Kapitola 22

Podávejme s láskou pomocnou ruku nově obráceným a méně aktivním členům

„Musíme [si] neustále připomínat onu nesmírnou povinnost navazovat přátelství … s těmi, kteří přicházejí do Církve jako obrácení, a s láskou podávat pomocnou ruku těm, kteří … vkročili do stínu neaktivity.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

Jedním z témat, které president Hinckley během své služby jako president Církve zdůrazňoval, byla důležitost podávat pomocnou ruku nově obráceným členům a těm, kteří nejsou v Církvi aktivní. Podělil se o mnoho příkladů vlastního úsilí v této záležitosti, a jeden z nich výstižně popsal jako „jeden z mých neúspěchů“. Vysvětlil:

„Když jsem sloužil na Britských ostrovech, učili jsme se společníkem mladého muže, a já měl to potěšení ho pokřtít. Byl velmi vzdělaný. Byl kultivovaný. Byl svědomitý. Byl jsem velmi hrdý na tohoto talentovaného mladého muže, který vstoupil do Církve. Pociťoval jsem, že má všechny předpoklady stát se jednoho dne vedoucím našich členů.

Nacházel se v procesu velkých změn, aby se z obráceného stal členem. Na krátkou dobu, než jsem byl uvolněn, jsem měl příležitost být jeho přítelem. Poté jsem byl uvolněn a vrátil jsem se domů. Byla mu svěřena drobná zodpovědnost v jedné londýnské odbočce. Neměl žádnou představu, co se od něho očekává. Udělal nějakou chybu. Vedoucím organizace, kde sloužil, byl muž, kterého dokáži nejlépe popsat jako někoho s nedostatkem lásky a s přemírou kritiky. Dosti nemilosrdným způsobem se pustil do mého přítele, který udělal drobnou chybu.

Tento mladý muž opustil onoho večera pronajatý sál naší odbočky s pocitem ublížení a raněn. … Řekl si: ‚Pokud jsou zde takoví lidé, tak už se nevrátím.‘

Upadl do neaktivity. Roky plynuly. … Když jsem byl [opět] v Anglii, zoufale jsem se ho snažil najít. … Vrátil jsem se domů a konečně, po dlouhém hledání, jsem byl schopen ho dohledat.

Napsal jsem mu. Odpověděl, ale bez jakékoli zmínky o evangeliu.

Při mé další návštěvě Londýna jsem po něm znovu pátral. V den svého odletu jsem ho našel. Zavolal jsem mu a sešli jsme se ve stanici metra. On objal mě a já zase jeho. Měl jsem jen trochu času před odletem, ale krátce jsme si popovídali a myslím, že s opravdovou vzájemnou úctou. Než jsem odešel, ještě jednou mě objal. Řekl jsem si, že ho již nikdy neztratím. …

Roky plynuly. Zestárnul jsem a on také. Odešel do důchodu a přestěhoval se do Švýcarska. Při jedné příležitosti, když jsem byl ve Švýcarsku, jsem si udělal čas, abych našel vesnici, ve které žil. Strávili jsme větší část dne spolu – on, jeho žena, má žena a já. Prožili jsme krásné chvíle, ale bylo evidentní, že plamen jeho víry již dávno uhasl. Zkoušel jsem všechno možné, ale nemohl jsem přijít na to, jak jej znovu zažehnout. Dál jsem mu psal. Posílal jsem mu knihy, časopisy, nahrávky pěveckého sboru Tabernacle Choir a další materiály, za což mi děkoval.

Před pár měsíci zemřel. Jeho žena mi napsala, aby mi o tom dala vědět. Napsala: ‚Byl jste tím nejlepším přítelem, kterého kdy měl.‘

Když jsem ten dopis četl, po tváři mi stékaly slzy. Věděl jsem, že jsem selhal. Možná že kdybych byl tenkrát, když ho někdo prvně zranil, s ním a pomohl mu, jeho život by se odvíjel jiným směrem. Myslím, že jsem mu tenkrát mohl pomoci. Myslím, že jsem mu mohl ošetřit ránu, kvůli které trpěl. Tím jediným, co mě utěšuje, je toto: snažil jsem se. Tím jediným, čeho lituji, je toto: selhal jsem.

Nynější výzva je větší než kterákoli dřívější, protože počet obrácených je větší, než byl kdykoli předtím. … Každý obrácený je drahocenný. Každý obrácený je syn nebo dcera Boží. Každý obrácený představuje velkou a závažnou zodpovědnost.“¹

Zájem presidenta Hinckleyho o nově obrácené a méně aktivní členy byl výsledkem zážitků, při nichž viděl, jak evangelium žehná životu druhým. Jednou se jistý novinář zeptal: „Co vám přináší největší potěšení, když se díváte na působení Církve v dnešní době?“ President Hinckley odpověděl:

„Nejvíce mě těší, když vidím, co evangelium lidem přináší. Dává jim nový náhled na život. Dodává jim perspektivu, jakou do té doby nepocítili. Pomáhá jim pozvedat zrak k tomu, co je vznešené a božské. Je zázračné sledovat to, co se s nimi děje. Hledí ke Kristu a ožívají.“²

„Pán opustil 99 ovcí, aby našel ztracenou ovci.“

Učení Gordona B. Hinckleyho.

Máme velkou zodpovědnost sloužit jednotlivcům.

Musíme pečovat o jednotlivce. Kristus vždy hovořil o jednotlivcích. Nemocné uzdravoval jednoho po druhém. Ve svých podobenstvích hovořil o jednotlivcích. Tato Církev má zájem o jednotlivce, nehledě na to, kolik nás je. Ať je nás šest nebo deset nebo dvanáct nebo padesát milionů, nesmíme nikdy ze zřetele ztratit skutečnost, že jednotlivec je důležitý.³

Stáváme se velkým globálním společenstvím. Náš zájem a naše péče se vždy musí zaměřovat na jednotlivce. Každý člen této Církve je jednotlivec – muž či žena, chlapec či dívka. Naší velkou zodpovědností je dbát na to, aby na každého bylo „pamatováno a aby mohli býti vyživováni dobrým slovem Božím“ (Moroni 6:4), aby měl každý příležitost růst, vyjádřit se a vzdělávat se v díle a způsobech Páně, aby nikdo nestrádal, pokud jde o životní potřeby, aby potřeby chudých byly uspokojeny a aby se každému členovi dostávalo povzbuzení, vzdělání a příležitosti jít kupředu na cestě nesmrtelnosti a věčného života. …

Toto dílo se týká lidí – každý z nich je syn nebo dcera Boží. Když popisujeme to, čeho jsme dosáhli, používáme čísla, ale naše úsilí musí být zaměřeno na rozvoj jednotlivců.⁴

Chtěl bych zdůraznit, že v Církvi dochází k velmi pozitivnímu a úžasnému růstu. … Máme všechny důvody k tomu, abychom pociťovali odhodlání. Ale kterýkoli obrácený, jehož víra ochabla, je tragédií. Kterýkoli člen, jenž upadá do neaktivity, představuje záležitost, kterou se musíme vážně zabývat. Pán opustil 99 ovcí, aby našel ztracenou ovci. Jeho zájem o [jednotlivce] byl natolik vážný, že ho použil jako téma jednoho ze svých význačných ponaučení. [Viz Lukáš 15:1–7.] Nemůžeme nikoho nechat na holičkách. Církevním úředníkům a členům musíme neustále připomínat onu nesmírnou povinnost navazovat přátelství velmi opravdovým a vřelým a krásným způsobem s těmi, kteří přicházejí do Církve jako obrácení, a s láskou podávat pomocnou ruku těm, kteří z jakéhokoli důvodu vkročili do stínu neaktivity. Existuje mnoho důkazů o tom, že tam, kde je ochota tak učinit, to učinit lze.⁵

Každý obrácený je drahocenný a představuje velkou a závažnou zodpovědnost.

Poznal jsem, že největší tragédii v Církvi představuje ztráta těch, kteří do ní vstoupili a pak odpadli. Kromě jen několika výjimek se to nemusí stát. Jsem přesvědčen, že téměř ve všech případech jsou ti, které misionáři pokřtí, vyučováni dostatečně na to, aby obdrželi postačující poznání a svědectví, jež je opravňují ke křtu. Ale není jednoduché učinit změny, které vyžaduje vstup do této Církve. Znamená to přerušit stará pouta. Znamená to opustit přátele. Možná to znamená odložit drahocenné přesvědčení. Možná to bude vyžadovat změnu návyků a potlačení chutí a tužeb. V mnoha případech to znamená osamělost, a dokonce strach z neznámého. Během tohoto obtížného období v životě obráceného je potřeba jej vyživovat a posilovat. Za jeho či její členství v Církvi je zaplacena nesmírně vysoká cena. Dlouhodobé úsilí misionářů a náklady na jejich službu, odloučení od dřívějších vztahů a trauma spojené s tím vším nevyhnutelně vyžaduje, abychom tyto drahocenné duše vítali, dodávali jim útěchu, pomáhali jim v okamžicích slabosti, dávali jim zodpovědnost, díky níž se mohou stávat silnějšími, a povzbuzovali je a děkovali jim za vše, co dělají.⁶

„Vyzývám každého člena, aby podával pomocnou ruku přátelství a lásky těm, kteří přicházejí do Církve jako obrácení.“

Nemá absolutně žádný význam dělat misionářskou práci, pokud si plody tohoto úsilí neudržíme. Tyto dvě věci se nesmějí oddělovat. Tito obrácení jsou drahocenní. … Každý obrácený představuje velkou a závažnou zodpovědnost. Je naprosto nutné, abychom pečovali o ty, kteří se stali naší součástí. …

Nedávno jsem dostal velmi zajímavý dopis. Byl od ženy, která do Církve vstoupila před rokem. Píše:

„Má cesta do Církve byla zvláštní a dosti obtížná. Tento poslední rok byl pro mě tím nejtěžším rokem v mém dosavadním životě. Ale byl to také rok nejhodnotnější. Jako nová členka musím čelit obtížím každý den.“ …

Říká, že „členové Církve nevědí, co znamená být novým členem. Proto je téměř nemožné, aby věděli, jak nás mohou podporovat.“

Vyzývám vás, bratři a sestry, pokud nevíte, jaké to je, abyste se snažili představit si, jaké to je. Člověk se může cítit velmi opuštěný. Může se cítit zklamaný. Může mu to nahánět strach. My, členové této Církve, se od ostatního světa lišíme mnohem více, než si myslíme. Tato žena dále píše:

„Když se my, zájemci, staneme členy Církve, s překvapením zjišťujeme, že jsme vstoupili do úplně jiného světa, do světa, který má své vlastní tradice, kulturu i jazyk. Zjišťujeme, že zde není nikdo, ani žádný výchozí bod, na koho či na co bychom se mohli obrátit, aby nás na cestě tímto novým světem vedl. Nejprve je to zajímavá cesta, svým chybám se dokonce smějeme, ale pak začneme být rozčarovaní a nakonec se naše zklamání mění v hněv. A právě v těchto stadiích zklamání a hněvu odcházíme. Vracíme se do světa, ze kterého jsme přišli, kde jsme věděli, kdo jsme, kde jsme byli nějak užiteční a kde jsme rozuměli danému jazyku.“⁷

Někteří jedinci byli pouze pokřtěni, nikdo s nimi nenavázal přátelství, a během dvou nebo tří měsíců odešli. Bratří a sestry, je velice důležité zajistit, aby [nově pokřtění členové] byli obráceni, aby byli v srdci přesvědčeni o tomto velkém díle. Není to záležitost pouze hlavy. Je to záležitost srdce a toho, že se jich dotýká Svatý Duch, dokud nepoznají, že toto dílo je pravdivé, že Joseph Smith byl vpravdě prorok Boží, že Bůh žije a že Ježíš Kristus žije a že se zjevili chlapci Josephu Smithovi, že Kniha Mormonova je pravdivá a že kněžství je zde se všemi svými dary a požehnáními. Nemohu to prostě zdůraznit dostatečně silně.⁸

Každý obrácený potřebuje přátelství, zodpovědnost a výživu dobrým slovem Božím.

Protože počet nově pokřtěných stále roste, musíme vyvíjet neustále větší snahu, abychom jim pomáhali na jejich cestě. Každý z nich potřebuje tři věci – přítele, nějakou zodpovědnost a výživu ‚dobrým slovem Božím‘ (Moroni 6:4). Máme povinnost a možnost toto zaopatřit.⁹

Přátelství

[Obrácení] přicházejí do Církve s nadšením z toho, co našli. Toto nadšení v nich musíme bez otálení rozvíjet. … Naslouchejte jim, veďte je, odpovídejte na jejich otázky a buďte připraveni pomoci za všech okolností a ve všech situacích. … Vyzývám každého člena, aby podával pomocnou ruku přátelství a lásky těm, kteří přicházejí do Církve jako obrácení.¹⁰

Máme velký závazek vůči těm, kteří jsou pokřtěni do Církve. Nemůžeme je zanedbávat. Nemůžeme je nechat, aby stáli osamělí. Při seznamování se se způsoby a kulturou této Církve potřebují pomoc. A naším velkým požehnáním a příležitostí je tuto pomoc poskytnout. … Hřejivý úsměv, přátelské potřesení rukou a povzbudivé slovo udělají zázraky.¹¹

Podávejme těmto lidem pomocnou ruku! Navazujme s nimi přátelství! Chovejme se k nim laskavě! Povzbuzujme je! Přidejme trochu k jejich víře a k jejich znalosti ohledně tohoto díla Páně.¹²

Snažně vás prosím, … abyste vzali kolem ramen ty, kteří přicházejí do Církve, a abyste se s nimi přátelili a pomáhali jim cítit se vítaní a utěšovali je – a uvidíme úžasné výsledky. Pán vám v tomto velkém procesu udržení obrácených požehná a bude vám pomáhat.¹³

Zodpovědnost

Tato Církev od lidí něco očekává. Má vysoká měřítka. Má silnou nauku. Od lidí očekává velkou službu. Nenechávají se jen nečinně unášet proudem. Očekáváme, že budou pracovat. Lidé na to reagují. Vítají příležitost sloužit, a přitom rostou jejich schopnosti, jejich porozumění a jejich způsobilost pracovat, a pracovat dobře.¹⁴

Dejte [novým členům] něco na práci. Jejich víra neporoste bez toho, aniž by ji používali. Víra a svědectví jsou jako sval paže. Pokud tento sval používám a vyživuji ho, sílí. Zavěsíte-li ji na šátek a necháte-li ji tam, slábne a stává se neúčinnou – a se svědectvím je to podobné.

Někteří z vás říkají, že nejsou připraveni na přijetí zodpovědnosti. Ale nikdo z nás nebyl připravený v době svého povolání. U mě tomu tak bylo. Myslíte si, že jsem byl připravený na toto velké a posvátné povolání? Cítil jsem se přemožen. Cítil jsem se nedostatečně. Stále se cítím přemožen. Stále se cítím nedostatečně. Ale snažím se jít kupředu, usiluji o Pánovo požehnání a snažím se konat Jeho vůli a doufám a modlím se, aby má služba byla pro Něj přijatelná. Mou první zodpovědností, kterou jsem v této Církvi zastával, bylo dělat rádce presidentovi kvora jáhnů, když mi bylo dvanáct let. Necítil jsem se dostatečně. Cítil jsem se přemožen. Ale snažil jsem se, tak jako se snažíte vy, a poté přišly další zodpovědnosti. Nikdy jsem se necítil dostatečně, ale vždy jsem pociťoval vděčnost a ochotu to zkusit.¹⁵

Každý obrácený, který přichází do Církve, má ihned obdržet nějakou zodpovědnost. Může být jakkoli malá, ale bude mít zásadní vliv na jeho život.¹⁶

Je samozřejmé, že nově obrácený nebude znát vše. Pravděpodobně bude dělat chyby. No a co? Všichni děláme chyby. To důležité je růst, který s sebou tato zodpovědnost přinese.¹⁷

President Hinckley učil, že nově obrácení potřebují dostat příležitosti ke službě v Církvi.

Výživa dobrým slovem Božím

Věřím, … že tito obrácení mají svědectví o evangeliu. Věřím, že mají víru v Pána Ježíše Krista a že vědí o Jeho božské podstatě. Věřím, že opravdově činili pokání z hříchů a mají odhodlání sloužit Pánu.

Moroni o nich poté, co jsou pokřtěni, [mluví takto]: „A poté, co byli přijati ke křtu a zapůsobila na ně moc Ducha Svatého a očistila je, byli počítáni mezi lid církve Kristovy; a jejich jména byla zaznamenána, aby na ně mohlo býti pamatováno a aby mohli býti vyživováni dobrým slovem Božím, aby je udržovalo na správné cestě a aby je neustále udržovalo bdělé v modlitbě, spoléhajíce se jedině na zásluhy Kristovy, který je původcem i dokonavatelem víry jejich.“ (Moroni 6:4.)

V dnešní době, stejně jako tehdy, jsou obrácení „počítáni mezi lid [církve, aby] na ně mohlo býti pamatováno a aby mohli býti vyživováni dobrým slovem Božím, aby je udržovalo na správné cestě a aby je neustále udržovalo bdělé v modlitbě“. … Pomáhejme jim, zatímco činí své první krůčky jako členové.¹⁸

Je nezbytně nutné, aby se [všichni nově obrácení] stali součástí kněžského kvora nebo Pomocného sdružení nebo Mladých žen, Mladých mužů, Nedělní školy či Primárek. Musí být povzbuzováni, aby přicházeli na shromáždění svátosti, přijímali svátost a obnovovali smlouvy, které uzavřeli při křtu.¹⁹

Tím, že se vrátíte k aktivitě v Církvi, můžete získat vše a neztratit nic.

Po celé zemi jsou tisíce lidí, … kteří jsou členy Církve podle jména na záznamu, ale kteří ji opustili a kteří nyní v srdci touží po návratu, ale nevědí jak a jsou příliš nesmělí, aby to zkusili. …

Vám, bratří a sestry, kteří jste vzali své duchovní dědictví a odešli a kteří nyní pociťujete ve svém životě prázdnotu, je cesta k návratu otevřena. … Učiníte-li první nesmělý krok k návratu, najdete otevřené náruče, které vás uvítají, a laskavé přátele, kteří vás přivítají.

Myslím, že vím, proč někteří z vás odešli. Urazil vás nějaký bezohledný jedinec, který vás něčím zranil, a vy jste mylně považovali jeho čin za něco, co ztělesňuje Církev. Nebo jste se možná přestěhovali z oblasti, kde vás ostatní znali, na jiné místo, kde jste se nacházeli převážně sami, a tam jste vyrůstali pouze s malou znalostí o Církvi.

Nebo jste mohli být zlákáni jiným společenstvím či návyky, které, jak jste měli dojem, nebyly v souladu s tím, abyste zůstali v Církvi. Nebo jste možná měli dojem, že jste moudřejší, co do moudrosti světa, než členové v Církvi, s nimiž jste se stýkali, a s trochou pohrdání jste jejich společenství opustili.

Nechci se těmito důvody zabývat. Doufám, že vy také ne. Nechejte minulost minulostí. … Můžete získat vše a neztratit nic. Vraťte se, přátelé. V Církvi lze nalézt více pokoje, než na jaký jste byli poslední dobou zvyklí. Je zde mnoho těch, z jejichž přátelství se budete těšit.²⁰

Milovaní bratří a sestry, kteří jste možná … zbloudili, Církev vás potřebuje a vy potřebujete Církev. Naleznete mnoho lidí, kteří vám budou naslouchat s porozuměním. Budou zde mnozí, kteří vám podají pomocnou ruku, abyste našli cestu zpátky. Budou zde tací, kteří svým srdcem zahřejí to vaše. Objeví se slzy – ne hořkosti, ale radosti.²¹

Svatí posledních dnů, kteří se vrátí k aktivitě v Církvi, pocítí radost, že jsou opět doma.

Jednou v neděli jsem byl v jistém kalifornském městě na konferenci kůlu. V místním tisku se objevila fotka s mým jménem. Toho rána, když jsme s presidentem kůlu vstoupili do střediska kůlu, zazvonil v oné budově telefon. Někdo mi volal, a volající se představil. Chtěl se se mnou sejít. Omluvil jsem se ze setkání, které jsem měl toho brzkého rána vést, a požádal presidenta kůlu, aby pokračoval beze mě. Měl jsem na práci něco důležitějšího.

Tento můj přítel přišel nesměle a poněkud ustrašeně. Dlouhou dobu byl mimo Církev. Objali jsme se jako dlouho odloučení bratři. Zprvu byl náš rozhovor neobratný, ale brzy se rozvinul, když jsme si povídali o dnech strávených v Anglii před mnoha lety. V očích tohoto silného muže se objevily slzy, když hovořil o Církvi, jejíž byl kdysi tak důležitou součástí, a poté vyprávěl o dlouhých, prázdných létech, která následovala. Mluvil o nich, jako když člověk mluví o nočních můrách. Když popsal tyto promarněné roky, povídali jsme si o jeho návratu. Myslel si, že to bude obtížné a že se bude cítit rozpačitě, ale souhlasil, že to zkusí.

Nedávno jsem od něho [obdržel] dopis. Napsal: „Vrátil jsem se. Vrátil jsem se, a jak úžasné je být opět doma!“

A tak vám, přátelé, kteří stejně jako on toužíte po návratu, ale zdráháte se učinit první krok, říkám: zkuste to. Dovolte nám, abychom k vám přišli a vzali vás za ruku a pomohli vám. Slibuji vám, že budete mít radost, že jste opět doma.²²

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Proč se musí „náš zájem a naše péče … vždy … zaměřovat na jednotlivce“ i v rámci celosvětové Církve? (Viz 1. oddíl.) Kdy jste byli požehnáni někým, kdo o vás osobně projevil zájem? Jak můžeme být vnímavější při péči o každého jednotlivce?
Čemu se můžeme naučit z dopisu, o kterém president Hinckley vypráví ve 2. oddíle, a co z něj můžeme použít v praxi? Zamyslete se nad tím, co můžete udělat, abyste posilovali ty, již se snaží budovat svou víru.
Proč potřebuje každý obrácený přátelství, zodpovědnost a výživu dobrým slovem Božím? (Viz 3. oddíl.) Jak například můžeme navazovat přátelství s nově obrácenými? Jak můžeme podporovat nově obrácené v jejich církevních zodpovědnostech? Jak můžeme pomáhat nově obráceným být „vyživováni dobrým slovem Božím“?
Proč je někdy pro členy obtížné vrátit se k aktivitě v Církvi? (Viz 4. oddíl.) Jak můžeme pomáhat lidem vrátit se? Kdy jste byli svědky radosti, která návrat k aktivitě v Církvi doprovází?
Čemu se můžeme naučit z příběhu, který president Hinckley zmiňuje v 5. oddíle? Zvažte, jak můžete podat pomocnou ruku někomu, kdo není aktivní v Církvi, aby se „opět vrátil domů“.

Související verše z písem

Lukáš 15; Jan 10:1–16, 26–28; 13:34–35; Mosiáš 18:8–10; Helaman 6:3; 3. Nefi 18:32; Moroni 6:4–6; NaS 38:24

Pomůcka ke studiu

„Mnozí považují za nejlepší čas pro studium ráno, po nočním odpočinku. … Jiní dávají přednost studiu v nerušených hodinách poté, co mají po práci a po každodenních starostech. … Možná ještě důležitější než určitá denní hodina je stanovit si pro studium nějakou pravidelnou dobu.“ (Howard W. Hunter, „Reading the Scriptures“, Ensign, Nov. 1979, 64.)