Modlitba za děti

Vzkříšený Ježíš v závěru svého prvního dne, kdy učil věrné Nefity, obrátil svou pozornost ke zvláštnímu obecenstvu, které často stojí těsně pod úrovní našeho zraku a někdy téměř mimo něj.

Posvátný záznam říká: „Přikázal jim, aby přivedli malé dítky svoje [dopředu]…

A když byli… poklekli, … poklekl také na zemi, a hle modlil se k Otci, a co se modlil, nemůže býti vypsáno, … tak veliké a podivuhodné [byly] věci… [které říkal] Otci…

A když Ježíš byl ustal modliti se k Otci, povstal… a… plakal… a… vzal malé děti jejich, jedno po druhém, a žehnal je a modlil se za ně k Otci.

A když byl toto učinil, plakal opět; a mluvil k zástupu… Vizte maličké svoje.“

Nemůžeme vědět přesně, co Spasitel v takovém pohnutém okamžiku cítil, ale víme, že byl „zarmoucen“ a že „povzdychl… v nitru svém“ nad ničivými vlivy, které se neustále točí kolem nevinných.¹ Víme, že cítil velkou potřebu pomodlit se za děti a požehnat jim.

V takových dobách, ve kterých se nacházíme, ať jsou hrozby celosvětové nebo místní nebo v individuálním životě, se také modlím za děti. Někdy se zdá, že je zaplavuje moře pokušení a přestupku, prostě se přes ně přelije dříve, než se mu mohou úspěšně bránit, dříve než by mu měly čelit. A často se přinejmenším některé z těchto sil zdají být mimo naši osobní kontrolu.

Pravda, některé z nich mohou být mimo naši kontrolu, ale s vírou v živého Boha vydávám svědectví, že nejsou mimo Jeho kontrolu. On žije a moc kněžství působí na obou stranách závoje. Nejsme sami a netřeseme se, jako kdybychom byli opuštěni. Když děláme svou část, můžeme žít podle evangelia a bránit jeho zásady. Můžeme druhým hlásat jistou Cestu, spásnou Pravdu a radostný Život.² Můžeme činit osobní pokání všude, kde to potřebujeme, a když jsme udělali vše, můžeme se modlit. Všemi těmito způsoby můžeme žehnat jeden druhého a zejména ty, kteří naši ochranu potřebují nejvíce – děti. Jako rodiče můžeme udržovat život v rovnováze způsobem, který ho vždy držel v rovnováze – láskou a vírou, které předáváme dalšímu pokolení, každému dítěti individuálně.

Při takové modlitbě za mládež bych se chtěl zmínit spíše o konkrétním hledisku jejich bezpečnosti. V tomto hovořím opatrně a s láskou k jakýmkoli dospělým v Církvi, rodičům nebo jiným, kteří mohou být cyničtí nebo skeptičtí, kteří v záležitostech úplné oddanosti vždy, jak se zdá, zůstávají trochu pozadu, kteří v táboře církevní nauky vždy s oblibou rozbíjejí svůj stan na okraji náboženské víry. Těm všem – které máme rádi a kterým přejeme, aby tábořili pohodlněji blíže k nám – říkám, buďte si, prosím, vědomi toho, že plná cena, kterou je nutné za takové stanoviště zaplatit, není vždy předložena ve vašem životě. Ne, naneštěstí některé prvky toho lze přirovnat k nekontrolovanému státnímu dluhu, jehož zaplacení půjde z kapes vašich dětí a vnoučat a bude daleko nákladnější, než jste si kdy mysleli.

V této Církvi je ohromný prostor – a přikázání z písem – pro studium a učení se, pro srovnávání a uvažování, pro diskusi a očekávání dalších zjevení. Všichni se učíme „řádku za řádkou, předpis za předpisem“³ a naším cílem je opravdová náboženská víra vedoucí k pravému křesťanskému životu. V tom není žádné místo pro donucování nebo manipulaci, žádné místo pro zastrašování nebo pokrytectví. Žádné dítě v této Církvi ale nemá být ponecháno v nejistotě ohledně oddanosti svých rodičů Pánu Ježíši Kristu, znovuzřízení Jeho Církve a skutečnosti, že existují žijící proroci a apoštolové, kteří nyní, stejně jako v dřívější době, vedou tuto Církev podle „vůle Páně,… úmysl[u] Páně,… slov[a] Páně,… a moc[i] Boží ke spáse“.⁴ V těchto základních záležitostech víry se proroci nemusejí omlouvat za to, že vyžadují jednotu, vskutku přizpůsobení se v pravém smyslu, ve kterém toto druhé slovo použil prorok Joseph Smith.⁵ V každém případě, jak mi kdysi v neformálním rozhovoru řekl starší Neal Maxwell: „Zdá se, že nebyl žádný problém s přizpůsobením se v den, kdy se otevřelo Rudé moře.“

Rodiče prostě nemohou flirtovat se skepticismem nebo cynismem a potom být překvapeni, když jejich děti toto flirtování rozšíří na plně rozdmýchanou romantickou lásku. Pokud v záležitostech víry a věření hrozí nebezpečí, že děti budou spláchnuty tímto intelektuálním proudem nebo touto kulturní bystřinou, my jako jejich rodiče si musíme být jisti více než kdy předtím, abychom byli ukotveni v bezpečném kotvišti, které je pro členy naší domácnosti jasně rozpoznatelné. Nikomu nepomůže, poplaveme-li s nimi ke srázu a skrze řev vodopádu jim budeme celou cestu dolů vysvětlovat, že ve skutečnosti víme, že je Církev pravdivá a že v ní skutečně spočívají klíče kněžství, jenom nechceme potlačovat něčí svobodu myslet si něco jiného. Ano, můžeme stěží očekávat, že se děti dostanou bezpečně na břeh, pokud se zdá, že rodiče nevědí, kde ukotvit svou vlastní loď. Izaiáš kdysi použil střídání těchto obrazů, když o nevěřících řekl: „Oslábliť jsou provazové [jejich], aniž budou moci utvrditi sloupu bárky své, ani roztáhnouti plachty.“⁶

Myslím, že někteří rodiče možná nerozumějí tomu, že i když se v mysli cítí jisti svým osobním svědectvím, mohou mít nicméně vliv na to, že pro jejich děti je příliš obtížné onu víru odhalit. Můžeme být přiměřeně aktivními Svatými posledních dnů, kteří chodí na shromáždění, když ale nežijeme bezúhonně podle evangelia a nepředáváme svým dětem mocné a upřímné svědectví o pravdivosti znovuzřízení a božského vedení Církve od prvního vidění až do této doby, potom se tyto děti, k naší lítosti, ale nikoli překvapivě, možná nestanou viditelně aktivními Svatými posledních dnů, kteří chodí na shromáždění, a možná nebudou aktivní vůbec.

Nedávno jsem se sestrou Hollandovou potkal pohledného mladého muže, který nás kontaktoval poté, co se zabýval okultismem a zkoumal různá východní náboženství, to vše ve snaze najít náboženskou víru. Přiznal, že jeho otec nevěří vůbec v nic. Řekl ale, že jeho dědeček je ve skutečnosti členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. „Ale nic moc s ní nedělá,“ řekl mladík. „Měl vůči Církvi neustále nějaké výhrady.“ Od dědečka, který má výhrady, přes syna, který je bezvěrec, k vnukovi, který nyní zoufale hledá to, co Bůh jeho rodině již jednou poskytl! Jak klasický příklad varování, které kdysi uvedl starší Richard L. Evans.

Řekl: „Občas si někteří rodiče chybně myslí, že mohou trochu polevit, pokud se týče jednání a přizpůsobení se, nebo že snad mohou zaujmout takzvaný liberální pohled na zásadní a základní věci – myslí si, že na troše uvolněnosti nebo shovívavosti nezáleží – nebo možná neučí své děti, nebo nechodí na shromáždění nebo možná vyjadřují kritické názory. Zdá se, že si někteří rodiče … myslí, že mohou trochu ubrat v základních věcech, aniž by to ovlivnilo jejich rodinu nebo její budoucnost. Pokud ale rodiče trochu sejdou z cesty,“ uvádí, „děti na základě jejich příkladu sejdou pravděpodobně ještě dále.“⁷

Odvést dítě (nebo někoho jiného!), byť neúmyslně, pryč od věrnosti, pryč od oddanosti a pevné víry prostě proto, že chceme být chytřejší nebo nezávislí, je povolení, které žádnému rodiči nebo nějaké jiné osobě nebylo nikdy dáno. V záležitostech náboženství není skeptická mysl vyšším projevem ctnosti než věřící srdce a analytické zpochybňování významu a záměrů používané třeba na poli literární fikce může být jednoduše zničující, když je použito na rodinu toužící mít doma víru. A taková odchylka od správného směru může být klamavě pomalá a zákeřná ve svém účinku. Jak řekl jeden pozorovatel: „Když mi ve vaně zvýšíte teplotu vody každých deset minut o pouhý jeden stupeň, jak poznám, kdy mám křičet?“⁸

Když dávné děti Izraele vztyčovaly v poušti Sinaj svůj svatostánek, bylo jim přikázáno, aby připravily pevná podpůrná lana a posílily kůly, které je držely.⁹ Důvod? V životě přicházejí bouře – pravidelně. Tak ho opravujte, upevňujte a potom ho znovu opravujte a upevňujte. Víme, že i tehdy budou některé děti činit rozhodnutí, která jejich rodičům zlomí srdce. Maminky a tatínkové mohou dělat vše správně, a přesto mohou mít děti, které bloudí. Morální svoboda jednání stále platí. Ale i v těchto bolestných hodinách bude pro vás útěchou vědět, že vaše děti znají vaši trvalou víru v Krista, v Jeho pravou Církev, v klíče kněžství a v ty, kteří jsou jejich držiteli. Potom pro vás bude útěchou vědět, že když se vaše děti rozhodly opustit přímou a úzkou stezku, opouštějí ji s jasným vědomím, že jejich rodiče se jí pevně drží. Dále bude mnohem větší pravděpodobnost, že se na tuto stezku vrátí, až přijdou k sobě¹⁰ a vzpomenou si na láskyplný příklad a jemné učení, které jste jim tam nabízeli.

Žijte podle evangelia tak zřetelně, jak můžete. Dodržujte smlouvy, o kterých vaše děti vědí, že jste je uzavřeli. Udělujte kněžská požehnání. A vydávejte své svědectví!¹¹ Nepředpokládejte jenom, že vaše děti nějak samy porozumějí vaší víře. Prorok Nefi na konci svého života řekl, že psali svůj záznam o Kristu a zachovávali své přesvědčení týkající se Jeho evangelia, aby „svoje děti… přesvědčili,“ řekl, aby „naše dítky zvěděly… [a věřily v] pravou cestu“.¹²

Podobně jako Nefi bychom si mohli položit otázku: „Co naše děti vědí?“ Od nás? Osobně? Vědí naše děti, že máme rádi písma? Vidí nás, že je čteme, podtrháváme si v nich a lpíme na nich v každodenním životě? Otevřely naše děti někdy neočekávaně zavřené dveře a nalezly nás na kolenou v modlitbě? Slyšely nás, že se modlíme nejenom s nimi, ale že se také modlíme za ně z ničeho jiného než z ryzí rodičovské lásky? Vědí naše děti, že věříme v půst jako v něco, co znamená více než pouhou povinnou nepříjemnost o první neděli v měsíci? Vědí, že jsme se za ně a za jejich budoucnost postili ve dnech, o kterých nic nevěděly? Vědí, že jsme rádi v chrámu, a to z toho důležitého důvodu, že nás s nimi spojuje poutem, které ani smrt ani legie pekla nemohou zlomit? Vědí, že máme rádi a podporujeme místní a generální vedoucí, i když nejsou dokonalí, pro jejich ochotu přijmout povolání, o která neusilovali, aby zachovávali měřítko spravedlivosti, které nevytvořili? Vědí tyto děti, že z celého srdce milujeme Boha a že toužíme spatřit tvář – a padnout k nohám – Jeho Jednorozeného Syna? Modlím se, aby to věděly.

Bratři a sestry, naše děti poletí do budoucnosti tak, jak my napneme luk a zacílíme šíp. A i když tento šíp sledujeme úzkostlivě v jeho letu a známe všechno zlo, které může odchýlit jeho směr poté, co ho vypustíme z ruky, přesto čerpáme odvahu z toho, když si připomeneme, že nejdůležitějším faktorem ve smrtelnosti, který určuje jeho cíl, bude stabilita, síla a neochvějná jistota toho, kdo luk drží.¹³

Carl Sandburg jednou řekl: „Nemluvně je Boží mínění, že život má jít dál.“¹⁴ Pro budoucnost onoho nemluvněte, stejně jako pro svou budoucnost, buďte silní. Věřte. Stále mějte rádi a stále vydávejte svědectví. Stále se modlete. Tyto modlitby budou vyslyšeny a zodpověděny v nejméně očekávanou hodinu. Bůh nikomu nesešle pomoc ochotněji než dítěti – a rodiči dítěte.

„A pravil k nim [Ježíš]: Vizte maličké svoje;

a… obrátili svoje oči k nebi a viděli nebesa otevřena a spatřovali anděle s nebes sestupující jako uprostřed ohně, kteří přicházeli a obklopovali ony maličké, kteří byli obklopeni ohněm; i sloužili jim andělé.“¹⁵

Kéž je tomu tak vždy, o to se naléhavě modlím – za děti – ve jménu Ježíše Krista, amen.