Žijete podle evangelia jen polovičatě?

Chakell Wardleighová

Církevní časopisy

Na našem přístupu k církevním zodpovědnostem opravdu záleží.

„A musím?“

Už vás tato myšlenka někdy napadla? Mě ano. Častokrát. A zjistila jsem, že tato zdánlivě bezvýznamná myšlenka je důležitým ukazatelem mého přístupu. Jistě, všichni můžeme pomáhat a sloužit druhým, přijímat a plnit svá církevní povolání a účastnit se církevních shromáždění. I kdybychom se tomu věnovali jen polovičatě, může nám to změnit život. Ale představuje to pro Boha omezení, pokud jde o využití vašich schopností? Představuje to pro Boha omezení, pokud jde o možnost vás změnit? Domnívám se, že v mém případě ano.

Tato myšlenka mě nutí zamyslet se nad Lamanem a Lemuelem, kteří odešli z Jeruzaléma, vrátili se pro desky, pomohli postavit loď a uposlechli v celé řadě dalších záležitostí – ale učinili tak neochotně a polovičatě. Nedopustili, aby je jejich zkušenosti změnily k lepšímu. Namísto toho vždy reptali a za všech okolností měli negativní postoj. S vědomím toho opravdu nechci být jako Laman nebo Lemuel.

Zamyslete se na chvíli nad tím, čím jsou motivovány vaše skutky. Když druhým podáváte pomocnou ruku, jsou středem vašeho zájmu požehnání, která vás za to čekají? Nebo druhým podáváte pomocnou ruku, protože se s nimi upřímně chcete podělit o světlo a lásku? Děláte vše, co vyžaduje vaše povolání, protože se to od vás očekává? Nebo to děláte, protože chcete sloužit Pánu a lidem kolem sebe?

Takovéto otázky se snažím si čas od času položit. Dělám vše, co mohu, abych žila jako pravý učedník Krista s opravdovým záměrem? Nebo do toho nevkládám celé srdce? Myslím, že nejlépe to vyjádřil předsedající biskup Gérald Caussé: „Jsme aktivní v evangeliu, nebo pouze zaneprázdnění v Církvi?“ („Vše je o lidech“, Liahona, květen 2018, 112.)

Aktivní versus zaneprázdnění

Pokud jde o mě, tak pokud jsem v Církvi pouze „zaneprázdněná“, vkrádá se mi do mysli lhostejnost. Tato lhostejnost může pramenit z nepříliš nadšeného přístupu, nebo dokonce z toho, že připustím, aby méně důležité úkoly, které mám na programu, překážely těm, na kterých skutečně záleží. Tato lhostejnost se mi vkrádá do života, když sedím na shromáždění svátosti a nedávám pozor, když odříkávám své večerní modlitby a v mysli sklouzávám k jiným záležitostem, když rychle čtu písma, aniž bych nad nimi přemítala, nebo když se někomu věnuji jen proto, abych mohla říci, že jsem tak učinila, namísto toho, abych se s dotyčným snažila upřímně spřátelit.

Někdy dokonce mívám pocit marnosti, když ve svém životě nevidím žádný pokrok – když jsem, pokud jde o evangelium, jednoduše lhostejná a „zaneprázdněná“ – a tyto pocity přetrvávají, dokud si neuvědomím, v čem spočívá problém. Někdy se musím zastavit, zamyslet se a zeptat se sebe sama: „Věnuji právě teď tomuto povolání, této osobě, této modlitbě nebo tomuto verši z písem plnou pozornost a celé své srdce?“

Teprve po nějakém takovém okamžiku prozření v mém životě nastane opravdová změna. Když se upřímně modlím, abych ostatní vnímala tak, jak je vnímá Nebeský Otec, když se modlím za příležitosti sloužit druhým, když se modlím o vedení ve svém povolání, v zaměstnání, v každodenním životě a – co je nejdůležitější – když jednám na základě nabádání, jichž se mi od Něj dostává, když mé skutky odrážejí mou vnitřní touhu se zlepšovat – teprve tehdy jsem v evangeliu aktivní. Teprve tehdy pociťuji opravdovou změnu svého postoje, srdce a duše. Teprve tehdy vnímám zázraky, které se okolo mě dějí. Teprve tehdy pociťuji, jak mi do života vstupuje skutečné štěstí. Teprve tehdy se opravdu snažím změnit k lepšímu.

Skutky versus pocity

Myslím, že každý z nás se může ohlédnout a vybavit si několik okamžiků v životě, kdy jsme vykonali něco ušlechtilého, ačkoli motivace k těmto činům tolik ušlechtilá nebyla. Život je někdy hektický, jindy nebudeme za daných okolností zcela šťastní a občas věci nemusí dopadnout tak, jak bychom chtěli. Nejsme dokonalí, ale požádáme-li Nebeského Otce, aby nám pomohl vložit do někdy jednotvárných či časově náročných činností, o které jsme žádáni, celé srdce, budeme se moci naučit provádět je ve větší míře tak, jak by to dělal Kristus.

Vybavuji si příležitosti, kdy jsem zdráhavě souhlasila s účastí na projektu služby, po níž se mé srdce obměkčilo a změnilo. A také si vzpomínám, jak jsem dostala určité povolání a stěžovala si, že mi zabere příliš mnoho času, a když jsem pak byla uvolněna, vytryskly mi z očí hořkosladké slzy, protože jsem si ono povolání zamilovala.

Dělit se s druhými o světlo, plnit své zodpovědnosti a získávat odpovědi na své modlitby budeme moci nejlépe tehdy, když budeme mít srdce na pravém místě. Uděláme-li si čas, abychom se zamysleli nad postoji a záměry, jež se skrývají za našimi skutky, a budeme-li dělat vše, co je v našich silách, „s upřímným srdcem [a] s opravdovým záměrem“ (Moroni 10:4), budeme schopni lépe rozpoznávat vedení Nebeského Otce, nalézat více radosti a měnit k lepšímu svůj život, ale i život druhých, v mnohem větší míře.