Drahocenné jsou ovce, které zbloudily

Drazí bratři a sestry a přátelé, mé poselství dnes ráno je poselstvím naděje a útěchy pro rodiče se zlomeným srdcem, kteří se snažili, jak jen nejlépe mohli, vychovávat své děti ve spravedlivosti, s láskou a oddaností, kteří si však zoufají, protože jejich dítě se vzbouřilo nebo bylo svedeno na scestí a kráčí po cestě zla a zničení. Když se zamýšlím nad vaším hlubokým žalem, připomínám si slova Jeremiášova: „Hlas v Ráma slyšán jest,… Ráchel plačeci synů svých, nedala se potěšiti.“ K tomuto Pán pronesl toto vítané ujištění: „Zdrž hlas svůj od pláče,… nebo budeš míti mzdu za práci svou,… [oni] se navrátí z země nepřátelské.“¹

Musím začít svědectvím, že slovo Páně určené rodičům této Církve je obsaženo v 68. oddíle Knihy nauk a smluv v těchto pozoruhodných pokynech: „A dále, jestliže rodiče mají děti v Sionu nebo v kterémkoliv z jeho okrsků, jež jsou organisovány, a neučí je, když je jim osm let, rozumět nauce o pokání, víře v Krista, Syna živého Boha, a křtu a daru Ducha Svatého vkládáním rukou, hřích je na hlavách rodičů.“² Rodiče jsou poučováni, aby učili své děti, „aby se modlily a kráčely spravedlivě před Pánem“.³ Jako otec, dědeček a pradědeček toto přijímám jako slovo Páně a jako služebník Ježíše Krista naléhavě žádám rodiče, aby se řídili touto radou tak svědomitě, jak jen mohou.

Kdo jsou dobří rodiče? Jsou to ti, kteří se s láskou, modlitbou a opravdově snaží učit své děti příkladem a ponaučením, aby se „modlily a kráčely spravedlivě před Pánem“.⁴ To platí i tehdy, jsou-li některé jejich děti neposlušné či světské. Děti přicházejí na tento svět s vlastním jedinečným duchem a charakterovými rysy. Některé děti „by byly náročným úkolem pro jakékoli rodiče za jakýchkoli okolností… A jsou asi i jiné, které by byly požehnáním a radostí téměř pro jakéhokoli otce či matku.“⁵ Úspěšní rodiče jsou ti, kteří se obětovali a snažili se dělat to nejlepší, co mohli, v podmínkách své rodiny.

Hloubku lásky rodičů ke svým dětem nelze změřit. Nelze ji srovnávat s žádným jiným vztahem. Je větší než starost o vlastní život. Láska rodiče k dítěti je trvalá a překonává žal a zklamání. Všichni rodiče doufají, že jejich děti se budou moudře rozhodovat, a modlí se o to. Děti, které jsou poslušné a zodpovědné, přinášejí svým rodičům nekonečnou hrdost a uspokojení.

Co se však stane, pokud se děti, které učili věrní, milující rodiče, vzbouří, či jsou svedeny na scestí? Je zde nějaká naděje? Zármutek rodiče nad vzpurným dítětem je téměř neutěšitelný. Absolon, třetí syn krále Davida, zabil jednoho ze svých bratrů a také vedl vzpouru proti svému otci. Joáb Absolona zabil. Když se král David doslechl o Absolonově smrti, plakal a svůj žal vyjádřil slovy: „Synu můj Absolone, synu můj, synu můj Absolone! Ó kdybych byl umřel za tebe, Absolone synu můj, synu můj!“⁶

Tato otcovská láska je také vyjádřena v podobenství o marnotratném synovi. Když se vzpurný syn vrátil domů poté, co promarnil své dědictví v hýřivém způsobu života, jeho otec zabil tučné tele a oslavoval návrat marnotratného syna, přičemž svému poslušnému, i když rozladěnému, synovi řekl: „Veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.“⁷

Věřím tomuto útěchu přinášejícímu prohlášení staršího Orsona F. Whitneyho a přijímám ho:

„Prorok Joseph Smith prohlásil – a nikdy neučil nauce, která by přinášela více útěchy – že věčné zpečetění věrných rodičů a božská zaslíbení, která jim byla dána za odvážnou službu ve věci Pravdy, nespasí jen je, ale rovněž jejich potomstvo. I když některé ovce mohou bloudit, oko Pastýře je sleduje a dříve či později pocítí chapadla Božské Prozřetelnosti, která se po nich natáhnou a přivedou je zpět do stáda. Oni se vrátí, buď v tomto životě, nebo v životě příštím. Budou muset splatit svůj dluh spravedlnosti; budou trpět za své hříchy a možná projdou trnitou cestou; avšak pokud je nakonec dovede, podobně jako kajícného marnotratného syna, k srdci a domovu milujícího a odpouštějícího otce, pak tato bolestivá zkušenost nebude zbytečná. Modlete se za své neprozřetelné a neposlušné děti; s vírou se jich držte. Nepřestávejte doufat, nepřestávejte důvěřovat, dokud neuzříte spasení Boží.“⁸

Zásada, která je uvedena v tomto prohlášení a která je často přehlížena, se týká toho, že musejí činit úplné pokání a „trpět za své hříchy“ a „splatit svůj dluh spravedlnosti“. Uvědomuji si, že nyní je čas připravit se na setkání s Bohem.⁹ Pokud vzpurné děti nečiní pokání v tomto životě, je přesto možné, aby pouta pečetění byla dostatečně silná na to, aby přece jen pokání učinily? V Knize nauk a smluv je nám řečeno: „Zesnulí, kteří činí pokání, budou spaseni poslušenstvím nařízení domu Páně.

A když si odbudou trest za své hříchy a budou omyti, obdrží odměnu za své skutky, neboť jsou dědicové spásy.“¹⁰

Vzpomeňme si, že marnotratný syn promrhal své dědictví, a když o vše přišel, vrátil se ke svému otci. Tam byl přivítán zpět do rodiny, avšak jeho dědictví bylo utraceno.¹¹ Milosrdenství neoloupí spravedlnost a pečeticí moc věrných rodičů si bude činit nárok na vzpurné děti pouze pod podmínkou jejich pokání a Kristova usmíření. Vzpurné děti, které činí pokání, se budou těšit ze spasení a ze všech požehnání, která s tím souvisejí, avšak oslavení je mnohem více. Musí být plně zaslouženo. Otázka týkající se toho, kdo bude oslaven, musí být ponechána na Pánovi v Jeho milosrdenství.

Existuje velmi málo těch, jejichž vzpoura a zlé skutky jsou tak velké, že „hřešili za hranici schopnosti činit pokání“.¹² Tento soud musí být také ponechán na Pánovi. On nám říká: „Já, Pán, odpouštím tomu, komu chci odpustit, ale od vás se požaduje, abyste odpouštěli všem lidem.“¹³

V tomto životě nám asi není dáno plně porozumět tomu, jak trvalá jsou pouta pečetění spravedlivých rodičů k jejich dětem. Dost možná, že do díla je zapojeno více pomocných sil, než jsme si vědomi.¹⁴ Věřím, že zde existuje silné rodinné pouto, díky kterému na nás nepřestává působit vliv milovaných předků z druhé strany závoje.

President Howard W. Hunter poznamenal, že „pokání je jen stesk duše po domově a ona nepřetržitá a pozorná péče rodiče je tím nejkrásnějším pozemským obrazem neselhávajícího odpuštění Božího“. Což není rodina nejvěrnější analogií toho, co se Spasitel svým posláním snažil nastolit?¹⁵

O rodičovství se mnohému učíme od vlastních rodičů. Má láska k otci se velmi prohloubila, když byl laskavý, trpělivý a chápající. Když jsem naboural rodinný automobil, byl laskavý a odpustil mi. Jeho synové však mohli očekávat pevnou kázeň, pokud se jakkoli snažili zakrývat pravdu nebo i nadále porušovali daná pravidla, zvláště však, pokud byli neuctiví ke své matce. Můj otec zde již není téměř půl století, ale stále mi velmi chybí možnost jít za ním pro moudrou a láskyplnou radu. Připouštím, že jsem občas o jeho radě pochyboval, nikdy jsem však nemohl pochybovat o lásce, kterou ke mně choval. Nechtěl jsem ho nikdy zklamat.

Důležitým prvkem naší snahy dělat jako rodiče to nejlepší, co můžeme, je uplatňovat láskyplnou, avšak pevnou kázeň. Nebudeme-li ukázňovat své děti, může to společnost udělat způsobem, který nebude podle našich představ ani podle představ našich dětí. Součástí ukázňování dětí je naučit je pracovat. President Gordon B. Hinckley řekl: „Jednou z největších hodnot… je ctnost poctivé práce. Znalosti bez práce jsou neužitečné. Znalosti spojené s prací jsou tvůrčí.“¹⁶

Satanových vše prostupujících nástrah přibývá a vychovávání dětí se tak stává těžším. Z tohoto důvodu je zapotřebí, aby se rodiče snažili, jak jen nejlépe dovedou, a aby využívali pomoci, kterou jim může poskytnout služba a aktivita v Církvi. Pokud se rodiče nechovají správně a sejdou třebas jen dočasně na scestí, některé jejich dítě může mít tendenci domnívat se, že díky tomuto příkladu je oprávněno jednat stejně.

Je zde i druhá strana mince, kterou je třeba zmínit. Vznáším prosbu k dětem, které se odcizily svým rodičům, aby o ně projevily zájem, i když jejich rodiče nebyli takoví, jací by být měli. Děti, které kritizují své rodiče, by měly pamatovat na moudrou radu Moroniho, který řekl: „Nezatracujte mne pro moji nedokonalost, ani otce mého pro nedokonalost jeho, ani ty, již psali před ním; nýbrž děkujte Bohu, že vám zjevil i nedokonalosti naše, abyste se naučili býti moudřejšími, nežli my jsme byli.“¹⁷

Když v roce 1823 Moroni navštívil mladého proroka Josepha Smitha, citoval následující verše týkající se Eliášova poslání: „A vštípí do srdcí dětí zaslíbení učiněná otcům a srdce dětí obrátí se k otcům.“¹⁸ Doufám, že všechny děti nakonec obrátí své srdce ke svým otcům a také ke svým matkám.

Jedni úžasní manželé, které jsem znal v mládí, měli syna, který byl vzpurný a který se své rodině odcizil. Když však rodiče zestárli, usmířil se s nimi a byl tím nejpozornějším a nejstarostlivějším ze všech jejich dětí. Když zestárneme, pouto ze strany našich rodičů a prarodičů na druhé straně závoje se stává silnějším. Je úžasným zážitkem, když nás navštěvují ve snech.

Je velmi nespravedlivé a nelaskavé soudit svědomité a věrné rodiče kvůli tomu, že některé jejich dítě je vzpurné nebo se odchyluje od učení a lásky svých rodičů. Šťastné jsou ty manželské páry, jejichž děti a vnoučata jim přinášejí útěchu a uspokojení. Máme být ohleduplní vůči úctyhodným, spravedlivým rodičům, kteří zápolí a trpí kvůli neposlušným dětem. Jeden můj přítel říkával: „Pokud jsi nikdy neměl problémy se svými dětmi, tak jen chvíli počkej.“ Nikdo nemůže ani s nejmenší jistotou říci, co jeho děti udělají za určitých okolností. Když má moudrá tchyně viděla ostatní děti, jak se nechovají správně, říkávala: „Nikdy neříkám, že moje děti by to neudělaly, protože mohou být někde venku a dělat to zrovna teď, když to říkám!“ Když rodiče truchlí nad neposlušnými a vzpurnými dětmi, musíme se se soucitem „zdržet toho, abychom hodili první kámen“.¹⁹

Jedna anonymní členka Církve napsala o ustavičném zármutku, který její bratr působil jejich rodičům. Dostal se k drogám. Bránil se všem snahám o dohled a kázeň. Byl nečestný a vzdorovitý. Na rozdíl od marnotratného syna se tento zbloudilý syn nevrátil domů ze své vlastní vůle. Místo toho ho dopadla policie a byl donucen čelit následkům svého jednání. Dva roky přispívali Billovi rodiče na léčebný program, který nakonec způsobil jeho vyléčení z drogové závislosti. Billova sestra v úhrnu poznamenala: „Myslím, že moji rodiče jsou výjimeční. Nikdy nezakolísali ve své lásce k Billovi, ačkoli s ním nesouhlasili, a dokonce pociťovali odpor k tomu, co dělal sám sobě a co způsobil v jejich rodinném životě. Byli však natolik oddáni své rodině, že pomáhali Billovi vším možným způsobem, aby mu pomohli projít tímto těžkým obdobím a aby ho dostali na pevnější půdu. Tím, že měli rádi toho, který sešel z cesty, uplatňovali hlubší, citlivější a obsáhlejší evangelium Kristovo.“²⁰

Pokud jsou naše děti poslušné a ctí naši výuku cestám Páně, nebuďme domýšliví, ale spíše pokorně vděční. Co se týká rodičů, kteří mají zlomené srdce a kteří ve spravedlivosti, pilně a s modlitbou učí své neposlušné děti, pravíme vám, že dobrý Pastýř nad nimi bdí. Bůh zná váš hluboký zármutek a chápe ho. Je zde naděje. Čerpejte útěchu ze slov Jeremiáše: „Budeš míti mzdu za práci svou“ a tvé děti „se navrátí z země nepřátelské“.²¹ O tom svědčím a modlím se ve jménu Ježíše Krista, amen.