začít znovu.

Každá z nás dostala kněžské požehnání od svého manžela a mír a klid se začal dostavovat. Jako od andělů přišla pomoc v podobě milého manžela, který si nastavil budík na hodinkách, aby se za mne mohl během nahrávání každou půlhodinu modlit, kameramana, jemuž z očí vyzařovalo „Výborně“, a vedoucích Primárek, které měly důvěru v působení Ducha a byly schopny dát to mocně najevo. Když jsme skončili, měli jsme hotový film, který byl užitečný pro naše španělsky mluvící vedoucí. Všichni zúčastnění byli překvapeni jeho úspěchem a byli za něj naprosto vděční. Došli jsme tak daleko, jak jsme mohli, a když jsme si mysleli, že můžeme pustit svůj vozík a padnout podél cesty, andělé nám nějak zezadu zatlačili.

Čemu nás tento úkol naučil? Pochopili jsme totéž, co Henry Clegg ml. a Jimmy a všichni věrní novodobí pionýři. S Pánem není nic nemožné (viz Lukáš 1:37), musíme ale každý dokončit svůj příběh. Pán posílá svého Ducha, my se navzájem povzbuzujeme, musíme ale pokračovat v psaní, pokračovat v chůzi, pokračovat ve službě a přijímat nové výzvy, až do konce svého příběhu. Být „stále na cestě“ je základní požadavek na pouti životem. Pán si přeje, abychom dobře došli. Přeje si, abychom se k Němu vrátili. Modlím se, aby příběh každého z nás skončil v přítomnosti Nebeského Otce a Jeho Syna, našeho Spasitele Ježíše Krista, původce a dokonavatele naší víry. Ve jménu Ježíše Krista, amen.