Dům, který postavila víra

V roce 1996 v předvečer mého křtu a křtu mé ženy se členové rodiny a přátelé snažili tomuto křtu zabránit. Snášeli jsme nepříjemnosti od příbuzných, kteří velmi hanlivě mluvili o mé rodině a říkali, že jsme vyměnili svou rodinu za Církev a že nás už nemají rádi. Nakonec nás naši přátelé opustili nadobro. Poté přišly těžkosti spojené s nezaměstnaností a nemocí.

Na druhé straně jsme se já a má rodina cítili lépe po každé návštěvě shromáždění. Po každé třídě byl Duch silnější. Členové nás podporovali a biskup mou rodinu navštěvoval a posiloval. Z vlastní zkušenosti jsme věděli, že lidé, kteří pomlouvají Církev, nemají pravdu. Církev pro nás dělala mnoho dobrého. Učili jsme se o Ježíši Kristu. Učili jsme se, jak máme mít rádi druhé a jak jim máme sloužit. Začali jsme na vše hledět z hlediska věčnosti. Navzdory zdání, že se vše otočilo proti nám, nic nemohlo změnit skutečnost, že jsme se Pána ptali na pravdivost evangelia a že On na naše modlitby odpovídal.

Jednou, když jsme ještě nebyli v Církvi dlouho a žili jsme u mého otce, nás přišel navštívit biskup. Můj otec ho vyhodil. Řekl, že ve svém domě nechce členy Církve. Biskup byl inspirován k tomu, aby nás k sobě pozval na schůzku. Řekl, že členové a misionáři nás nebudou po nějakou dobu navštěvovat doma, aby si neznepřátelili naši rodinu. Řekl, že musíme být silní a že obdržíme mnohá požehnání, pokud budeme pokračovat po úzké a přímé stezce.

Kvůli situaci v mém zaměstnání jsme se nemohli nastěhovat do nějakého domu, který by byl naším vlastním. Nemohl jsem najít tak dobrou práci, jako jsem měl předtím. Trochu jsem pracoval v zaměstnáních, která nebyla příliš placena, ale zvládali jsme platit desátky a oběti, navštěvovat církevní shromáždění a kupovat jídlo pro svou potřebu. Pán rozhojnil naše požehnání a my jsme byli skutečně šťastni.

Když jsem v den našeho chrámového zpečetění viděl naše dva syny – Luigiho, kterému byly dva roky, a Lucase, kterému byl tehdy jeden rok – jak vstupují do pečeticí místnosti a pokládají své ruce na naše k obřadu, který měl být vykonán, rozplakal jsem se radostí. Nemohu zapomenout na ten nádherný pohled, na toho nádherného ducha a na pocit, který jsem měl, že to vše za tu námahu stálo.

Těžkosti neustávaly, ale něco se zlepšilo. Můj otec a mé tety a strýcové přestali hanobit Církev a naši prarodiče respektovali naše rozhodnutí. Pokusili jsme se svým příkladem ukázat, že Církev mění náš život. Podpora, kterou jsme projevovali jeden druhému, byla velmi důležitá. Když jsem učil seminář a sloužil jako rádce v biskupstvu, má žena mě vždy podporovala.

Toho roku, kdy jsme byli pokřtěni, koupil můj přítel pro svou i pro naši rodinu stavební pozemek – půjčil nám část peněz. Začali jsme snít o tom, že budeme mít svůj vlastní dům. Posléze nás Duch pobídl a my jsme začali odhadovat cenu práce a materiálu. Měli jsme pocit, že stavbu domu, ve kterém bychom mohli v evangeliu vychovávat své děti, pomáhat misionářské práci a přijímat návštěvy členů, nějak zvládneme.

Po nějaké době jsem se lépe seznámil s bratrem Joelem, nedávno pokřtěným členem našeho sboru. Jeho víra byla úžasná. Jednou, když jsme pracovali na projektu služby, mi bratr Joel řekl: „José Luisi, můžeme postavit váš dům.“ Téměř jsem plakal, ale ovládl jsem se do doby, než jsem to řekl své ženě. Byla to odpověď na naše modlitby.

O několik dní později mi přítel, který zakoupil pozemek pro svou i naši rodinu, řekl, že bych mohl mít celý pozemek a mohl bych za něj zaplatit později. Stále jsem však neměl takovou práci, která by mi dovolila koupit stavební materiál, ale věděl jsem, že Pán připraví cestu. O několik týdnů později mi byla nabídnuta práce pro velkou společnost. Tím se náš cíl začít se stavbou domu stal skutečností.

To, co bratr Joel udělal, byla vskutku práce lásky. Nestavěl jenom dům pro mou rodinu. Byl ochoten nám pomoci jakýmkoli způsobem. Pracovali jsme pouze o sobotách. Trvalo to 10 měsíců a nebylo to překážkou naší službě Církvi. Ostatní členové Církve nám také pomáhali. I můj otec přišel několikrát pomoci, což mu umožnilo lépe se seznámit se členy Církve. Obzvláště se seznámil s bratrem Joelem, který se stal naším domácím učitelem.

Jednu sobotu chválil můj otec bratra Joela za to, jak pracoval.

Řekl jsem: „Tati, víš kolik jsem mu zaplatil za jeho pomoc?“

On řekl: „Ne.“

„Ještě jsem nezaplatil ani cent,“ řekl jsem. „Dělá to proto, že má rád mou rodinu. Je to dobrý člověk.“

Všiml jsem si, že to mého otce vyvedlo z míry, odmlčel se. Měl jsem pocit, že si asi vzpomněl, jak se choval k biskupovi a misionáři, a styděl se. Viděl, že členové Církve se k nám vždy chovali dobře.

V den, kdy jsme dům dokončili, tam bylo 16 mužů a většina z nich byli členové Církve. Moji příbuzní a přátelé, kteří nebyli členové, se určitě toho dne mnohému naučili.

Zatímco jsme dům stavěli, můj bratr a jeho žena se rozhodli vyslechnout misionářské diskuse a rozhodli se uzavřít sňatek, aby mohli být pokřtěni. V den jejich svatby jsem byl svědkem něčeho, co se zdálo být dalším zázrakem: čtyři misionáři a mnoho členů Církve bylo u mého otce.

Víme, že toto evangelium je pravdivé. Pokud používáme víru, Pán pohne horami, aby nám pomohl. Dnes spatřuji ve zdech našeho domu svědectví, že Pán miluje své děti a zná jejich potřeby. Samozřejmě, že před námi stojí mnoho dalších hor, ale pokud jsme věrni, překonáme je. Vždy musíme mít na paměti to, co pro nás Pán již vykonal.

José Luis da Silva je členem sboru Jardim Presidente Dutra v kůlu Sčo Paulo Brazílie Guarulhos .