Návrat domů

Od mého křtu již uplynuly čtyři roky a po většinu této doby jsem nebyla v Církvi příliš aktivní. Pila jsem, kouřila jsem a cítila jsem se velmi stísněně. Můj manžel Ian byl daleko na moři a nechal mě doma samotnou se dvěma malými dětmi. A tentokrát měla jeho ponorka vážné závady a byla v loděnicích na opačné straně země. Po šest týdnů každý večer zazvonil telefon a Ian řekl: „Zítra bychom měli vyplout.“ Ale zdálo se, že ten zítřek nikdy nepřijde, a slibované vyplutí bylo opakovaně odkládáno.

Jasnými světly na horizontu byli moji úžasní domácí učitelé a navštěvující učitelky, kteří ke mně pravidelně přicházeli a projevovali mi lásku a přátelství. Musím se přiznat, že ne vždy jsem k nim byla slušná, a někdy jsem byla přímo nezdvořilá. Nicméně, věděla jsem, že mohu kdykoli zvednout telefon a že oni budou ochotni mi pomoci. Moji domácí učitelé byli pevní ve svém přesvědčení, že kdybych se vrátila do Církve, Ian by se nechal pokřtít; ale musela bych nejprve být pro něj příkladem. Já jsem ale nikdy neměla touhu vyzkoušet to, čemu věřili oni. Nebyla jsem na tom duchovně příliš dobře.

Jednoho večera, poté, co jsem mluvila s Ianem a dozvěděla jsem se, že ponorka opět nebyla schopna vyplout směrem k domovu, jsem seděla a plakala a cítila jsem se naprosto opuštěná. Tehdy jsem se začala modlit, což bylo něco, co jsem už dlouho nedělala.

Když jsem se toho večera připravovala ke spánku, uvědomila jsem si něco, čeho jsem si předtím nevšimla – cítila jsem velmi silnou, ale přitom nikterak nepříjemnou vůni. Vyvolalo to ve mně dávno zapomenutou vzpomínku. Musela jsem chvíli přemýšlet, než jsem se rozvzpomněla, že mi to připomnělo kapli, ve které jsem byla pokřtěna. Jakmile jsem si to uvědomila, cítila jsem uvnitř hřejivé, uklidňující teplo a probouzející se touhu vrátit se do Církve.

Zavolala jsem Tonymu, který byl jedním z mých domácích učitelů. Brzy poté stáli on i jeho žena Rosie u mých dveří a hovořili jsme spolu tak, jako ještě nikdy předtím. Všechny předešlé zábrany zmizely. Byla jsem na cestě zpět do Církve.

Nemohla jsem se dočkat příštího Ianova telefonátu. Tentokrát se namísto sklíčenosti setkal s nadšením. K mému údivu jeho reakcí na můj příběh byla nabídka, že až se vrátí domů, měli bychom jít na církevní shromáždění spolu jako rodina.

Tony a Rosie vyzvedli následující neděli mě a mé děti a vzali nás na církevní shromáždění. Byla jsem překvapena, když jsem uviděla misionáře, který byl do naší oblasti poslán podruhé. Byl už předtím u nás doma, ale nepodařilo se mu, podobně jako mnohým dalším, udělat na mě nebo na Iana takový dojem, abychom šli na shromáždění. Nyní mě radostně vítal a sdělil mi, že se vrátil do naší oblasti proto, aby pokřtil Iana. Příliš jsem mu nevěřila a smála jsem se, avšak během následujícího týdne se Ian konečně vrátil domů. Následující neděli šel na shromáždění, jak slíbil. Starší Paskett ho při této příležitosti oslovil a domluvil si s ním schůzku, na kterou by přišel se svým společníkem starším Brownem, aby učili Iana misionářským diskusím. Ian přijal výzvu ke křtu během dvou týdnů. Celý tento proces trval méně než měsíc a brzy poté se tito misionáři přestěhovali z naší odbočky do jiné oblasti.

Během těch týdnů nám Duch Svatý projevoval ohromné množství lásky a členové naší odbočky taktéž. Tehdy jsme učinili závazek, že pokud budeme žít podle evangelia, budeme podle něj žít naplno. Krátce po svém křtu byl Ian povolán jako president Mladých mužů a já jsem byla povolána sloužit v Primárkách. Náš církevní život se stal bohatým a radostným. V následujících letech naše rodina rozkvetla z dvou na pět nádherných dětí. Byli jsme zpečetěni v londýnském chrámu v Anglii v roce 1982 za Tonyho a Rosieniny účasti.

Evangelium se od té doby dotklo každé části našeho života. Prožili jsme krásné i těžké okamžiky, ale nikdy jsme nelitovali našeho rozhodnutí sloužit Pánu. Skutečně jsme v Jeho Církvi našli domov.

Judith A. Deeneyová je členka odbočky Lerwick ve Skotské misii Edinburgh.