Potřeba být laskavější

Je velmi těžké mluvit po bratru Monsonovi. Srší humorem, a přesto je velmi upřímný.

Děkuji vám, bratří, za vaši víru a modlitby. Jsem za ně hluboce vděčný.

Když člověk zestárne, získá určitou jemnost, laskavější chování. Velmi jsem o tom v poslední době přemýšlel.

Přemýšlel jsem nad tím, proč je ve světě tolik nenávisti. Vedeme strašlivé války, v nichž lidé ztrácejí život a mnozí jsou mrzačeni. Bezprostředně kolem nás existuje tolik žárlivosti, pýchy, arogance a malicherného kritizování; někteří otcové se rozčilují kvůli bezvýznamným maličkostem, a jejich ženy kvůli tomu pláčou a děti mají strach.

Rasové nepokoje stále vystrkují své zlověstné rohy. Bylo mi řečeno, že dokonce i zde, přímo mezi námi, se toto vyskytuje. Nechápu, jak je to možné. Měl jsem pocit, že jsme se všichni radovali ze zjevení, které v roce 1978 obdržel president Kimball. Byl jsem u toho, v chrámu, když se to stalo. Ani já ani moji společníci nepochybovali vůbec o tom, že to, co bylo zjeveno, byla mysl a vůle Páně.

Nyní se dozvídám, že se mezi námi občas vyskytují rasistické nadávky a urážlivá slova. Připomínám vám, že nikdo, kdo se pohrdavě vyjadřuje o lidech jiné rasy, se nemůže považovat za opravdového učedníka Krista. Ani se nemůže domnívat, že je v souladu s učením Církve Kristovy. Jak může kdokoli, kdo má Melchisedechovo kněžství, arogantně předpokládat, že je oprávněn mít kněžství, kdežto jiný, kdo žije spravedlivě, ale jehož pleť má jinou barvu, k tomu oprávněn není?

Během celého svého působení jako člen Prvního předsednictva jsem si vždy uvědomoval rozmanitost naší společnosti a mnohokrát jsem o tom hovořil. Tato rozmanitost je všude kolem nás a my se musíme snažit ji přijmout.

Kéž si všichni uvědomujeme, že každý z nás je synem nebo dcerou našeho Otce v nebi, který miluje všechny své děti.

Bratří, neexistuje žádný důvod pro rasovou nesnášenlivost mezi nositeli kněžství této Církve. Pokud má kdokoli v dosahu mého hlasu sklony k tomuto jednání, pak nechť předstoupí před Pána a žádá ho o odpuštění a nechť již toho nečiní.

Občas dostávám dopisy, ve kterých pisatelé navrhují, o čem by se podle jejich názoru mělo na konferenci mluvit. Jeden takový dopis jsem dostal nedávno. Je od ženy, která píše, že její první manželství skončilo rozvodem. Pak potkala muže, který se zdál být velmi laskavým a pozorným. Nicméně brzy po sňatku zjistila, že jeho finanční situace nebyla v pořádku; měl jen málo peněz, a přesto své zaměstnání opustil a odmítl pracovat. Ona pak byla nucena chodit do práce, aby se postarala o rodinu.

Léta ubíhala, a on je stále nezaměstnaný. Pak popisuje další dva muže, kteří se chovají podobným způsobem, odmítají pracovat, zatímco jejich manželky kvůli tomu musejí trávit dlouhé hodiny zaopatřováním rodiny.

Pavel řekl Timoteovi: „Jestliže pak kdo o své, a zvláště o domácí péče nemá, zapřelť víry, a jest horší než nevěřící.“ (1. Timoteovi 5:8.) To jsou velmi silná slova.

Pán řekl v novodobém zjevení:

„Ženy mají nárok na podporu od svého manžela, dokud manžel jejich není vzat;…

Všechny děti mají nárok na podporu od rodičů, dokud jsou nezletilé.“ (NaS 83:2, 4.)

Od prvních dnů této Církve jsou manželé považování za živitele rodiny. Domnívám se, že žádný muž, který odmítá pracovat, aby živil svou rodinu, je-li toho fyzicky schopen, nemůže být považován za dobrého člena.

Již jsem se zmínil o tom, že nevím, proč je na světě tolik konfliktů, nenávisti a hořkosti. Samozřejmě, že vím, že toto vše je dílo protivníka. Působí na nás jako na jednotlivce. Ničí silné muže. Činí tak již od doby zorganizování této Církve. President Wilford Woodruff řekl:

„Viděl jsem Olivera Cowderyho, když se zdálo, jako by se mu zem otřásala pod nohama. Nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo by vydával tak silné svědectví, jako právě on, když byl pod vlivem Ducha. Avšak v okamžiku, kdy opustil království Boží, v tom okamžiku svou moc ztratil… Přišel o svou sílu jako Samson na klíně Dalily. Ztratil moc a svědectví, které měl, a nikdy ho v těle nezískal zpět ve své plnosti, ačkoli zemřel jako [člen] Církve.“ (Teachings of Presidents of the Church: Wilford Woodruff [2004], 105.)

Mám svolení vyprávět vám příběh o jednom mladém muži, který vyrůstal v našem společenství. Nebyl členem Církve. Spolu se svými rodiči byl aktivní v jiné církvi.

Vzpomíná, že když vyrůstal, někteří jeho druhové – Svatí posledních dnů – se k němu nechovali s úctou, dávali mu najevo, že k nim nepatří, a dělali si z něj legraci.

A tak získal doslova odpor k této Církvi i k jejím členům. Nespatřoval v nich nic dobrého.

Pak jeho otec přišel o práci a museli se přestěhovat. V novém bydlišti se v 17 letech přihlásil na vysokou školu. A tam, poprvé v životě, pocítil sílu přátelství, přičemž Richard, jeden z jeho přátel, mu nabídl, aby se stal členem klubu, jehož byl presidentem. Píše: „Poprvé v životě se o mě někdo zajímal. Nevěděl jsem, jak reagovat, ale s vděčností jsem do klubu vstoupil… Byl to krásný pocit, pocit, že mám přítele. Modlil jsem se o to celý život. A teď, po 17 letech čekání, Bůh tuto modlitbu zodpověděl.“

Když byl v 19 letech na letní brigádě, bydlel ve stanu s Richardem. Všiml si, že Richard si každý večer čte v nějaké knize. Zeptal se ho, co to čte. A Richard mu odpověděl, že čte Knihu Mormonovu. On pak dodává: „Rychle jsem změnil téma hovoru a šel jsem spát. Koneckonců, byla to kniha, která mi zničila dětství. Snažil jsem se na to zapomenout, ale týden uběhl a já jsem nemohl spát. Proč ji čte každý večer? Pak jsem to již nevydržel, musel jsem najít odpověď na svou otázku. A tak jsem se ho jednou večer zeptal, co je na té knize tak důležitého. O čem se v ní píše? Richard mi knihu podal. Vyhrkl jsem, že se jí nechci ani dotknout. Chtěl jsem jen vědět, o čem se v ní píše. A on začal číst tam, kde přestal. Četl o Ježíšovi a o tom, jak se zjevil na americkém kontinentu. Byl jsem v šoku. Nemyslel jsem si, že mormoni věří v Ježíše.“

Richard ho požádal, aby s ním zpíval v pěveckém sboru během konference kůlu. Ten den nastal a konference začala. „Hostujícím řečníkem byl starší Gary J. Coleman z Prvního kvora Sedmdesáti. Během konference jsem zjistil, že starší Coleman je také [obráceným]. Na konci konference mě Richard začal tahat za ruku a chtěl, abych si se starším Colemanem promluvil. Nakonec jsem souhlasil, a když jsem se k němu blížil, obrátil se ke mně a usmál se na mě. Představil jsem se a řekl jsem, že nejsem členem a že jsem jen přišel zazpívat v pěveckém sboru. Usmál se a řekl, že je rád, že jsem tady, a řekl, že hudební vystoupení bylo krásné. Zeptal jsem se ho, jak ví, že Církev je pravdivá. Řekl mi v krátkosti své svědectví a zeptal se mě, zda jsem četl Knihu Mormonovu. Odpověděl jsem, že ne. Slíbil mi, že jakmile ji poprvé začnu číst, pocítím Ducha.“

Po nějaké době tento mladý muž a jeho přítel Richard někam cestovali. Richard mu podal Knihu Mormonovu a požádal ho, aby začal číst nahlas. A on začal, a náhle pocítil inspiraci Svatého Ducha.

Jak čas plynul, jeho víra rostla. Souhlasil s tím, že se dá pokřtít. Jeho rodiče byli proti, ale on si stál na svém a byl pokřtěn a stal se členem této Církve.

Jeho svědectví se i nadále prohlubuje. Před pouhými několika týdny uzavřel v chrámu Salt Lake sňatek na čas a věčnost s jednou krásnou dívkou – Svatou posledních dnů. Pečetění vykonal starší Gary J. Coleman.

Příběh zde končí, skrývají se v něm však velká ponaučení. Jedno spočívá v tom, jak politováníhodným způsobem se k tomuto muži chovali jeho mladí mormonští druhové.

Další se skrývá v tom, jak se k němu choval jeho nově nalezený přítel Richard. Bylo to něco, co se zcela lišilo od jeho předešlé zkušenosti. Vedlo to k jeho obrácení a křtu, ačkoli pravděpodobnost, že se tak stane, byla velmi malá.

Tento zázrak se může stát a stane se tam, kde je laskavost, úcta a láska. Proč by kdokoli z nás měl být k druhým tak hrubý a nelaskavý? Proč by každý z nás nemohl nabídnout přátelství všem těm, kteří jsou kolem nás? Proč je tolik hořkosti a nepřátelství? Toto není součástí evangelia Ježíše Krista.

My všichni občas klopýtáme. My všichni děláme chyby. Parafrázuji slova, která Ježíš řekl v modlitbě Páně: „A odpusť nám naše prohřešky, jako i my odpouštíme těm, kteří se vůči nám prohřešují.“ (Viz Matouš 6:12; Joseph Smith Translation, Matthew 6:13.)

William W. Phelps, který byl blízkým přítelem proroka Josepha, ho v roce 1838 zradil, což vedlo k tomu, že Joseph byl v Missouri vězněn. Když si bratr Phelps uvědomil, jak velké zlo způsobil, napsal Prorokovi a žádal ho o odpuštění. Část Prorokovy odpovědi zní takto:

„Je pravda, že jsme v důsledku tvého chování mnohé vytrpěli – když ses obrátil proti nám, kalich hořkosti, již tak dost plný, aby z něj smrtelník pil, byl vskutku naplněn tak, že až přetékal…

Avšak kalich byl vypit, vůle našeho Otce byla vykonána a my jsme stále naživu, za což děkujeme Pánu…

Věřím, že tvé vyznání je opravdové a tvé pokání upřímné, a rád ti znovu podám pravou ruku přátelství a budu se radovat z návratu marnotratného.

Tvůj dopis jsme četli Svatým minulou neděli, k čemuž se oni vyjádřili, a poté bylo jednomyslně rozhodnuto, že W. W. Phelps má být přijat do společenství.

„,Pojď, drahý bratře,

neboť válka je již za námi, a původní přátelé jsou nakonec znovu přáteli.‘“ (Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith [1976], 165–166.)

Bratří, právě tohoto ducha, kterého zde Prorok popsal, musíme pěstovat ve svém životě. Nemůžeme zůstat neteční. Jsme členy Církve našeho Pána. Máme závazek vůči Němu, a také vůči sobě i vůči ostatním. Tento starý hříšný svět tolik potřebuje muže síly, muže ctnosti, muže víry a spravedlivosti, muže, kteří jsou ochotni odpouštět a zapomínat.

Závěrem s potěšením dodávám, že příklady a příběhy, o které jsem se zmínil, nevyjadřují jednání a postoje velké většiny našich lidí. Všude kolem sebe vídám úžasné projevy lásky a péče o druhé.

Před týdnem byl tento sál plný krásných mladých žen, které se snaží žít podle evangelia. Chovají se šlechetně jedna k druhé. Snaží se posilovat jedna druhou. Dělají čest svým rodičům a rodinám, ze kterých vzešly. Stávají se ženami a budou se po celý svůj život držet ideálů, které je v současnosti motivují.

Pomyslete na nesmírné dobro, které konají ženy v Pomocném sdružení. Vliv jejich dobročinných aktivit se šíří po celém světě. Ženy nabízejí svou pomocnou ruku, věnují svůj čas, svou laskavou péči a své zdroje, aby pomáhaly nemocným a chudým.

Pomyslete na program sociální péče a na dobrovolníky, kteří pomáhají zásobovat ty, kteří jsou v nouzi, potravinami, oblečením a dalšími potřebnými věcmi.

Pomyslete na naše rozsáhlé humanitární úsilí, které překračuje hranice členstva Církve a pomáhá zbídačeným národům země. Díky pomoci Církve je nyní v mnoha oblastech vyhlazováno prokletí spalniček.

Všimněte si práce Stálého vzdělávacího fondu, který pozvedá tisíce lidí z bahna chudoby a přivádí je do sluneční záře poznání a prosperity.

A tak bych mohl pokračovat a připomínat vám ohromné úsilí dobrých lidí této Církve, kteří žehnají jeden druhému a kteří svou pomocnou ruku podávají přes celý svět, aby pomáhali chudým a těm, kteří jsou v nouzi.

Neexistují hranice pro dobro, které můžeme vykonat, pro vliv, který můžeme mít na druhé. Kéž se příliš nezaobíráme kritizováním nebo tím, co je negativní. Kéž se modlíme o sílu; kéž se modlíme o schopnost a touhu pomáhat druhým. Kéž vyzařujeme světlo evangelia za všech dob a na všech místech, aby z nás mohl vyzařovat duch Vykupitele.

Bratří, jak řekl Pán Jozuovi, „[posilněte] se a zmužile se [mějte], [nebojte] se, ani [se nelekejte], nebo s [vámi bude] Hospodin Bůh [váš], kamž se koli [obrátíte]“. (Jozue 1:9.)

Ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.