Jak jsem byla oporou matce na její cestě k abstinování

Onnastasia Coleová

Není nic snadného kráčet po cestě k uzdravení s těmi, kteří bojují se závislostí, ale stojí to za to.

Jakmile jsem byla dost stará na to, abych pochopila, co je alkohol, uvědomila jsem si, že má matka s ním má problém. Členové rodiny se přede mnou a před mou sestrou snažili její problémy tajit, ale flámování až do ranních hodin a následná kocovina se nedaly skrývat donekonečna.

Naše matka byla alkoholička – a žádné výmluvy nebo vykonstruované verze příběhu to nemohly změnit.

Jako malá jsem věřila, že závislost je otázka volby. Pokaždé mě ranilo, když matka dorazila domů a z jejího dechu byl cítit alkohol, i když už tolikrát slibovala, že s tím přestane. Zdálo se, že se nechtěla změnit. Ale roky, po které jsem byla svědkem jejích zoufalých slz, jejích neúspěšných pokusů přestat a velkých odvykacích potíží, mě naučily, že to je jinak.

Když jsem chodila na střední školu, začala jsem si uvědomovat, že matčina závislost se jen tak snadno nevytratí do noci, jak o tom jednou psal¹ básník Dylan Thomas – a ne proto, že se matka sama nechce změnit. Nebylo to o jejím nedostatku vůle nebo o tom, že by alkoholu dávala přednost před rodinou. Ocitla se v pasti závislosti.

Jak vysvětlil president Russell M. Nelson: „Závislost se zříká budoucí svobody v rozhodování. Vlivem chemických látek se člověk doslova odpojí od své vlastní vůle!“² Uvědomila jsem si, že uzdravování bude v nadcházejících letech znamenat zápas mezi jejím tělem a duchem.

Zvládání období opětovného upadnutí do závislosti

Když se matce podařilo abstinovat šest měsíců, začala jsem ji znovu poznávat – tu, která tancovala za volantem a skládala nádherné básně a všem mým přátelům vyprávěla vtipy, které mě uváděly do rozpaků. Jako kdyby někdo v zákulisí najednou zažehl v jejích očích světlo a velmi usilovně se ho snažil udržet rozsvícené. Tak dlouho neabstinovala po mnoho let a mít ji zpět byl krásný pocit.

Ale nevydrželo to. Jednou večer, ještě než stihla cokoli říct, jsme to já i moje sestra poznaly. Její nepřítomný výraz v očích a zarudlé tváře to řekly za ní: po šesti měsících a čtyřech dnech znovu podlehla. Chvíli jsme zvažovaly možnost, že prostě odejdeme pryč od těch starostí a strachu, ale věděly jsme, že se chce změnit. Nemohly jsme to udělat za ni, ale mohly jsme ji podporovat na její cestě za uzdravením.

Prolomení mlčení ohledně závislosti

V následujících několika měsících jsme já i má sestra hledaly způsoby, jak matce pomoci pokračovat na cestě k dlouhodobé abstinenci. Nečekaly jsme, že to bude snadné, ale už to jednou dokázala a my jsme věděly, že to může zvládnout znovu.

Zažily jsme předchozí matčiny odvykací potíže a věděly jsme, co čekat, a tak jsme posbíraly všechny lahve s tvrdým alkoholem a vínem, které se nám podařilo najít, a vylily jsme je do dřezu. Pak jsme nakoupily zásoby iontového nápoje Gatorade a pořádně jsme doma vše uklidily a vyčistily – tím jsme se snažily eliminovat prostředí, ve kterém matka byla, když se vrátila k pití.

Po několika dnech bylo matce natolik dobře, že mohla jít opět do práce, ale věděly jsme, že ještě nemáme vyhráno. Až do tohoto okamžiku většina naší rodiny a přátel neměla o vážnosti její závislosti tušení. Během let se to stalo víceméně tajemstvím – něčím, za co jsme se styděly, něčím, o čem socioložka Brené Brownová říká, že to „získává na síle díky tomu, že o tom nemluvíte“.³ Pokud jsme chtěly, aby znovu nepila, musely jsme o tom začít mluvit.

Rozhodnutí promluvit s rodinou a přáteli, kterým jsme důvěřovaly, bylo těžké, ale zároveň i osvobozující. Pocit hanby „nahlodává právě tu část našeho já, která věří, že se můžeme změnit a žít lépe“⁴, a tak to, že o své závislosti mluvila s druhými, vrátilo mé matce (i mně!) naději. Už jsme na to nebyly samy a poprvé po mnoha letech jsme si začaly představovat život, který by neovládala závislost.

Držte se naděje

Nebudu se snažit to přikrášlovat: udržet si naději není vždy lehké. Po mnoho let jsem pomáhala matce, zatímco se snažila vyléčit ze závislosti na alkoholu, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem během té doby nikdy nepocítila smutek, rozčarování a pocit marnosti. Když president Nelson hovořil o oné obtížné cestě, kterou ten, kdo se snaží překonávat závislost, musí projít, vysvětlil: „Každý, kdo se odhodlá stoupat touto strmou cestou vedoucí k uzdravení, se musí přichystat na zápas trvající celý život. Ale život jako odměna za tento zápas rozhodně stojí.“⁵

Pokud jste někdy milovali někoho, kdo bojuje se závislostí, víte, jak těžké je pozorovat, jak sám sebe ničí. Ale naděje se neztrácí ani ve víru způsobeném opětovným upadnutím do závislosti. Spasitel díky své smírné oběti ví, „jak [nám] pomoci podle slabostí [našich]“ (Alma 7:12). „S uzdravováním v křídlech svých“ (3. Nefi 25:2) nás zvedá ze země, když jsme příliš unavení na to, abychom šli dál, „má s námi strpení, povzbuzuje nás a odmítá nás opustit, dokud nebudeme v bezpečí doma“.⁶

Ať už jste teprve učinili prvních pár kroků s někým na cestě k jeho uzdravení, nebo jste s ním už ušli tisíc mil, zde je několik poznatků, které jsem během let získala:

Pomáhejte jim vyvarovat se situací, které zafungují jako spouštěče.

Ať už pomáháte příteli, manželskému partnerovi, členovi rodiny nebo svému vrstevníkovi, pomoci jim vyhnout se spouštěčům má obrovský význam! Například kdykoli má rodina jde s matkou na jídlo do nějaké restaurace, vždy žádáme, aby nás posadili ke stolu, který je daleko od baru. Pokud takový stůl není volný, povídáme si a čekáme, dokud se neuvolní.
Buďte jejich zastánci na veřejnosti.

To, že se vám člověk, kterému pomáháte, svěřil ohledně své závislosti, ještě neznamená, že je připraven to říci světu. V raných fázích uzdravování může být pro něj extrémně obtížné vysvětlovat, a to především cizím lidem, proč se vyhýbá určitým situacím nebo dělá určitá rozhodnutí. V takových chvílích, když to začne být nepříjemné, mu usnadníte situaci tím, že to pomůžete vysvětlit.
Pomozte jim najít další zdroje pomoci.

Bez ohledu na to, jak moc se snažíte pomoci jim s uzdravením, je jednoduše nemožné, abyste to zvládli sami. Má matka si někdy prostě potřebuje promluvit s někým, kdo to sám zažil, s někým, kdo tomu rozumí, a to je v pořádku! Profesionální pomoc a podpůrné skupiny (jako církevní program pro odvykání závislosti, skupinové terapie, odborníci na závislosti a poruchy chování) dokáží doslova změnit život, a tak neváhejte povzbudit toho, komu pomáháte, aby tyto nástroje využil.
Pokud upadnou, pomozte jim postavit se opět na nohy.

Kdybychom žili v dokonalém světě, nedocházelo by ke znovuupadnutí do závislosti, ale žijeme ve smrtelnosti. Pokud ten, komu pomáháte, opětovně do závislosti upadne, připomeňte mu, jak daleko už došel. Povzbuďte ho, aby se nikdy nevzdával „po následných nezdarech, ani se [nepovažoval za neschopného] zanechat hříchů a překonat závislost.“⁷ Jak řekl starší Ulisses Soares z Kvora Dvanácti apoštolů, nemohou „si dovolit přestat se snažit“⁸ (a stejně tak ani vy). Opětovné upadnutí do závislosti je nestaví zpátky na startovní čáru. Nevymazává všechnu dosavadní práci ani nezastavuje jejich rozběhlý závod. Vždy je jim nabídnuta další šance vrátit se na trať, obrátit se na Spasitele a pokračovat.
Držte se naděje.

Když sledujete, jak se ten, koho máte rádi, snaží osvobodit ze závislosti, můžete někdy začít pochybovat o tom, zda se mu to vůbec někdy podaří. (V tom mi můžete věřit. Stalo se mi to vícekrát, než jsem ochotná přiznat.) I Mormon se tázal: „A v co budete doufati?“ Bez ohledu na to, jak těžké to může být, naděje „skrze usmíření Krista“ je nám vždy na dosah (viz Moroni 7:41).

Během mého života moje matka klopýtla na své cestě tolikrát, že to ani nedokážu spočítat, ale jsem hrdá na to, že mohu říct, že se alkoholu nenapila už šest let. Ačkoli jsem se roky učila a přeučovala tomu, jak jí co nejlépe pomáhat, vidět ji, jak se uzdravuje, mě naučilo, že nikdo není úplně ztracen. Bez ohledu na to, kolikrát vaše milovaná osoba opětovně upadne do závislosti, pokračujte – dál se jí snažte pomáhat jakýmkoli způsobem. Vyléčení se je celoživotní závazek – cesta plná slz, vítězství, selhání a triumfů – a stojí za to za ně bojovat.