S veškerou dobrotivostí něžného otce: Poselství naděje pro rodiny

Jak prorokoval Pavel, žijeme v „nebezpečných časech“.¹ „Satan [obchází a svádí] srdce lidu,“² a jeho vliv vzrůstá. Ale bez ohledu na to, jak zlým se stává svět, v našich rodinách může být pokoj. Budeme-li činit to, co je správné, budeme vedeni a ochraňováni.

Píseň, kterou často zpívali naši pionýrští předkové, nám říká, co máme dělat: „Opásej své ledví, načerpej novou odvahu. / Bůh nás nikdy neopustí.“³ Tuto odvahu a víru potřebujeme jako rodiče a rodiny v těchto posledních dnech.

Otec Lehi měl tuto odvahu. Miloval svou rodinu a radoval se, že některé jeho děti zachovávají Pánova přikázání. Musel být ale zdrcen, když jeho synové „Laman i Lemuel nepožili plodu“ představujícího lásku Boží. Měl o ně „velikou bázeň…; ano… [obával se], že budou před tváří Hospodina zavrženi“.⁴

Každý rodič čelí chvílím takového strachu. Když však používáme víru tím, že své děti učíme a děláme, co můžeme, abychom jim pomohli, náš strach se zmenší. Lehi opásal své ledví a s vírou „napomínal [své děti] s veškerou dobrotivostí něžného otce, aby uposlechli jeho slov, aby jim mohl býti Pán milostiv“. A „přikázal jim zachovávati přikázání Boží“.⁵

My také musíme mít víru učit své děti a přikazovat jim, aby zachovávaly přikázání. Nemáme dovolit, aby jejich rozhodnutí oslabovala naši víru. Naše způsobilost nebude měřena podle jejich spravedlivosti. Lehi neztratil požehnání hostiny u stromu života, protože Laman a Lemuel odmítli požít z jeho plodů. Někdy se nám, rodičům, zdá, že jsme selhali, když naše děti chybují nebo bloudí. Rodiče nikdy nezklamou, když se snaží co nejvíce milovat své děti, učit je, modlit se za ně a pečovat o ně. Jejich víra, modlitby a úsilí budou posvěceny k dobru jejich dětí.

Pán touží, abychom my, rodiče, zachovávali Jeho přikázání. Řekl: „[Uč] svých dítek pravdě a světlu… podle přikázání… musíš svou domácnost dáti do pořádku,… [dohlédni, abys byl] pilnější [a] více se [zajímal] o svůj domov.“⁶

Chci vám všem dnes připomenout, že žádná rodina nedosáhla dokonalosti. Všechny rodiny jsou podrobeny podmínkám smrtelnosti. Všem je dán dar svobody jednání – rozhodovat se sám za sebe a učit se z důsledků svých rozhodnutí.

Každý z nás může tak či onak zakusit utrpení manžela, dítěte, rodiče, příbuzného – duševní, fyzické, citové nebo duchovní – a i my sami můžeme občas toto soužení zakusit. Zkrátka smrtelnost není snadná.

Každá rodina se nachází ve své konkrétní situaci. Ale evangelium Ježíše Krista se zaměřuje na každou výzvu – proto mu musíme učit své děti.

„Rodina – Prohlášení světu“ uvádí:

„Rodiče mají posvátnou povinnost vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti, starat se o jejich tělesné a duchovní potřeby, učit je vzájemně se milovat a sloužit jeden druhému, dodržovat přikázání Boží a být občany, kteří dodržují zákony, kdekoli žijí. Manželé a manželky – matky a otcové – budou voláni k zodpovědnosti před Bohem za nesplnění těchto povinností.“⁷

Plnění těchto povinností je klíčem k ochraně našich rodin v těchto posledních dnech.

Mojžíš radil: „A budeš [tato slova] často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje.“⁸ Svou rodinu máme mít neustále na mysli.

Mojžíš rozuměl potřebě neustálé výuky, protože vyrůstal v obtížné době. V době, kdy se narodil, Farao rozkázal, aby každé židovské dítě mužského pohlaví v Egyptě bylo hozeno do řeky. Mojžíšovi rodiče ale brali své rodičovské povinnosti vážně.

Písma zaznamenávají: „Věrou Mojžíš, narodiv se, ukryt byl za tři měsíce od rodičů svých,… a nebáli se [jeho rodiče] rozkazu královského.“⁹ Když byl Mojžíš příliš velký na to, aby mohl být ukryt, jeho matka Jochebed zhotovila důmyslnou ošitku z sítí, vymazala ji klím a smolou a vložila do ní svého syna. Tuto lodičku nasměrovala po řece na bezpečné místo – kde se koupala faraonova dcera.

Jochebed neponechala nic náhodě a stejnou cestou vyslala také inspirovanou pomocnici, svou dceru Marii, aby nad ošitkou bděla. Když faraonova dcera, princezna, děťátko našla, Maria jí odvážně navrhla, aby zavolala židovskou chůvu. Touto chůvou byla Jochebed, Mojžíšova matka.¹⁰

Díky její věrnosti byl Mojžíšův život ušetřen. Za čas se dozvěděl, kdo skutečně je, a „opustil Egypt, neboje se hněvu královského“.¹¹

Připojuji se k věrným rodičům všude na světě v prohlášení, že víme, kdo jsme, rozumíme svým rodičovským zodpovědnostem a nebojíme se hněvu knížete temnot. Důvěřujeme ve světlo Páně.

Jako Jochebed vychováváme rodinu ve zlovolném a nepřátelském světě – světě stejně nebezpečném jako dvory Egypta, kterým vládl Farao. Ale jako Jochebed také pleteme kolem svých dětí ochrannou ošitku – loďku zvanou „rodina“ – a vedeme je na bezpečná místa, kde naše učení může být posíleno v domově a na shromáždění.

Nakonec je dovedeme do největšího ze všech domů učení – svatého chrámu, kde budou moci jednoho dne pokleknout, obklopeny věrnými členy své rodiny, aby byly zpečetěny na čas a celou věčnost ke způsobilému společníkovi. Tomu, čemu se od nás naučily, budou učit své děti a dílo věčné rodiny půjde dál.

V průběhu cesty, ve chvílích, kdy naše děti nejsou s námi, Pán poskytuje inspirované „Marie“, aby nad nimi bděly – obzvláště pomocníky z třetí strany, například vedoucí kněžství a pomocných organizací, učitele, příbuzné a dobré přátele. Někdy nás, rodiče, Duch nabádá, abychom usilovali o zvláštní pomoc, která přesahuje naše možnosti, pomoc lékařů a kvalifikovaných poradců. Duch vás povede v tom, kdy a jak máme takovou pomoc zajistit.

Ale největší pomoc k našim rodinám přichází prostřednictvím evangelia – od našeho Nebeského Otce, skrze vedení Ducha Svatého, v naukách a zásadách a skrze kněžství. Chtěl bych se s vámi podělit o pět důležitých prvků rodičovství, které nám pomohou v posilování našich rodin.

Konejme rodinné rady. Někdy se svých dětí bojíme – bojíme se radit se s nimi, abychom je neurazili. Ze společných rodinných rad ukazujících upřímný zájem o život členů rodiny lze získat neocenitelná požehnání. Příležitostně se mohou rodinných rad zúčastnit všichni členové rodiny v rámci rodinného domácího večera nebo jiného zvláštního setkání. Pravidelně se ale máme radit s každým dítětem individuálně.

Bez této porady z očí do očí si naše děti mají sklon myslet, že tatínek a maminka nebo dědeček a babička nerozumějí těžkostem, kterým čelí, nebo je nezajímají. Když s láskou a bez přerušování nasloucháme, Duch nám pomůže poznat, jak můžeme svým dětem pomoci a jak je můžeme učit.

Například je můžeme učit, že si mohou zvolit své skutky, ale nikoli jejich následky. Můžeme jim také jemně pomáhat, aby pochopily, jaké důsledky jejich skutky mohou mít v jejich životě.

Někdy, když nenásledují naše učení a neplní naše očekávání, si musíme připomenout, že máme nechat dveře svého srdce otevřené.

V podobenství o marnotratném synovi nacházíme mocnou lekci pro rodiny, a zejména pro rodiče. Když mladší syn „[přišel]… sám k sobě“,¹² rozhodl se jít domů.

Jak mohl vědět, že ho otec nezavrhne? Protože svého otce znal. Dovedu si představit, jak v nevyhnutelných nedorozuměních, konfliktech a pošetilostech synova mládí jeho otec nabízel soucitné a chápající srdce, měkkou odpověď, naslouchající ucho a odpouštějící objetí. Také si dovedu představit, že syn věděl, že může přijít domů, protože znal domov, který ho očekával. Neboť písma říkají: „Když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.“¹³

Vydávám svědectví, že Nebeský Otec nechává dveře otevřené. Svědčím také, že nikdy není příliš pozdě otevřít dveře mezi námi a našimi dětmi prostými slovy jako jsou: „Mám tě rád“, „Mrzí mě to“ a „Prosím, odpusť mi“. Nyní můžeme začít vytvářet domov, do kterého se budou chtít vrátit – nejenom nyní, ale i ve věčnostech.

Můžeme také pomáhat svým poslušným dětem nechat otevřené dveře odpuštění tak, že jim vyjádříme svou lásku a ocenění a pomůžeme jim, aby se radovaly z pokání svých sourozenců.

Máme-li otevřeny dveře svého srdce, máme se učit vztahovat písma na svůj život.

Často hovoříme o výuce svých dětí z písem, ale jak to děláme?

Před několika lety jsem učil našeho malého syna o životě a zkušenostech bratra Jaredova. I když ten příběh je velmi zajímavý, nezaujal ho. Potom jsem se zeptal, co ten příběh znamená pro něj osobně. Když se svých dětí zeptáme: „Co to pro tebe znamená?“ má to veliký význam. Odpověděl: „No, moc se to neliší od toho, co udělal Joseph Smith v háji, když se modlil a dostal odpověď.“

Řekl jsem: „Je ti asi tolik, co Josephovi. Myslíš si, že by ti podobná modlitba mohla nějak prospět?“ Náhle jsme nehovořili o dávném příběhu ze vzdálené země. Hovořili jsme o našem synovi – o jeho životě, jeho potřebách a o tom, jak by mu modlitba mohla pomoci.

Jako rodiče máme zodpovědnost pomáhat svým dětem „[vztahovat] všechna písma [vskutku každou část evangelia Ježíše Krista] na sebe [a na jejich děti],… k… užitku a… poučení [našich rodin].“¹⁴

Vztahujeme všechny zkušenosti svých dětí s evangeliem k jejich skutečným životním potřebám? Když čelí v životě těžkostem, učíme je o daru Ducha Svatého, pokání, usmíření, svátosti a požehnání shromáždění svátosti? Při plánovaných setkáních není dostatek času, abychom děti učili všemu, co potřebují znát. Musíme tedy využívat každodenní příležitosti k výuce.

Tyto okamžiky jsou neocenitelné. Přicházejí, když pracujeme, hrajeme si a společně o něco usilujeme. Když přijdou, Duch Páně nám může pomoci poznat, co našim dětem říci a jak jim pomoci, aby naše učení přijaly.

Jaká je to radost a požehnání mít v domově Ducha! A jakým požehnáním je přizvat ho skrze modlitbu, studium písem, laskavou řeč a projevování vzájemné úcty! Připravme chvíle výuky modlitbou, jakou se za svého syna modlil Alma, „s velikou vírou“¹⁵ a veškerou energií své duše podpořenou půstem, bádáním v písmech, pokáním z hříchů a dovolením Duchu Svatému, aby nám srdce naplnil láskou, odpuštěním a soucitem. A to potom naplní náš domov. Potom důvěřujme Dobrému Pastýři.

Mojžíšova matka Jochebed doprovázela svého syna po řece s vírou v „[pastýře] duší [našich]“.¹⁶ Jako rodiče můžeme také důvěřovat Dobrému Pastýři, že nás povede a bude nás řídit. Izaiáš slíbil, že Pán „poznenáhlu povede“¹⁷ všechny ty, již jsou zodpovědni za mladé.

Bude nám pomáhat důvěřovat zásadám svobody jednání, protikladu a usmíření a ctít je, i když naše děti učiní nemoudrá rozhodnutí. Prostřednictvím svého Ducha nám pomůže učit naše děti, jak v životě čelit každé těžkosti, zkoušce a soužení tím, že si vzpomenou na to, kdo jsou – děti Boží. Budeme inspirováni, jak jim pomoci, aby „[oděly] celé odění Boží“¹⁸ a mohly tak odrazit „ohnivé šípy protivníkovy“¹⁹ „[štítem] víry“²⁰ a „[mečem] Ducha“.²¹ Když budou naše děti duchovně oděny a posíleny, požehná jim, aby věrně vydržely až do konce a vrátily se domů a byly způsobilé navěky stát a žít v přítomnosti Nebeského Otce.

Přes to všechno se budeme rmoutit, když uvidíme členy své rodiny trpět skrze osidla a šípy smrtelnosti. Budeme ale stát v naprostém úžasu nad láskou, kterou jim Spasitel nabízí. Díky Němu je rány nemusejí porazit a zničit, ale mohou je obměkčit, posílit a posvětit.

Rodičům a rodinám na celém světě vydávám svědectví, že Pán Ježíš Kristus je mocný, aby spasil. On je Hojič, Vykupitel, zachraňující Pastýř, který opustí devadesát devět ovcí, aby nalezl tu jedinou. Usilujeme-li o spasení těch zvláštních „jediných“ ve vlastní rodině, vydávám svědectví, že jsou v Jeho dosahu. Pomáháme Mu, aby k nim dosáhl tím, že věrně žijeme podle evangelia, jsme zpečetěni v chrámu a žijeme věrni smlouvám, které tam uzavíráme.

Rodiče mohou najít velkou útěchu ve slovech staršího Orsona F. Whitneyho týkajících se učení Josepha Smitha:

„Prorok Joseph Smith prohlásil – a nikdy neučil nauce, která by přinášela více útěchy – že věčné zpečetění věrných rodičů a božská zaslíbení, která jim byla dána za odvážnou službu ve věci Pravdy, nespasí jen je, ale rovněž jejich potomstvo. I když některé ovce mohou bloudit, oko Pastýře je sleduje a dříve či později pocítí chapadla Božské Prozřetelnosti, která se po nich natáhnou a přivedou je zpět do stáda. Oni se vrátí, buď v tomto životě, nebo v životě příštím. Budou muset splatit svůj dluh spravedlnosti; budou trpět za své hříchy a možná projdou trnitou cestou; avšak pokud je nakonec dovede, podobně jako kajícného marnotratného syna, k srdci a domovu milujícího a odpouštějícího otce, pak tato bolestivá zkušenost nebude zbytečná. Modlete se za své neprozřetelné a neposlušné děti; s vírou se jich držte. Nepřestávejte doufat, nepřestávejte důvěřovat, dokud neuzříte spasení Boží.“²²

Vydávám své zvláštní svědectví, že Ježíš Kristus dal svůj život, aby umožnil spasení a oslavení všem rodinám na zemi. S veškerou dobrotivostí něžného rodiče vyjadřuji svou lásku a lásku, kterou Nebeský Otec chová k vám i k vaší rodině.

Kéž kolem sebe shromáždíme své drahé a „opás[áme] své ledví [a načerpáme] novou odvahu. Bůh nás nikdy neopustí.“ S vírou, odvahou a láskou budou rodiny skutečně spolu na věky. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.