„Já jsem to světlo, které budete vyzdvihovati“

Vzpomínám si na jeden jednoduchý nápis, který jsem kdysi vyšívala jako malá dívka ve věku Primárek. Zněl takto: „Přinesu světlo evangelia do svého domova.“ Říkala jsem si: „Co je to za světlo?“ Sám Ježíš Kristus to vysvětlil nejlépe, když učil Nefity. Řekl: „Tudíž, vyzdvihněte světlo své, aby mohlo svítiti světu.“ A pak vysvětlil: „Já jsem to světlo, které budete vyzdvihovati – to, co jste mne viděli činiti.“ (3. Nefi 18:24, zvýraznění přidáno.)

Co Ho Nefité viděli činiti? A mohla bych snad já dělat totéž ve své rodině? Když si lidé přáli, aby se u nich Ježíš ještě chvíli pozdržel, měl s nimi soucit a zůstal s nimi. Poté je uzdravoval, modlil se s nimi, učil je, plakal s nimi, požehnal jejich malých dětem – jednomu po druhém, nasytil je, požehnal svátost a rozdal ji, aby mohli uzavřít smlouvu, že na Něj budou vždy pamatovat. Jeho služba mezi nimi spočívala v tom, že učil každého jednotlivce a že se o něj zajímal, a v tom, že dokončil dílo, které Mu Jeho Otec přikázal, aby vykonal. Nemyslel vůbec na sebe. Když jsem si toto uvědomila, zahájila jsem své celoživotní úsilí – přinášet Jeho světlo do své rodiny prostřednictvím nesobeckých, křesťanských skutků.

Není to jednoduchý úkol. Dobrých rodin si často nikdo nevšimne. Je možná snazší „[povstat a svítit], aby světlo tvé mohlo býti korouhví pro národy“ (NaS 115:5, zvýraznění přidáno), než aby tvé světlo mohlo býti korouhví pro tvou vlastní rodinu. Druzí občas nevidí, že konáme dobro a že své světlo sdílíme ve své rodině. Základní lidskou přirozeností je toužit po chvále a pozornosti a vyhledávat ji. Helaman učil své syny Nefiho a Lehiho, aby konali dobré skutky svých předků, podle kterých byli pojmenováni, „abyste nečinili tyto věci proto, abyste se mohli vychloubati, ale abyste tyto věci činili proto, abyste si uložili poklad v nebi“. (Helaman 5:8.) Dobré skutky se nemají dělat kvůli tomu, abychom získali uznání.

Charles Dickens vytvořil ve své knize Ponurý dům jednu postavu, jistou paní Jellybyovou, jejíž charakterovou vadu nazývá „teleskopickou filantropií“. Tato žena je tak zaneprázdněna tím, že pomáhá trpícímu kmeni ve vzdálené zemi, že odbývá své vlastní zraněné a špinavé dítě, které k ní přichází, aby u ní našlo útěchu. Paní Jellybyová dbá na to, aby její dobré skutky byly velkolepé a aby si jich každý všiml. (Viz Charles Dickens, Bleak House [1985], 82–87.) Možná, že některé z nás by raději pomáhaly obětem hurikánu než členům své rodiny. Obojí je důležité, avšak naší prvořadou a věčnou zodpovědností je pomáhat členům své rodiny. „Rodiče mají posvátnou povinnost vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti, starat se o jejich tělesné a duchovní potřeby.“ („Rodina – prohlášení světu“, Liahona, říjen 2004, 49.)

Vybavuje se mi další literární postava, která je úplným protikladem postavy Dickensovy. Dorothea je hrdinkou jednoho mého oblíbeného románu Middlemarch. Na konci knihy se na ni vzpomíná díky jejím nenápadným, nesobeckým skutkům, které vykonala pro svou rodinu a přátele. Píše se o ní toto: „Celý svůj život… strávila na místech, která nebyla nijak světoznámá. Avšak vliv, který měla na lidi kolem sebe, byl nezměřitelný: neboť dobro, které se po světě šíří, zčásti závisí na nevelkolepých skutcích; a na tom, proč to s vámi i se mnou není tak špatné, jak by mohlo být, mají z poloviny zásluhu ti, kteří věrně žili svůj život v skrytu a kteří odpočívají v hrobech, jež nikdo nenavštěvuje.“ (George Eliot, Middlemarch [1986], 682.)

Během těchto přípravných let vy, mladé ženy, strávíte většinu svého času ve škole nebo v práci, kde získáváte uznání, pocty, ocenění, vyznamenání nebo trofeje. Když však z této fáze přejdete k mladému mateřství, nastává výrazný pokles v získávání pochval zvnějšku. Přesto však v žádném jiném postavení neexistuje více příležitostí k tomu, abyste nesobecky sloužily tak, jak by sloužil Kristus, tím, že se staráte o stovky každodenních tělesných, citových a duchovních potřeb. Budete přinášet do svého domova světlo evangelia – ne aby si vás druzí všimli, ale abyste posilovali druhé – muže a ženy plné síly a světla.

Domov je také místem soukromí, a naneštěstí se tam často nesnažíme chovat se tak, jak bychom měli. Doma a ve své rodině – s lidmi, na kterých nám záleží nejvíce – se v nás někdy projevuje ta nejhorší stránka naší osobnosti. Zřetelně si vzpomínám na jedno ráno, když mi bylo 14 let. Než jsem odešla do školy, rozzlobila jsem se na své rodiče a bratry a byla jsem k nim nelaskavá. Poté, co jsem odešla z domu, jsem byla vlídná na řidiče autobusu a chovala jsem se přátelsky ke svým vrstevníkům. Pociťovala jsem rozpor ve svém jednání a začala jsem mít velké výčitky svědomí. Požádala jsem učitele, zda by mě mohl na několik minut omluvit, a zavolala jsem domů. Omluvila jsem se mamince za své chování a řekla jsem jí, jak moc ji mám ráda a jak moc si jí vážím, a slíbila jsem jí, že jí to budu dávat více najevo.

Pro většinu z nás je těžké strávit doma třebas jen jeden den bez nějakého sporu. Národ Nefitů žil 200 let v dokonalé společnosti, kdy „v zemi nebylo žádného sváru… A nebylo žádné závisti ani rozbrojů ani nepokojů ani smilstva ani lží ani vraždění ani žádného druhu nestoudnosti; a zajisté nemohlo býti šťastnějšího lidu mezi všemi lidmi, kteří byli stvořeni rukou Boží“. (4. Nefi 1:15–16.)

Některé z nás se narodily do rodin s velmi vážnými problémy. A dokonce i dobré rodiny mívají mnohé těžkosti. Musíme se ve své rodině snažit o to, co Kristus dělal u Nefitů. Jak učí prohlášení o rodině: „Štěstí v rodinném životě dosáhneme s největší pravděpodobností tehdy, když je založeno na učení Pána Ježíše Krista.“ (Liahona, říjen 2004, 49.) Musíme být světlem, abychom pomáhali své rodině překonávat hřích, zlobu, závist a rozbroje. Můžeme se společně modlit, plakat jeden pro druhého, vzájemně si hojit rány a mít se nesobecky rádi a vzájemně si sloužit.

Vy, mladé ženy, se nyní připravujete na to, abyste posilovaly svůj budoucí domov a rodinu tím, že přinášíte světlo evangelia do svého současného domova a rodiny. Malé, zdánlivě nevýznamné věci, které děláte, mohou mít velký vliv. Četla jsem o jistém druhu malých světlušek, který byl nalezen v jeskyních na Novém Zélandě. Každá světluška sama vytváří pouze nevýznamný světelný bod. Když se však miliony těchto světlušek rozzáří, vytvoří dost světla na to, aby při něm člověk mohl číst. Podobně i každý náš malý skutek může být jen malým svítícím bodem, když se ale spojí všechny dohromady, začnou významně ovlivňovat druhé. Dnes večer nám pěvecký sbor písní „Jen sviť“ připomene, jak je důležité sdílet svá malá světélka:

Můžeme svítit tím, že se staráme o svého malého bratříčka, že obědváme se svou sestrou ve školní jídelně, že pomáháme doma, že odoláváme pokušení hádat se, že se radujeme z úspěchu druhých, že se podělíme o nějakou lahůdku, že pečujeme o někoho, kdo je nemocný, že dáme rodiči večer na polštář lístek s poděkováním, že odpouštíme, když nás někdo urazí, že vydáváme svědectví.

V Rumunsku jsem se setkala s Ralucou, jednou 17letou mladou ženu, která nedávno vstoupila do Církve. Její křest byl šťastnou událostí, protože kromě jiného se ho zúčastnila celá její rodina. Její matka a sestra tam pocítily Ducha a chtěly si také vyslechnout misionářské diskuse. To však vadilo jejich otci, který měl pocit, že celá rodina od něj odchází do této neznámé církve. A tak jim to nedovolil a nějaký čas převládala v jejich rodině atmosféra nesouladu. Nicméně Raluca pamatovala na to, že při křtu uzavřela smlouvu, že na sebe vezme jméno Ježíše Krista. Snažila se pozvedat Jeho světlo tím, že doma dělala to, co by si On přál. Byla mírotvůrcem. Byla příkladem. Byla učitelkou. Byla tím, kdo uzdravuje.

Nakonec se jejímu otci obměkčilo srdce a dovolil ostatním členům rodiny, aby se dozvěděli více o Církvi. Pak byli také pokřtěni. A nakonec, k radosti všech, do Církve vstoupil i otec rodiny. Když mluvil na svém křtu, řekl, že v jejich rodině to po určitou dobu vypadalo, jako kdyby v jedné domácnosti bila dvě srdce v různém rytmu. Teď však byli jedné víry a jednoho křtu, a jejich srdce byla spojena v jednotě a v lásce. Děkoval misionářům a členům, kteří mu pomohli. Pak vzdal zvláštní hold své dceři Raluce za to, že se během onoho těžkého období doma chovala tak křesťansky, za to, že byla mírotvůrcem, tím, kdo uzdravuje, učitelkou, příkladem a světlem, které nakonec přivedlo celou jejich rodinu k Církvi Ježíše Krista.

Každá z vás má světlo. Když se vám dnes večer dívám do tváří a když si vzpomenu na vaše tváře, které vídám na cestách po celém světě, vidím světlo, jež z vašeho obličeje vyzařuje, „dokonce jako tváře andělů“. (Helaman 5:36.) Ve světě zastíněném temnotou hříchu „zářily nesmírně“ tváře Nefiho a Lehiho, synů Helamanových. (Helaman 5:36.) Lidé kolem nich si přáli mít totéž světlo, a tak se jich tázali: „Co máme učiniti, aby tento oblak temnoty mohl býti odstraněn a nezastiňoval nás?“ (Helaman 5:40.) Dozvěděli se, že mají činit pokání a mít víru v Ježíše Krista. Když tak učinili, oblak temnoty se rozptýlil a oni byli obklopeni světlem, sloupem ohně, a byli naplněni nevyslovitelnou radostí pocházející od Svatého Ducha. (Viz Helaman 5:43–45.)

Budete-li své světlo sdílet, druzí také najdou větší světlo. Potřebuje snad někdo vaše světlo tolik jako vaše rodina? Vidím vás, úžasné mladé ženy s rozzářenými tvářemi, jako sílu současnosti a jako naději budoucnosti ve vaší rodině i v Církvi.

Ježíš Kristus je tím světlem, které musíme vyzdvihovat. „Je světlem, životem a nadějí světa. Jeho cesta je cestou, která vede ke štěstí v tomto životě a k věčnému životu ve světě příštím.“ („Žijící Kristus – svědectví apoštolů“, Liahona, duben 2000, 2–3.) Kéž každá z nás i nadále svítí Jeho světlem, ve jménu Ježíše Krista, amen.